61 CO 119/2023-212 — Krajský soud v Plzni

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost vyklidit pozemek parc. [číslo] jehož součástí je stavba [obec] č. ev. [anonymizováno], pozemek parc. [číslo] pozemek parc. [číslo] vše zapsáno v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, [stát. instituce] na [list vlastnictví], [katastrální uzemí] pro [územní celek], a to do patnácti dnů od právní moci rozsudku (výrok I), žalované uložil povinnost zaplatit žalobcům náhradu nákladů řízení ve výši 35 855 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce (výrok II), ustanovenému zástupci žalované [příjmení] [jméno] [příjmení] přiznal odměnu za zastupování ve výši 16 559,85 Kč s tím, že bude vyplacena z prostředků České republiky prostřednictvím soudu prvního stupně po právní moci rozsudku (výrok III) a státu nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV). 2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobci jsou vlastníky výše uvedených nemovitých věcí, jimiž se stali na základě kupní smlouvy ze dne 3. 11. 2017, ve znění jejího dodatku ze dne 12. 1. 2018, uzavřené mezi žalobci jako kupujícími a insolvenčním správcem žalované jako prodávajícím. Žalovaná sice platnost této kupní smlouvy v incidenčním řízení v rámci insolvenčního řízení zpochybňovala, ale její žaloba o určení neplatnosti výše uvedené kupní smlouvy byla rozsudkem [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], zamítnuta, tento rozsudek byl potvrzen rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [spisová značka], [číslo jednací], a dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], odmítnuto. O platnosti převodu vlastnického práva na žalobce tak soud prvního stupně neměl pochyb, byť proti uvedenému rozhodnutí Nejvyššího soudu podala žalovaná ústavní stížnost, o níž zatím nebylo rozhodnuto. Dále dospěl k závěru, že žalovaná je ve věci pasivně legitimována, neboť byla insolvenčním správcem vyzvána k vyklizení nemovitostí dne 28. 3. 2018 ve lhůtě 30 dnů od doručení výzvy, výzvu se žalované nepodařilo doručit, proto insolvenční správce 25. 5. 2018 žádal insolvenční soud, aby zveřejněním podání v insolvenčním rejstříku či doručením zvláštním způsobem byla žalovaná informována, že dražební společností byl termín předání nemovitostí stanoven na den 25. 6. 2018. Žalovaná však nemovitosti stále užívá, své užívání nepopřela ani nijak nezpochybnila, když v průběhu řízení argumentovala svou vírou ve vlastnictví nemovitých věcí a nereagováním na výzvy insolvenčního správce postup jejich předání vlastníkům znemožnila. Další důkazní návrhy žalobců na provedení účastnického výslechu žalobce [příjmení] [jméno] [příjmení] a místního šetření a důkazní návrhy žalované na výslech insolvenčního správce [jméno] [příjmení] a svědků [jméno] [jméno], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] pro nadbytečnost neprovedl, když považoval za jednoznačné, že žalovaná nemovité věci užívá přesto, že jí nesvědčí žádný právní titul k jejich užívání, neboťpokud by nemovité věci neužívala, nebyl by vůbec důvod projednávané řízení vést. S odkazem na ustanovení § 1040 odst. 1 o. z. a § 1042 o. z. proto žalobě vyhověl a úspěšným žalobcům přiznal dle § 142 odst. 1 o. s. ř. náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. 3. Proti tomuto rozsudku, vyjma jeho výroku III, podala žalovaná včasné odvolání a namítla, že předpokladem úspěšnosti žaloby na vyklizení nemovitosti je tvrzení žalobců, že žalovaná nemovitost užívá a prokázání tohoto tvrzení, přičemž důkazní břemeno tohoto výchozího předpokladu nesou žalobci. Žaloba tak nemůže být úspěšná proti osobě, u níž není prokázáno, že nemovitost užívá. V tomto směru z hlediska skutkových zjištění soud prvního stupně uvedl jedinou větu:„ Ostatně pokud by žalovaná nemovitost neužívala, nebyl by důvod projednávané řízení vést.“ Rozsudek je tak postaven na tom, že sama existence řízení (rozuměno podání žaloby) je dokladem užívání nemovitosti a nic dalšího není třeba. Tím, že soud vyhovění žalobě odůvodňuje existenci řízení samotného, je dána především nepřezkoumatelnost rozsudku, když v odůvodnění není uvedeno, na základě jakých konkrétních zjištění a provedených důkazů soud učinil závěr, že žalovaná nemovitost užívá. K tomu však soud prvního stupně ani neprovedl důkazy, které ze strany žalobců nebyly v koncentrační lhůtě navrženy, ale žalovaná přesto z opatrnosti takové důkazy navrhla, a to výslech insolvenčního správce [jméno] [příjmení] a dále výslech členů výboru spolku [anonymizována tři slova]. [jméno] [příjmení]. [příjmení], [anonymizováno], a to [jméno] [jméno], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení]. Soud prvního stupně tudíž také neúplně zjistil skutkový stav věci, když neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností. Dále žalobkyně poukázala na specifickou problematiku předmětných nemovitostí s tím, že jde o rodiště a místo dřívějšího pobytu [anonymizováno] [jméno] [jméno] [příjmení], otce žalované, významného [anonymizováno] jak [ulice], tak [anonymizováno] za druhé světové války, kdy vzhledem k historickému fenoménu hrdinství a zásluh československých [anonymizována dvě slova] za druhé světové války se nemovitosti staly předmětem zájmu příznivců historie a odkazu těchto [anonymizováno]. K tomu došlo spontánně, jak se to u podobných míst stává, navíc na nemovitosti byla před řadou let umístěna pamětní deska, která sem přivádí další zájemce, aby se jejich památce poklonili a nechali zde věci k jejímu uctění. Zvláště intenzivně tato situace nastala v průběhu insolvenčního řízení žalované, když to byl insolvenční správce, kdo s nemovitostmi fakticky disponoval, a veřejnost vycítila, že by památka otce žalované mohla být pošlapána a proto se začala o místo intenzivněji zajímat a památku bránit. Žalovaná nemá možnost, ale především nemá právní povinnost zabránit příznivcům historie, aby nemovitosti pietně navštěvovaly a poklonily se památce otce žalované a jeho spolubojovníkům. Žalovaná není pasivně legitimována, což odpovídá i faktu, že insolvenční správce nemovitosti nepředal, takže s nimi fakticky dále disponuje. Navíc žalovaná má za to, že kupní smlouva uzavřená mezi insolvenčním správcem a žalobci je neplatná. Navrhla proto, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobu zamítl. 4. S ohledem obsah odvolání žalované odvolací soud ještě před konáním odvolacího jednání usnesením ze dne 16. 5. 2023 vyzval žalovanou k doplnění tvrzení uváděných na svou obranu v tom směru, aby se vyjádřila, zda nemovité věci sama jakýmkoliv způsobem užívá či nikoliv a pokud je neužívá a ani v budově nemá žádné své movité věci, aby uvedla, zda, komu a kdy nemovité věci předala k užívání a jakým způsobem k předání došlo. 5. Na výše uvedenou výzvu odvolacího soudu žalovaná uvedla, že nemovité věci neužívá jinak než v souladu se zákonem č. 122/2004 Sb., o válečných hrobech a pietních místech, když dle § 2 odst. 2 tohoto zákona válečným hrobem se pro účely zákona rozumí také pietní místo, kterým se rozumí pamětní desky, pomník, památník nebo obdobný symbol připomínající válečné události a oběti, které zahynuly v důsledku aktivní účasti ve vojenské operaci nebo v důsledku válečného zajetí, anebo oběti osob, které zahynuly v důsledku účasti v odboji nebo vojenské operaci v době války a dle § 3 odst. 1 tohoto zákona péči o válečný hrob zabezpečuje vlastník válečného hrobu, a pokud není znám, vlastník nemovitosti, na které je válečný hrob umístěn, přičemž památník otce žalované na předmětné nemovitosti je zapsán v Centrální evidenci válečných hrobů pod číslem [anonymizováno] [číslo]. K této právní otázce musí soud přihlédnout z úřední povinnosti, neboť vyplývá z právního předpisu. Desku jako součást památníku objednávala žalovaná a na dům byla osazena v roce 2001, kdy nemovitosti vlastnila matka žalované, po níž je nabyla žalovaná jako dědička. Žalovaná jako dcera [anonymizováno] [příjmení] má právo na přístup k tomuto památníku, což plyne z článku 10 odst. 2 listiny základných práv a svobod, kdy právo na ochranu osobnosti a rodinného života je nadřazeno právu vlastnickému. Ze zákona o válečných hrobech jednoznačně plyne oprávnění žalované, ale i širší veřejnosti, pietní místo navštěvovat a v případě žalované jako vlastnice pamětní desky ji také jako součást pietního místa udržovat. Přemístění, zrušení nebo jinou změnu památníku není možno bez předchozího souhlasu ministerstva obrany. Dále uvedla, že součástí památníku jsou věci z pozůstalosti po [anonymizováno] [příjmení], které jsou umístěny v budově, včetně významných archiválií, na něž se kromě uvedeného zákona č. 122/2004 Sb. vztahuje i úprava zákona č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě, v němž je uvedena povinnost uchovávat a umožnit výběr archiválií mimo jiné po významných osobnostech a tato povinnost je stanovena i soukromým osobám. Žalovaná má právo na přístup k těmto věcem již proto, že tvoří součást pietního místa a má povinnost se o ně starat. S tím jí od svého vzniku pomáhají