13 Co 708/2024-120 — Krajský soud v Plzni

Napadeným rozsudkem soud prvního stupně určil, že žalobkyně je výlučným vlastníkem pozemku parc. č. , Anonymizováno, , vymezeného geometrickým plánem č. 376-6/2023 vyhotoveným , jméno FO, , který je nedílnou součástí tohoto rozsudku, v k. ú. , adresa, , obec , adresa, , zapsáno v katastru nemovitostí vedeném u Katastrálního úřadu pro Karlovarský kraj, Katastrální pracoviště , adresa, (výrok I). Řízení v části, v níž se žalobkyně domáhala určení vlastnického práva k pozemku parc. č. , Anonymizováno, v k. ú. , adresa, , obec , adresa, , zastavil (výrok II) a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku ve výši 26 570 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně (výrok III). Dále rozhodl, že se žalobkyni vrací část soudního poplatku ve výši 4 000 Kč (výrok IV). Žalobkyně se podanou žalobou domáhala určení vlastnictví ve vztahu k výše specifikovaným pozemkům s tím, že vlastnické právo k nim vydržela, když uvedené pozemky drželi a v nezměněném rozsahu užívali od roku 1966 nejprve její právní předchůdci (rodiče žalobkyně), kteří v roce 1966 nabyli kupní smlouvou do vlastnictví rodinný dům č. 24 na pozemku parc. č. , hodnota, , přičemž pozemek , Anonymizováno, se nacházel pod jedním oplocením s pozemkem parc. č. , hodnota, , byl vydlážděn, zasahovalo do něj podsklepení rodinného domu a představoval bezpečný přístup do domu, kdy jím byly odděleny vstupní dveře od silnice. Přesvědčení předchůdců žalobkyně a následně i žalobkyně, která nemovitosti získala darovací smlouvou v roce 1995, bylo, že se jedná o jediný celistvý pozemek. Ve vztahu k pozemku parc. č. , Anonymizováno, , u něhož bylo zapsáno duplicitní vlastnictví žalobkyně a žalovaného, se žalovaný vlastnického práva vzdal ve prospěch žalobkyně a řízení v této části soud na základě částečného zpětvzetí žaloby zastavil. Ve vztahu k pozemku parc. č. , Anonymizováno, , který zůstal předmětem řízení, soud prvního stupně po provedeném důkazním řízení dospěl k závěru, že žalobkyně vlastnické právo k uvedenému pozemku vydržela v režimu mimořádného vydržení dle § 1095 o.z., neboť žalobkyně či její právní předchůdci byli od roku 1966 držitelem předmětného pozemku, který do roku 2013 žalobkyně užívala v domnění, že jí patří, a následně od tohoto roku do dnešní doby jej užívala nikoli v nepoctivém úmyslu. S odkazem na judikaturu citovanou v odůvodnění rozhodnutí (NS 22 Cdo 3387/2021, NS 22 Cdo 261/2021, NS 22 Cdo 1241/2022, NS 22 Cdo 290/2023) soud konstatoval, že podmínkou mimořádného vydržení není poctivá držba dle § 992 o.z. (ani pro období před 1. 1. 2014 držba oprávněná podle § 130 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb.), nýbrž nedostatek nepoctivého úmyslu držitele, přičemž nepoctivým ve smyslu § 1095 o.z. je v zásadě úmyslné jednání naplňující znaky nepravé držby, tedy pokud se držitel úmyslně „vetřel“ v držbu svémocně nebo se v ní vloudil potajmu nebo lstí anebo usiluje proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povoleno jen výprosou (§ 993 o.z.). Ke kvalifikaci držby „nikoli v nepoctivém úmyslu“, kdy se vychází z hodnocení poctivosti či nepoctivosti v obecném smyslu, soud uvedl, že k naplnění takové držby podle komentářové literatury občanského zákoníku postačí „držba v přesvědčení, že se jí nepůsobí nikomu újma“, přičemž samotný „nikoli nepoctivý úmysl“ se nemusí změnit v úmysl nepoctivý jen tím, že držitel zjistí okolnosti, z nichž plyne, že vlastníkem věci je ve skutečnosti někdo jiný. Soud prvního stupně vyšel z toho, že v projednávaném případě nelze uzavřít, že by žalobkyně či její právní předchůdci předmětný pozemek nabyli v nepoctivém úmyslu, např. lstí či změnou hranic, naopak rodiče žalobkyně zakoupili rodinný dům pod jednotným oplocením, přičemž předmětný pozemek byl dokonce vydlážděný a pod ním se nacházel sklep. Při převodu pozemku nebyl k dispozici geometrický plán, přičemž rozloha předmětného pozemku č. , Anonymizováno, , Anonymizováno, činí 25 m2, tedy zhruba pětinu celkově nabývaného pozemku, a tento poměr tedy nebyl způsobilý vzbudit podezření, že se kupující ujímá držby nepoměrně větší plochy, než je uvedena ve smlouvě. Za podstatnou pak soud pokládal rovněž skutečnost, že žalobkyně či její právní předchůdci předmětný pozemek nerušeně užívala po dobu přesahující 40 let, aniž by žalovaný proti tomu cokoli namítal. Dlouhodobost držby přitom podle ustálené soudní judikatury nasvědčuje tomu, že držba je prováděna spíše v dobré víře. Z uvedených skutečností dle soudu je zřejmé, že nelze uvažovat o tom, že by žalobkyně měla vědomost, že držbou těchto pozemků působí někomu újmu, a nelze tudíž dovodit její nepoctivý úmysl ani při výkonu držby. Přestože z provedených důkazů vyplynulo, že v roce 2013 žalobkyně zjistila skutečný průběh hranice, v té době nabyla vědomost, že vlastníkem předmětného pozemku je žalovaný, pak tato skutečnost neznamená, že se její úmysl změnil na úmysl nepoctivý, když ze samotné vědomosti o tom, že držitel nemovitosti není jako vlastník evidován v katastru nemovitostí či že vlastníkem je ve skutečnosti někdo jiný, nelze dle názoru soudu z toho dovodit nepoctivý úmysl držitele v intenzitě vyžadované výše citovaným zákonným ustanovením. Na základě uvedených skutečností soud proto žalobě na určení vlastnického práva k předmětnému pozemku vyhověl, když zároveň shledal naléhavý právní zájem na požadovaném určení, právě z důvodu odstranění rozporu mezi stavem zapsaným v katastru nemovitostí a stavem skutečným. Výrok o nákladech řízení odůvodnil ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. úspěchem žalobkyně ve věci a žalobkyni přiznal náklady, které sestávají z úhrady zaplaceného soudního poplatku a nákladů právního zastoupení advokátem za 5 úkonů právní služby po 3 100 Kč, 5 režijních paušálů po 300 Kč a ze součtu uvedených částek 21 % DPH. Proti tomuto rozsudku, a to do výroků I a III, podal žalovaný včasné odvolání z důvodů dle § 205 odst. 2 písm. c), d) a g) o.s.ř. Konkrétně namítal, že řízení před soudem prvního stupně bylo postiženo vadným procesním postupem, když soud neposkytl žalovanému zákonné poučení, neumožnil mu hájit svá práva. Žalobkyně se v řízení domáhala určení vlastnického práva s tvrzením o jeho vydržení, avšak netvrdila jediný právní důvod vydržení. Tvrdila jak vydržení v dobré víře dle předchozí právní úpravy, tak mimořádné vydržení dle § 1095 o.z. (zákon č. 89/2012 Sb.). Soud prvního stupně pak přisvědčil ve výroku I rozsudku tomu, že v případě žalobkyně shledal důvody pro mimořádné vydržení dle § 1095 o.z., tento svůj právní názor však soud žalovanému v průběhu celého řízení nevyjevil a dle žalovaného je rozhodnutí v tomto směru překvapivé a nepředvídatelné. Žalovaný vytýkal soudu prvního stupně, že mu neposkytl poučení ve smyslu ust. § 118a odst. 1 a 2 o.s.ř. a nevyzval ho, aby žalovaný prokazoval nepoctivý úmysl žalobkyně ve smyslu § 1095 věta druhá o.z. Žalovaný vycházel z toho, že jeho dosavadní procesní obrana spočívající v tvrzení o nenaplnění podmínek pro mimořádné vydržení je dostatečná. Uvedené pochybení podle žalovaného způsobuje nepřezkoumatelnost rozsudku a zatížení řízení vadou, kterou nelze odstranit v rámci odvolacího řízení. V té souvislosti pak žalovaný připomněl, že soud prvního stupně taktéž zamítl důkazní návrh žalovaného na svědecký výslech ředitele příspěvkové organizace, který měl směřovat právě k tomu, že žalobkyně byla v minulosti opakovaně vyzývána k ukončení neoprávněného užívání pozemku žalovaného, a tedy právě k prokázání nepoctivého úmyslu žalobkyně, když užívala cizí pozemek, přestože věděla, že se nejedná o její vlastnictví, a výzvy vlastníka k ukončení protiprávního jednání ignorovala. Dále žalovaný vytýkal soudu prvního stupně, který kladl důraz na skutečnost, že žalobkyně a její právní předchůdci užívali pozemky okolo domu v rozsahu vymezeném oplocením, a tím podle soudu je dána poctivost jejich jednání, že se nezabýval skutečností, že oplocení není a nikdy nebylo stabilizací vlastnické hranice a že průběh vlastnické hranice nebyl jakkoli navázán na toto oplocení. Pokud je základním principem nabytí vlastnického práva mimořádným vydržením absence nepoctivého úmyslu, pak dle žalovaného je otázkou, jakým lepším způsobem by se měl vlastník nemovité věci evidované v katastru nemovitostí domáhat ochrany svého vlastnického práva, než poukazem na skutečnost, že jeho vlastnické právo je evidované v katastru nemovitostí a že osoba, která se domáhá mimořádného vydržení, o rozsahu vlastnického práva prokazatelně věděla včetně průběhu vlastnické hranice. Za situace, kdy žalobkyně prokazatelně věděla kudy vede vlastnická hranice mezi jejím pozemkem p. č. st. , Anonymizováno, a pozemkem žalovaného p. č. , hodnota, a to několik let předtím, než vůbec vstoupila v účinnost právní úprava § 1095 o.z., pak žalovaný neví,, co jiného by mělo prokazovat nepoctivý úmysl žalobkyně. Pokud žalobkyně pokračovala ve svévolné držbě části pozemku žalovaného p. č. , hodnota, poté, co vlastnická hranice byla stanovena v nejvyšší třídě přesnosti, které je katastrální operát schopen, pak dle žalov