64 CO 59/2023-79 — Krajský soud v Plzni

1. Označeným rozsudkem soud prvního stupně částečně vyhověl žalobě a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni 32 349 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z 31 433,78 Kč za dobu od 26. 2. 2020 do zaplacení, s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 108,27 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z 915,22 Kč za dobu od 18. 7. 2021 do zaplacení (výrok I). Částečně zamítl žalobu o zaplacení 620,01 Kč a specifikovaného úroku z prodlení (výrok II) a žalovanému uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 3 125 Kč (výrok III). V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že na základě smluv o zápůjčce z [datum] a [datum] původní věřitel poskytl žalovanému zápůjčky ve výši 50 000 Kč a 20 000 Kč, které se žalovaný zavázal vrátit včetně sjednaných úroků a poplatků. Žalovaný uhradil právnímu předchůdci žalobkyně celkem 18 566,22 Kč a 17 334,78 Kč a za období od uzavření smlouvy o postoupení pohledávek do podání žaloby žalobkyni částku 1 750 Kč. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] soud zjistil, že původní věřitel postoupil pohledávky na žalobkyni. Mezi účastníky byla vůle uzavřít smlouvy o zápůjčce dle § 2390 a násl. občanského zákoníku (o.z.), ovšem s ohledem na nepřiměřeně vysoké plnění za poskytnutí zápůjčky je nutné obě smlouvy v souladu s ustanovením § 588 o.z. považovat za absolutně neplatné právní jednání, a to pro svůj zjevný rozpor s dobrými mravy. Nárok žalobkyně posoudil jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle ust. § 2991 o.z. Právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému na základě neplatného právního jednání finanční částku ve výši 50 000 Kč a 20 000 Kč a žalovaný má povinnost tuto částku jako bezdůvodné obohacení vrátit. S přihlédnutím k žalovaným provedeným úhradám byl povinen vydat bezdůvodné obohacení ve výši 32 349 Kč, a to bezprostředně poté, co byl o plnění požádán. Požádán byl dopisem z 20. 1. 2022 – oznámením o postoupení pohledávky. V tomto dopise stanovila žalobkyně žalovanému k zaplacení dluhu lhůtu 10 dnů od doručení oznámení. Soud tedy vycházel z toho, že předmětný dopis mohl být žalované doručen nejdříve dne 15. 2. 2020, od 16. 2. 2020 tak žalovanému běžela desetidenní lhůta k zaplacení dlužné částky. Tato uběhla dne 25. 2. 2020. S ohledem na skutečnost, že žalovaný v této lhůtě dlužnou částku neuhradil, přiznal soud žalobkyni dále nárok na zaplacení úroku z prodlení v zákonné výši 9 % ročně za období od 26. 2. 2020 do zaplacení, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 108,27 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 915,22 Kč za dobu od 18. 7. 2021 do zaplacení. Ve zbytku pak byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta. Soud dále došel k závěru, že nárok žalobkyně není promlčen, když částečným plněním žalovaný svůj dluh uznal ve smyslu ustanovení § 2054 o.z., a promlčecí doba tak činí ve smyslu ustanovení § 639 o.z. deset let ode dne, kdy k částečnému plnění došlo. 2. Proti tomuto rozsudku žalovaný podal včasné odvolání, kterým napadl výrok I, jímž bylo žalobě částečně vyhověno, a související výrok o nákladech řízení. Soudu prvního stupně vytkl především nesprávné právní posouzení jím vznesené námitky promlčení. Soud ve věci nesprávně aplikoval ust. § 2054 odst. 2 občanského zákoníku, pokud dovodil, že z okolností, za kterých dlužník plnil, bylo možno usoudit, že uznal i zbytek svého dluhu. Žalobce takové okolnosti netvrdil a žalovaný, jako spotřebitel a osoba bez právního vzdělání se domníval, že smlouvy sjednané mezi ním a právním předchůdcem žalobkyně jsou platné. Žalovaný nebyl schopen posoudit vzniklý závazek, jako závazek z bezdůvodného obohacení, přičemž pro konkludentní uznání je nutné, aby dlužník znal jednak výši, ale především právní důvod vzniklého dluhu. Poukázal na dvě rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 23 Cdo 987/2019 a 32 Cdo 786/2009, z nichž vyplývá, že plnění dluhu v dohodnutých splátkách není částečným plněním závazků s účinky uznání zbytku dluhu. Pro platné uznání dluhu by žalovaný musel vědět, že plní na neexistující závazek, ovšem z okolnosti případu vyplývá, že plnil dle svého přesvědčení existující závazky ze smluv. V další části odvolání rozvádí důvod neplatnosti uzavřených smluv s žalovaným z důvodu porušení ust. § 86 zákona o spotřebitelském úvěru – řádné prověření úvěruschopnosti poskytovatelem úvěru. Poukázal taktéž na rozhodnutí Okresního soudu Plzeň-jih z 26. 8. 2022, sp. zn. 11 C 217/2022, kterým ve skutkově i právně obdobné věci rozhodl tentýž soud, obsazen stejným samosoudcem, opačně. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zcela zamítl. 3. Žalobkyně navrhla potvrzení přezkoumávaného rozhodnutí. Žalovaný v odvolání opakovaně uvádí stejné skutečnosti. Pokud žalovaný nevěděl o nároku z bezdůvodného obohacení, pak jej neznalost zákona neomlouvá. 4. Odvolací soud přezkoumal v odvoláním dotčeném rozsahu rozsudek soudu prvního stupně podle ust. § 212, § 212a o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného je důvodné. 5. V přezkoumávané věci se žalobkyně proti žalovanému domáhá úhrady peněžitého plnění na základě tvrzení, že její předchůdce, [právnická osoba], s žalovaným uzavřel dvě smlouvy o zápůjčce, na základě kterých mu za úplatu v podobě úroku/poplatku poskytl peněžní prostředky. Jednalo se o smlouvu ze dne [datum], dle níž předchůdce žalobkyně žalovanému jako zápůjčku poskytl 50 000 Kč, které se žalovaný zavázal vrátit s poplatkem ve výši 39 898 Kč v 18-ti splátkách po 4 995 Kč. Žalovaný zaplatil do 20. 1. 2020, kdy došlo k uzavření smlouvy a postoupení pohledávky z této smlouvy na žalobkyni, 18 566,22 Kč, poté již nic neuhradil. Ke dni postoupení pohledávky tato činila 93 385,10 Kč, z toho jistina 31 433,78 Kč. Druhou smlouvu uzavřel předchůdce žalobkyně s žalovaným [datum], na základě které jako zápůjčku poskytl žalovanému 20 000 Kč, jež se žalovaný zavázal vrátit s poplatkem 17 333 Kč v 60-ti týdenních splátkách po 623 Kč. Do uzavření smlouvy o postoupení pohledávek [datum] zaplatil 17 334,78 Kč, poté 1 750 Kč. Ke dni postoupení pohledávka činila 32 198,22 Kč, z toho dlužná jistina 1 517,23 Kč. 6. Tato tvrzení, žalovaným nezpochybněná, byla podle názoru soudu prvního stupně, s nímž odvolací soud plně souhlasí, v řízení prokázána žalobkyní předloženými písemnými důkazy. Odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně i v tom, že žalobkyně prokázala, že její právní předchůdce na ni nároky z označených smluv dne [datum] účinně postoupil. 7. Žalovaný se v řízení bránil tím, že uzavřené smlouvy jsou absolutně neplatné a namítl promlčení uplatněných nároků. 8. Pokud jde o právní důvod nároku žalobkyně (a od něj se odvíjející jeho právní kvalifikaci), nejsou žalobní tvrzení zcela určitá, přičemž soud prvního stupně jejich neurčitost nevěnoval náležitou pozornost (rozhodl, aniž by ve věci nařídil jednání). Žalobkyně sice hned v úvodu žaloby zdůraznila, že se po žalovaném domáhá zaplacení„ pouze částky představující bezdůvodné obohacení vzniklé na straně žalovaného“, ovšem v dalším textu žaloby (jakož v ostatních procesních úkonech provedených jí v prvoinstančním řízení) odůvodňuje své nároky uzavřením smluv o zápůjčce a jejich nesplněním ze strany žalovaného. Rovněž z žalobního tvrzení, že„ ke dni podpisu Smlouvy o postoupení pohledávek“ činila pohledávka bez příslušenství 93 385,10 Kč, resp. 32 198,22 Kč, napovídá, že žalobkyně se cítí být věřitelem pohledávky vzniklé jí z porušení obou smluv. Žalovaný se nemohl na její úkor obohatit ve výši těchto částek, neboť se takto vysokého plnění od předchůdce žalobkyně nedostalo. Odvolací soud proto při jednání vyzval žalobkyni, aby upřesnila jaký je právní důvod žalovaných nároků, jednoznačně uvedla, že jí uplatněný nárok je nárokem na vydání bezdůvodného obohacení, ovšem nedokázala vylíčit, jaký byl důvod vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalovaného (jaká skutková podstata tohoto nároku byla naplněna). S ohledem na toto vyjádření žalobkyně a na skutkové okolnosti, které žalobkyně vylíčila, vyšel odvolací soud z toho, že žalobkyně se v řízení domáhá jakožto nároku z bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991, § 2993 o.z. vrácení plnění, které bez právního důvodu poskytl její předchůdce žalovanému na neplatný závazek. Byť žalobkyně v řízení smlouvy jako neplatné neoznačila, pokud by je považovala za platné, stěží by tvrdila, že se žalovaný na její úkor přijetím plnění z těchto smluv bezdůvodně obohatil. Odvolací soud podotýká, že nejde toliko o rozdílné právní posouzení nároku, které je věcí soudu, nýbrž i částečně rozdílný skutkový základ (důvod jejich vzniku) a také rozdílný obsah závazku se smlouvy (splnění dohodnutých splátek) a proti závazku z bezdůvodného obohacení (vrácení bez právního důvodu poskytnutého plnění na výzvu ochuzeného). 9. Podle ustanovení § 2993 věta první o.z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Podle ust. § 1958 odst. 2 o.z., neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Podle us