61 CO 26/2023-108 — Krajský soud v Plzni

1. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem změnil rozsudek o výživném pro žalobkyni z roku 2013 tak, že výživné od žalovaného otce zvýšil z 2 300 Kč na 8 500 Kč měsíčně od 1. 1. 2021. Vyčíslil též dlužné výživné do vyhlášení svého rozsudku a k zaplacení této částky 111 600 Kč povolil splátky po 5 000 Kč, jejichž splatnost současně upravil. Uvedl, že předchozí rozhodnutí o výživném bylo vydáno za situace, kdy žalobkyně navštěvoval základní školu, matčin příjem činil kolem 45 000 Kč a u otce soud vycházel z předpokládaného výdělku 14 800 Kč. Nyní je žalobkyně studentkou 3. ročníku [anonymizováno 6 slov] [obec], má značné náklady na ubytování, stravu, dopravu a nákup učebnic, skript a dalších pomůcek, např. za ubytování hradí 12 500 Kč měsíčně. Matčin průměrný příjem v roce 2021 činí opět kolem 45 000 Kč měsíčně, žalovaný je od ledna 2021 zaměstnán jako řidič ve Spolkové republice Německo a průměrný příjem v roce 2021 činil 2 161,60 EUR měsíčně, v roce 2022 1 772 EUR + cestovní náhrady kolem 513 EUR měsíčně. Žalovaný má vyživovací povinnost ještě k dceři [jméno], jíž je 12 let a výživné pro ni hradí po 5 500 Kč měsíčně. Uzavřel, že jsou předpoklady pro změnu předchozího rozhodnutí o výživném dle § 923 odst. 1 o. z., a zkoumal okolnosti mající vliv na rozsah vyživovací povinnosti žalovaného dle § 913 o. z. Vzhledem k intenzitě změn, které nastaly v poměrech žalobkyně i žalovaného, dospěl k závěru, že je odpovídající podstatné zvýšení výživného a částka 8 500 Kč, kterou žalobkyně žádala, těmto kritériím odpovídá. O nákladech řízení rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že zcela úspěšná žalobkyně o náhradu nákladů nežádala. 2. Ve včasném odvolání žalovaný namítl, že soud při rozhodování o zvýšení výživného nevzal v úvahu důkaz o jeho pracovní neschopnosti v roce 2022 a zejména o vynaložených nákladech na operaci očí v září 2022, která byla nezbytná pro výkon jeho práce. Nevzal v úvahu ani to, že platí výživné pro dceru [jméno], a to od 1. 1. 2022 ve výši 5 500 Kč měsíčně. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku neuvedl konkrétní částky vynakládané žalobkyní na dopravu, stravu a učebnice, uvedl pouze, že její výdaje činí 20 000 Kč měsíčně, není ale zřejmé, jak k této částce soud dospěl. Stanovené výživné po 8 500 Kč měsíčně je dle názoru žalovaného nepřiměřeně vysoké a důvod takového zvýšení není z odůvodnění rozsudku zřejmý, výživné by mělo činit maximálně po 7 500 Kč měsíčně a v souladu s tím by měl být změněn i výrok o dluhu. Vytkl i nesprávnost určení splatnosti dlužného výživného s tím, že nedoplatek by měl být uhrazen nejpozději k datu předpokládaného ukončení studia žalobkyně, což není za 22 měsíců. Domáhal se tedy změny napadeného rozsudku tak, že výživné bude zvýšeno za 7 500 Kč měsíčně od 1. 1. 2021 a splátky budou stanoveny ve výši 3 000 Kč měsíčně. 3. Žalobkyně navrhla potvrzení napadeného rozsudku, uvedla, že v mezidobí došlo ke zvýšení nájemného, které platí za ubytování v [obec] o 3 000 Kč měsíčně a kromě toho vzrostly i náklady na placení elektrické energie. Žalobkyně též uvedla, že studuje na [anonymizováno 5 slov] s vynikajícím prospěchem 1,2. 4. Odvolací soud zjistil z tvrzení matky žalobkyně, že dříve pracovala jak osoba samostatně výdělečně činná a vykonávala správu nemovitostí zejména pro [anonymizováno] klientelu v [obec], ale v souvislosti s pandemií covid příjmy poklesly, takže podnikatelskou činnost již nevykonává. Došlo také k poklesu příjmu nájemného za nemovitost v [obec]. Dříve matka žalobkyně byla zaměstnána u [anonymizována tři slova] jako stavební technik a pracovala ve [stát. instituce] s příjmem asi 37 000 Kč hrubého, ale s ohledem na vysoké náklady dojíždění zaměstnání změnila a od 1. 6. 2022 je zaměstnána na [stát. instituce] s příjmem čistého kolem 30 000 Kč měsíčně a k tomu má příjmy z pronájmu nemovitosti kolem 15 000 Kč měsíčně. Po těchto zjištěních odvolací soud uzavřel, že odvolání žalovaného není důvodné. 5. Žalovaný především namítal, že soud prvního stupně přesně neodůvodnil a nevyčíslil všechny náklady, které žalobkyně má, ať již jde o potřeby běžné nebo spojené s vysokoškolským studiem v [obec]. Je ale zřejmé, že vyčíslit lze jen pravidelné výdaje pevně dané (zde náklady za bydlení v [obec], jež jsou značně vysoké, ale důvodně vynakládané v souvislosti s vysokoškolským studiem), ostatní výdaje jsou pohyblivé, ale jejich výši lze dosti přesně odhadnout s ohledem na věk, studium, dojíždění a obecně lze přihlédnout k nákladům na stravu, dopravu, učební pomůcky, ošacení a případně i zájmové aktivity. Je zřejmé, že se v jednotlivých měsících výše těchto nákladů může různit, ovšem obecně platí, že právě mladí lidé – studenti – žijící mimo bydliště rodičů mají značné důvodné potřeby, a to i pokud nejsou zvyšovány např. péčí o zdravotní stav. 6. Pokud jde o námitku, že soud prvního stupně nezohlednil pracovní neschopnost žalovaného a výdaj, který měl s oční operací, je třeba říci, že za tuto operaci vynaložil žalovaný v září 2022 částku 64 000 Kč, nepochybně tuto částku vynaložil účelně, ale jde o jednorázový výdaj, který zásadně nemůže ovlivnit výši jeho vyživovací povinnosti vůči dětem. Pokud jde o pracovní neschopnost, žalovaný poukázal na to, že byl práce neschopen od září do listopadu 2020, pro toto období ale soud prvního stupně o zvýšení výživného nerozhodoval. V souvislosti s operací byl žalovaný v pracovní neschopnosti od 29. 9. do 17. 10. 2022, tedy necelé 3 týdny, nepředložil ale doklad o tom, jaké dávky nemocenského pojištění v té době čerpal. Za takového stavu má i odvolací soud za to, že uvedený argument žalovaného nelze zohlednit. 7. Soud prvního stupně zcela vyhověl žalobě po její částečné změně a rozhodl o zvýšení výživného od doby, kdy žalovaný začal pracovat jako řidič ve Spolkové republice Německo a jeho příjem byl v roce 2021 v průměru 2 161,60 EUR čistého měsíčně a v roce 2022 pak se započtením cestovních náhrad činil takový příjem 2 270 EUR měsíčně čistého. Úvaha soudu prvního stupně, že takový příjem, asi kolem 50 000 Kč měsíčně, dovoluje razantní zvýšení výživného po 9 letech, je zcela správná. Změnu poměrů ve smyslu § 923 odst. 1 o. z. dokládá nejen enormní nárůst důvodných potřeb žalobkyně, jejichž výši soud prvního stupně správně odhadl, ale i poměry žalovaného, neboť při předchozím rozhodování bylo výživné vyměřeno z jeho příjmu 14 800 Kč čistého a rovněž plnil další vyživovací povinnost. V neposlední řadě lze poukázat i na doporučení Ministerstva spravedlnosti ČR o výši výživného ve standardních případech. Doporučující tabulka pro věk dětí nad 16 let a při dvou vyživovacích povinnostech povinné osoby předpokládá výživné v rozsahu 18 % příjmu povinné osoby, což by v dané věci odpovídalo výživnému po 9 000 Kč měsíčně. Ostatně určené výživné dle rozsudku soudu prvního stupně nepokrývá ani náklady bydlení žalobkyně. Je sice zřejmé, že i žalovaný jako profesionální řidič má nemalé výdaje, k jejich zabezpečení mu ale bude sloužit částka kolem 36 000 Kč měsíčně po úhradě výživného pro obě jeho děti. 8. Soud prvního stupně tedy správně postupoval dle § 923 odst. 1 o. z. při posouzení charakteru změn, k nimž došlo v poměrech od doby předchozího rozhodování o výživném a též dle § 913 o. z. správně zohlednil všechna kritéria rozhodná pro nové určení jeho výše. Zcela logicky a přiléhavě tedy hodnotil odůvodněné potřeby žalobkyně i schopnosti a možnosti žalovaného k plnění vyživovací povinností poté, co nastala popsaná razantní změna poměrů a v podrobnostech proto odvolací soud tedy odůvodnění napadeného rozsudku odkazuje. To se týká i výroku o dlužném výživném za dobu do vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně, neboť bylo nesporně zjištěno, že žalovaný platil zvýšené výživné oproti tomu, jak bylo dříve určeno, a soud prvního stupně zjistil výši těchto částek v jednotlivých měsících. Nedoplatek na zvýšeném výživném tedy činil do konce roku 2022 částku 111 600 Kč. 9. Odvolací soud tedy postupoval dle § 219 o. s. ř. a potvrdil výrok I o zvýšení výživného a III o nákladech účastníků, jejichž náhrady se úspěšná žalobkyně vzdala. Musel ale, s ohledem na odstup doby, změnit dle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. výrok o dluhu na výživném, neboť žalovaný v lednu a únoru 2023 zaplatil vždy po 7 000 Kč a za tyto 2 splatné měsíce tedy nedoplatek narostl o 3 000 Kč na 114 600 Kč. Pokud jde o splatnost této částky, zachoval odvolací soud výši splátek tak, jak ji stanovil soud prvního stupně, s tím, že by k uhrazení dluhu mělo dojít do 2 let. Žalovaný navrhoval určení nižších splátek, ale odvolací soud vzal v úvahu, že výživné slouží aktuálním potřebám oprávněné osoby, a již samo povolení splátek je tedy výjimečným opatřením. Cílem ale zůstává, aby dluh byl uhrazen co nejdříve. Také odvolací soud tedy splátky vzhledem k výši dluhu povolil v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř., zachoval ale výši stanovenou soudem prvního stupně. 10. V odvolacím řízení měla žalobkyně plný úspěch, dle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. jí proto náleží plná náhrada účelně vynaloženýc