14 Co 121/2024-237 — Krajský soud v Plzni

Soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 70 486 Kč s příslušenstvím (výrok I) a na nákladech řízení k rukám její zástupkyně částku 42 591 Kč (výrok II), a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že byla prokázána pasivní legitimace žalovaného v projednávané věci. Vyplývá ze spisu krajské veterinární správy, spisu stavebního odboru a odboru životního prostředí , právnická osoba, v , Anonymizováno, , účastnického výslechu jednatele žalobkyně i výslechů svědků. Byl to v rozhodném období žalovaný, kdo se o ovce, které způsobily škodu staral a choval se jako jejich majitel. Plyne i ze sdělení soudní komisařky. Byť dědické řízení nebylo skončeno a žalovaný zatím nebyl poučen o dědickém právu, dal svým počínáním najevo, že dědictví chce přijmout. K ovcím se žalovaný choval jako vlastník, staral se o ně, choval je; je proto povinen vzniklou škodu nahradit. Výše škody byla správně vyčíslena. Z faktury za prodej senážní píce vyplývá, že v roce 2020 činila 650 Kč za tunu; z deníků a záznamů o realizovaných sklizních bylo prokázáno, že údaje o sklizních jsou správné. O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně podle zásady úspěchu ve věci. Žalovaný se proti rozsudku odvolal a navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Poukázal na to, že u ústního jednání, při němž byli slyšeni svědci, nemohl být přítomen, neboť jeho tehdejší právní zástupce ho o termínu jednání neinformoval. Trval na nedostatku své pasivní legitimace v projednávané věci. Tento jeho názor podporuje svědecká výpověď , Anonymizováno, , Anonymizováno, a , jméno FO, . Skutečnost, že se o zvířata někdo stará, nezakládá jeho vlastnický vztah a případnou odpovědnost. Ani jednateli žalobce nikdo nesdělil, kdo je vlastníkem zvířat. V přestupkovém řízení byla věc opakovaně , právnická osoba, , jméno FO, odložena, protože nebylo zřejmé, kdo je původcem přestupku. Soud prvního stupně opakovaně zaměňoval osobu žalovaného s osobou jeho zemřelého otce téhož jména. Dědické řízení není dosud skončeno, je proto možné, že se žalovaný – jako v úvahu přicházející dědic – dědictví vzdá. Soud prvního stupně měl proto řízení přerušit do doby pravomocného skončení dědického řízení. Ani ohledně výše škody nebyla situace jednoznačně objasněna. Jednak jednatel žalobkyně uvedl, že „problém není ani tak v penězích, jako v píci“. Proto se nejedná o hmotné poškození žalobkyně, nýbrž o nehmotný předmět v podobě nemožnosti krmení pro zvířata chovaná žalobkyní. Soud prvního stupně neprovedl důkaz znaleckým posudkem, a proto výše škody nebyla beze zbytku prokázána. Odvolání žalovaného není důvodné. Soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu a vyvodil z něj i správné skutkové a právní závěry. Odvolací soud přezkoumal jeho rozsudek v rozsahu a z pohledu odvolacích námitek, přičemž dospěl k závěru, že rozsudek soudu prvního stupně je správný. Jako zásadní argument svého odvolání žalovaný uváděl skutečnost, že nebylo prokázáno vlastnictví žalovaného k ovcím, které měly způsobit škodu. Soud prvního stupně svůj závěr o povinnosti žalovaného zaplatit vzniklou škodu neodůvodnil vlastnictvím, ale skutečností, že žalovaný ovce choval. V této souvislosti pak soud prvního stupně správně odkázal na § 2933 věta druhá o. z. Podle něj „osoba, které bylo zvíře svěřeno nebo která zvíře chová nebo jinak používá, nahradí škodu způsobenou zvířetem společně a nerozdílně s vlastníkem“. Z toho vyplývá, že pro učinění závěru o povinnosti žalovaného škodu zaplatit není významné, zda byl v rozhodné době (tedy v roce 2020) vlastníkem ovcí, či nikoli. Námitka, že soud měl řízení přerušit a vyčkat skončení dědického řízení po zemřelém otci žalovaného proto není důvodná. Podstatné pro posouzení věci je totiž to, že žalovaný ovce choval a staral se o ně. To, že tomu tak v době rozhodné bylo, měl soud prvního stupně za zjištěné z jím provedených důkazů, a to jednak účastnické výpovědi jednatele žalovaného, výpovědí svědků i správních spisů, na které ve svém rozhodnutí odkázal. Ze spisu odboru stavebního a životního prostředí , právnická osoba, z , Anonymizováno, plyne, že žalovanému byla v souvislosti s jeho chováním při chovu ovcí uložena pokuta, když byl uznán vinným, že dne 3. 4. a 20. 5. 2021 „dostatečně nezabezpečil své ovce proti úniku“. Ze spisu Krajské veterinární správy vyplývá, že „žalovaný se o ovce stará již od roku 2018“. Ze spisu policie pak plyne, že žalovaný sám při podání vysvětlení uvedl, že se „stará stádo ovcí a nechává je stříhat“. Jednatel žalobkyně uvedl, že „žalovaný po smrti svého otce pravidelně docházel na statek, parkoval tam svoje vozidlo, ovce vypouštěl, zavíral, zabíjel, prodával. On se žalovaným opakovaně mluvil o tom, aby ovce nevypouštěl na pozemky žalobkyně, žalovaný tak však dále činil“. Svědci , tituly před jménem, , jméno FO, , , jméno FO, , , Anonymizováno, , Anonymizováno, a , jméno FO, uvedli shodně, že žalovaný ovce choval a v rozhodném období se ovce někdy nacházely na pozemku žalobkyně. Ve svém souhrnu pak všechna tato zjištění zakládají přesvědčivý závěr o tom, že to byl právě žalovaný, který se k ovcím choval jako k vlastním, staral se o ně, tudíž jeho odpovědnost za případnou škodu jimi způsobenou je dána. Žádné konkrétní námitky žalovaného jeho vztah k nim nevyvracejí. Pokud jde o námitku žalovaného vztahující se k výši škody, jak ji zjistil soud prvního stupně, ani v této části žádné konkrétní námitky proti jejímu stanovení v odvolání uvedeny nebyly. Žalovaný doplnil při jednání své odvolání tak, že v otázce výše škody směřuje proti metodě použité jak žalobkyní, tak i soudem prvního stupně při stanovení výše. Ani žalobkyně, ani soud prvního stupně však nevycházely z předpokladu, jaké množství ovce spasou (jak naznačoval v odvolání žalovaný), ale z porovnání výtěžnosti pozemků, kterých se toto řízení týkalo a výtěžnosti jiných pozemků, na nichž žalobkyně pěstovala v rozhodném období tytéž plodiny. Přesvědčivě to zachycují záznamy o první a druhé seči, jak soud prvního stupně správně uvedl. Lze sice částečně souhlasit se žalovaným, že to není zcela přesně exaktní vyčíslení výše škody, jde spíše o určitý odhad, avšak logicky podložený. Zjistit zcela přesně výši škody by bylo v posuzované věci prakticky nemožné. Odvolací soud proto souhlasí i se závěrem soudu prvního stupně, že nechat zpracovat k otázce výše škody znalecký posudek, jak navrhoval žalovaný, by bylo nadbytečné a v rozporu se zásadou rychlosti a hospodárnosti řízení. Tento důkaz by přicházel v úvahu v případě, že by v průběhu řízení byly zjištěny, či žalovanou namítány nějaké zvláštní okolnosti, které by vylučovaly při stanovení výše škody postup porovnáním výtěžnosti pozemků, na nichž se ovce pohybovaly, a pozemků ostatních. Například pokud by bylo zjištěno, že porovnávané pozemky jsou jiné kvality, je tam například močál, naopak sušina, nachází se ve zcela odlišné lokalitě apod. Žádné takové okolnosti v průběhu řízení zjištěny nebyly, z obsahu spisu nevyplývají, a proto ani odvolací soud neměl důvod se domnívat, že jsou dány. Pokud jde o námitku žalovaného, že se snad v projednávané věci jedná o nemajetkovou újmu, uváděl-li jednatel žalobkyně při svém výslechu, že „problém není ani tak v penězích, jako v té píci, protože krávy se neumí nažrat peněz, potřebují tu píci“, pak odvolací soud toto vyjádření jednatele žalobkyně učiněné v průběhu jeho účastnické výpovědi nechápe tak, že by žaloval nemajetkovou újmu. Jemu vadilo hlavně to, že v důsledku spasení a pošlapání pozemků ovcemi a nižší úrody na nich, nebude mít žalobkyně (jako obchodní společnost zabývající se hospodářskou výrobou) dostatek potravy pro jí chovaná hospodářská zvířata, neboť její část, s níž žalobkyně počítala, byla zničená chováním ovcí. Je to však újma, kterou lze vyčíslit v penězích. Jako nedůvodnou shledal odvolací soud i tu argumentaci žalovaného týkající se nemožnosti jeho účasti u ústního jednání v důsledku chování jeho bývalého advokáta. Jednak při prvním ústním jednání konaném dne 6. 12. 2023 byl žalovaný osobně přítomen, proto mu termín dalšího jednání byl znám. Z účasti u druhého ústního jednání se omluvil (14. 2. 2024), když soudu telefonicky sdělil, že se k jednání z důvodu poruchy na automobilu nestihne dostavit. O odročení jednání však nežádal. Tedy jednoznačně věděl, kdy se další ústní jednání ve věci koná. Ani námitky týkající se doručování a nejasnosti v osobě žalovaného, respektive jeho otce, neshledal odvolací soud jako důvodné, neboť z obsahu spisu žádná taková tvrzená pochybení nezjistil. Proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako správný potvrdil včetně správného rozhodnutí o nákladech řízení před soudem prvního stupně a žalobkyni, která byla úspěšná i v odvolacím řízení, přiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. O výši nákladů odvolací soud rozhodl podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif“).