13 Co 390/2023-270 — Krajský soud v Plzni

Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem pozemku parc. č. , hodnota, o výměře 3 363 m², v k. ú. , adresa, u Bernartic, zapsaného v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště , adresa, , na LV č. , hodnota, (výrok I) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému plnou náhradu nákladů řízení (výrok II). Žalobce se domáhal určení vlastnického práva k výše specifikovanému pozemku z titulu vydržení za podmínek ust. § 1089 o. z. (řádné vydržení) a současně z titulu vydržení za podmínek ust. § 1095 o. z. (mimořádné vydržení). Argumentoval tím, že pozemek on i jeho právní předchůdci užívali po dobu delší než 50 let, měli ho připlocený k dalším nemovitostem, které v k. ú. , adresa, u , Anonymizováno, vlastnili, pěstovali na něm ovocné stromy a další plodiny i chovali drobné zvířectvo, přičemž žalovaný proti tomu léta neměl námitky. Pozemek je uveden v katastru nemovitostí na listu vlastnictví žalovaného, a proto má žalobce naléhavý právní zájem uvést evidenci v katastru nemovitostí do souladu se skutečným stavem. Žalovaný s podanou žalobou nesouhlasil, namítal, že držba pozemku není ze strany žalobce a jeho předchůdců ani řádná ani poctivá. V řízení předcházejícím vydání napadeného rozhodnutí již odvolací soud ve věci rozhodoval a zrušil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, jímž tento soud žalobu zamítl. V kasačním rozhodnutí odvolací soud vyložil, že se plně ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně potud, že zákonné předpoklady řádného vydržení dle ust. § 1089 o. z. nebyly žalobcem splněny, a to zejména s ohledem na zjištění, jakým způsobem se chopil držby sporného pozemku. Žalobce v roce 1981 získal z pozůstalosti po svém zesnulém otci , jméno FO, ½ pozemků, které nyní ve Strachovicích u Bernartic vlastní. Soud prvního stupně si vyžádal připojení spisu Státního notářství v Tachově a z tohoto spisu zjistil, že sporný pozemek parc. č. 267/3 byl původně zapsán na výpisu z evidence nemovitostí založeném v notářském spise jako vlastnictví žalobce a také v rozhodnutí státního notářství o dědictví po otci žalobce bylo uvedeno, že náležel do pozůstalosti, která žalobci připadla. Následně však z podnětu Státní geodezie Tachov došlo k opravě jak v evidenci nemovitostí, tak i samotného rozhodnutí Státního notářství Tachov týkajícího se pozůstalosti po otci žalobce a žalobci bylo rozhodnutí o dědictví po otci doručeno s vyznačenou opravou v tom smyslu, že mu daný pozemek nepatří. Na podkladě uvedených zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobce nemohl být od okamžiku, kdy mu bylo doručeno opravené rozhodnutí Státního notářství v Tachově, tj. již od roku 1981, v dobré víře, že je vlastníkem sporného pozemku. Pozemek pak následně nebyl uveden ani v darovací smlouvě z roku 1994, na základě, níž převedla na žalobce jeho matka druhou ideální polovinu nemovitostí v k. ú. , adresa, u Bernartic a nebyl zahrnut ani mezi pozemky, které v souvislosti s uzavřením předmětné darovací smlouvy oceňoval znalec. Žalobce z pozemku neplatil daň a sám potvrdil, že cca jedenáct let ví, že není uveden jako vlastník pozemku v katastru nemovitostí. V kontextu uvedených zjištění a s přihlédnutím k značné rozloze pozemku v poměru k rozloze dalších pozemků, které žalobce v místě vlastnil, kdy rozloha sporného pozemku představovala cca 80% rozlohy těchto pozemků, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobce nemohl být při držbě pozemku v dobré víře a zákonné podmínky řádného vydržení předpokládané v ust. § 1089 o. z. proto nenaplnil. Potud se odvolací soud s posouzením věci soudem prvního stupně ztotožnil. Odvolací soud přistoupil ke kasaci napadeného rozhodnutí proto, že považoval za nesprávné právní posouzení soudu prvního stupně ve vztahu k podmínkám mimořádného vydržení, jež bylo žalobcem rovněž namítáno. Účastníci byli odvolacím soudem poučeni, že ve vztahu k posouzení podmínek mimořádného vydržení je rozhodné, zda žalovaný, kterého v daném směru tíží důkazní břemeno, prokáže nepoctivý úmysl žalobce při uchopení držby, neboť institut mimořádného vydržení nemůže dát průchod ochraně zjevné lsti a podvodu. Soud prvního stupně v prvním svém rozhodnutí postavil závěr o nenaplnění zákonných podmínek mimořádného vydržení na zjištění, že žalobce při jednání dne 14. 6. 2022 uvedl, že ví již 11 let, že není jako vlastník sporného pozemku zapsán v katastru nemovitostí, resp., že se danou skutečnost dozvěděl před 1. 1. 2019, tj. před datem, k němuž připouští nejdříve mimořádné vydržení přechodné ust. § 3066 o. z. Odvolací soud se se závěry soudu prvního stupně neztotožnil a vyložil, že samotná vědomost o rozporu skutečného stavu se stavem knihovním, nabytá až v průběhu držby a běhu vydržecí doby, mimořádné vydržení nevylučuje (viz aktuální NS sp. zn. 22 Cdo 2307/2022 z 10. 5. 2023, jakož i NS, Anonymizováno, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, 22 Cdo 2961/2021, 22 Cdo 1686/2021, 21 Cdo 2974/2021). Pro závěr, zda je držba v nepoctivém úmyslu, jsou relevantní především okolnosti, za nichž se držitel držby chopil. V daném smyslu byl žalovaný odvolacím soudem poučen ve smyslu ust. § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. a bylo konstatováno, že bude na soudu prvního stupně, aby doplněná tvrzení žalovaného, z nichž žalovaný dovozuje nepoctivý úmysl žalobce při nabytí držby, posoudil a provedl žalovaným navržené důkazy k prokázání jím tvrzených skutečností. Zejména pak bylo zdůrazněno, že podmínkou mimořádného vydržení je nikoliv poctivá držba, která se hodnotí u řádného vydržení, ale absence nepoctivého úmyslu držitele. Soud prvního stupně poté, kdy mu byla věc odvolacím soudem vrácena k dalšímu řízení, doplnil dokazování o žalovaným navrhované důkazy s výjimkou sdělení finančního úřadu o tom, zda žalobce z pozemku platil daň, neboť k vyžádání takové zprávy nedal žalobce souhlas. Především soud prvního stupně vyslechl žalovaným navržené svědky, a to účetní Městyse , adresa, , jméno FO, , pracovnici pověřenou správou majetku městyse , jméno FO, a starostu , jméno FO, . Z výpovědi slyšených svědků , Anonymizováno, , že žalobce se dostavil na úřad městyse s tím, že by pozemek odkoupil za 5 Kč/m², ale bylo mu sděleno, že v případě kupní smlouvy je nutné vyhotovit znalecký posudek ohledně ceny pozemku, s čímž žalobce nesouhlasil. Svědkyně , jméno FO, vypověděla, že v roce 2012 byla přítomna místnímu šetření v souvislosti s pozemkovými úpravami ve Strachovicích, kde bylo se žalobcem dohodnuto, že problematika sporného pozemku bude žalobcem vyřešena po pozemkových úpravách tak, že žalobce pozemek odkoupí, anebo si ho pronajme. Tato dohoda reflektovala skutečnost, že v době probíhajících pozemkových úprav nebylo jisté, zda žalovaný bude po jejich dokončení stále vlastníkem pozemku, resp., zda nedojde k jeho směně. Pozemkové úpravy skončily v roce 2021. Svědkyně vypověděla, že poté několikrát vyzývala žalobce, aby se dostavil na úřad o pozemku jednat. Potvrdila, že když se žalobce dostavil, byl ochoten pozemek odkoupit za cenu 5 Kč/m². S tím žalovaný nesouhlasil. Posléze se již žalobce přes výzvy žalovaného k jednání o pozemku nedostavil. Poté, co soud prvního stupně doplnil v potřebném rozsahu dokazování, zaměřil svou pozornost (v intencích pokynů odvolacího soudu) především na skutková zjištění týkající se okolností, za nichž se žalobce chopil držby sporného pozemku. Dospěl k závěru, že za situace, kdy byl žalobce již v rámci dědického řízení ve věci pozůstalosti po svém otci v roce 1981 konfrontován se skutečností, že na základě iniciativy střediska geodézie došlo k opravě rozhodnutí o dědictví a sporný pozemek byl z dědictví vyškrtnut z důvodu, že vyšlo najevo, že nebyl ve vlastnictví zůstavitele, dále s přihlédnutím ke zjištění, že rozloha pozemku, jehož mimořádného vydržení se žalobce domáhá, tvoří téměř 80 % rozlohy pozemků, které žalobce v místě vlastní, dále se zřetelem k tomu, že mezi částí pozemku dříve označenou parc. č. 267/3 a částí dříve označenou parc. č. , hodnota, , vedla cesta označená parc. č. 588/2, která byla ve vlastnictví žalovaného až od roku 2013, kdy až v rámci pozemkových úprav došlo ke vzniku současné parcely č. , hodnota, , jejíhož vydržení se žalobce domáhá, nelze dospět k jinému závěru, než že žalobce nejednal při uchopení držby poctivě, a tedy držbu sporného pozemku nabyl v nepoctivém úmyslu. Proto soud prvního stupně žalobu opětovně zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně napadl žalobce v zákonné lhůtě odvoláním. Namítal, že když jeho rodiče pozemek užívali v dobré víře více než 50 let, neměl jakoukoliv potřebu ani důvod pochybovat o vlastnictví předmětného pozemku. Jeho účast na pozemkové úpravě nic nedokazuje. I kdyby v rámci této pozemkové úpravy došlo k seznámení se s hranicemi pozemků, pak na základě takové skutečnosti, nemohl žalobce dle svého tvrzení zjistit, že předmětný pozemek není v jeho vlastnictví. Popřel, že uvedl, že ví více než 11 let o tom, že není vlastníkem dotčeného pozemku. Podle žalobce měl soud vyzvat žalovaného k doplnění tvrz