18 Co 273/2023-2218 — Krajský soud v Plzni

Napadeným rozsudkem soud výrokem I nahradil projev vůle žalovaného k uzavření zde specifikované smlouvy o převodu nemovitých věcí s tím, že součástí rozsudku jsou geometrické plány uvedené ve výrocích II a III, a žalovaná je povinna zaplatit žalobci a) 42 849 Kč a žalobkyni b) 128 547 Kč, vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Výrokem V byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobcům na nákladech řízení 1 310 268 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobců a dále povinnost zaplatit státu náklady řízení ve výši 12 975,41 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Své rozhodnutí o nákladech řízení soud odůvodnil tím, že žalobci byli zcela úspěšní, neboť jejich nárok na přisouzení náhradních pozemků byl důvodný bez ohledu na to, zda jim byly přisouzeny všechny jimi požadované náhradní pozemky, či byla poskytnuta finanční náhrada. Celý spor nevznikl z příčiny ležící na straně žalobců, nýbrž z důvodu spočívajícího na straně žalovaného (viz shledaná svévole a liknavost). Žalovanému jako majetkoprávnímu nástupci státu je nutno přičíst, že to měl být on, který měl na svých bedrech nést vyřešení restitučních nároků žalobců, a proto nelze klást k jejich tíži skutečnost, že řízení bylo v jeho průběhu částečně zastavováno, a to z důvodu co nejjednoduššího vyřešení předmětného sporu. Sporem v dané věci nebyl spor o to, zdali pozemky, které žalobci učinili předmětem možného smluvního ujednání, jsou pozemky vhodnými k uspokojení nevypořádaných restitučních nároků, ale zejména samotná výše tohoto nároku. V průběhu řízení došlo postupně k vyčerpání celého předmětu sporu. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu je proto třeba při výpočtu náhrady nákladů řízení spočívajících v zastoupení advokátem vycházet z celkové hodnoty neuspokojených restitučních nároků v jednotlivých částech tohoto sporu, ve kterých byli žalobci úspěšní. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu pak soud stanovil společnou odměnu za jeden úkon právní služby pro oba zastoupené žalobce, aniž by aplikoval § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen „advokátního tarifu“). S ohledem na úspěch žalobců soud uložil žalovanému povinnost zaplatit náklady, které musely být vynaloženy státem v souvislosti s tímto řízením. Tyto náklady spočívají v zaplaceném znalečném z rozpočtových prostředků soudu. Žalovaný původně podal odvolání celému rozsudku, avšak proti výrokům I - IV vzal posléze své odvolání zpět, kdy ohledně těchto výroků již bylo rozhodnuto samostatným usnesením odvolacího soudu. Žalovaný setrvává na svém odvolání proti nákladovým výrokům V a VI, neboť soud nesprávně posoudil procesní úspěch ve věci, tarifní hodnotu sporu a účelnost úkonů právního zastoupení. Dále se neřídil závazným názorem odvolacího soudu vysloveným v rozsudku ze dne 29. 6. 2021, č. j. 14 Co 50/2021-1431. Žalovaný zdůraznil, že podstatou restitučního sporu není výše restitučního nároku, kdy se jedná pouze o jednu z předběžných otázek, ale spor o vlastnické právo k jednotlivým náhradním pozemkům. Rozhodnutí soudu o uložení povinnosti uzavřít s oprávněnou osobou smlouvu o bezúplatném převodu náhradních pozemků dle zákona o půdě nemá povahu rozhodnutí ukládajícího prohlášení vůle ve smyslu § 161 odst. 3 o. s. ř.; reálně jde o rozhodnutí státního orgánu o nabytí vlastnictví. Proto se zde prosadí ta rozhodovací praxe dovolacího soudu, dle níž řešení předběžných otázek není pro soudy v dalších řízeních závazné. Judikatura dále dovodila, že není zjevně nepřiměřený, extrémní nebo právně vadný postup soudu, který úspěšnost účastníků v řízení ve věci posoudil dle předmětu řízení a počtu vydaných a nevydaných pozemků. V průběhu řízení došlo k částečnému zpětvzetí žaloby co do řady náhradních pozemků a k následnému zastavení řízení. Soud měl povinnost zabývat se procesním zaviněním ve vztahu k těmto zpětvzetím. Na tuto svou povinnost soud prvního stupně zcela rezignoval v rozporu se shora citovaným rozhodnutím odvolacího soudu. Skutečnost, že soud závěry odvolacího soudu nerespektoval, činí výroky V a VI napadeného rozsudku nepřezkoumatelným. Žalovaný pak poukázal na zastavení řízení pro zavinění žalobců, kdy požadovali pozemky zastavitelné, respektive pozemky zjevně zemědělsky neobhospodařovatelné, pozemky zatížené veřejně prospěšnou stavbou, pozemky zatížené místní komunikací, pozemky vzaté zpět pro jejich celkovou hodnotu, která zásadně převyšovala restituční nárok žalobců, pozemky, jež tvoří funkční celek s pozemky ve vlastnictví třetích osob, pozemky žalobci nechtěné pro jejich nevhodnost pro zemědělskou tvorbu a dále vzaté zpět bez bližšího odůvodnění. Žalovaný tak spatřuje u 97 pozemků zaviněné zpětvzetí ze strany žalobců, což představuje v celkovém počtu přibližně 300 zažalovaných a 173 zpětvzatých pozemků významnou část, kterou nelze při hodnocení úspěchu ve věci pominout. Žalovanému nemůže jít k tíži, že žalobci nevěnovali výběru vhodných pozemků náležitou péči, v důsledku čehož se také značným způsobem komplikovalo a prodlužovalo řízení. Účelem zásady úspěchu ve věci musí být v restitučních sporech také prevence toho, aby žalobci obecně nenárokovali náhradní pozemky, u kterých existují zákonné překážky převoditelnosti nebo náhradní pozemky v hodnotě převyšující jejich restituční nárok. Soud se dále nedržel své teze ohledně výše odměny za úkon právní služby. Rozsudkem ze dne 26. 3. 2018, který nabyl právní moci dne 18. 10. 2018, soud vyhověl žalobcům co do náhradních pozemků v celkové hodnotě 15 613,39 Kč. Je nelogické, že dále u úkonů právního zástupce žalobců do vydání tohoto rozsudku operuje s tarifní hodnotou 3 578 091,39 Kč, když v takovém rozsahu žalobcům vyhověno nebylo. U úkonů provedených od počátku řízení do 18. 10. 2018 měla činit sazba mimosmluvní odměny 1 740 Kč. U úkonů právního zástupce žalobců provedených do 9. 8. 2021 měla sazba mimo smluvní odměny činit 19 980 Kč, nikoli 22 580 Kč, neboť rozsudkem ze dne 30. 9. 2020 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 6. 2021 soud vyhověl žalobcům co do náhradních pozemků v celkové hodnotě 2 914 300,45 Kč. Napadeným rozsudkem pak soud vyhověl co do náhradních pozemků v celkové hodnotě 648 177,55 Kč, tudíž jeden úkon právní služby činí 10 900 Kč. Žalovaný má dále za to že, nikoliv všechny úkony vykonané zástupcem žalobců je možné považovat za účelné a uznatelné podle advokátního tarifu. Soud pak měl přihlížet k náročnosti těchto úkonů. Za zpětvzetí žaloby mohla být přiznána pouze polovina mimosmluvní odměny dle citovaného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Částečná zpětvzetí navíc mohla být hodnocena jako neúčelně vynaložené náklady řízení, neboť tím žalobci sledovali pouze odvracení neúspěchu ohledně dané části předmětu řízení. Kromě toho soud nesprávně zdvojuje úkon právní služby podle § 11 odst. 1 písm. a) a podle § 11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu. Shora uvedené závěry týkající se úspěchu stran ve věci se měly uplatnit i při rozhodování o nákladech řízení státu, které měly být rozděleny poměrně podle výsledku sporu. Žalovaný proto navrhuje, aby odvolací soud napadené výroky zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobci se k odvolání žalovaného písemně vyjádřili tak, že právní předchůdkyně žalobců , tituly před jménem, , Anonymizováno, , Anonymizováno, požádala o vydání jejím předkům odebraných zemědělských pozemků již dne 14. 3. 2001. Státní pozemkový úřad se odhodlal k vyčíslení jejích nároků až v letech 2014 a 2015. Žalobci usilovali o uspokojení svých nároků prostřednictvím veřejných nabídek tak, jak s tím počítá zákon o půdě. Žalobci u mnoha pozemků podali nejvyšší nabídku a události, které následovaly, byly podrobně popsány v žalobě, přičemž ve všech případech se žalovaný choval stejně liknavě a svévolně. Při snaze žalobců tuto situaci s žalovaným komunikovat se setkali pouze s mlčením a nulovou součinností. U několika pozemků vyhlášených ve veřejné nabídce dne 13. 6. 2016 již dokonce mezi účastníky došlo k uzavření smlouvy o převodu pozemků, avšak následně se žalobci dozvěděli, že ohledně pozemků souběžně probíhalo jiné soudní řízení, ve kterém soudy tyto pozemky vydaly jiným restituentům, což však žalovaný žalobcům zamlčel. Vzhledem k blížící se restituční tečce (1. 7. 2018) žalobcům nezbylo než podat žalobu o nahrazení projevu vůle. Svévolný a liknavý přístup žalovaného byl v předmětném soudním řízení potvrzen soudy všech stupňů. Přestože některá restituční řízení mohou být ve své podstatě převážně řízením o vlastnické právo ke zvoleným náhradním pozemkům, v tomto řízení byla jeho předmětem a spornou skutečností především výše restitučního nároku žalobců, kdy žalovaný tento nárok chybně ocenil a žalobci tak neměli jinou možnost domoci se ocenění správného, než soudní cestou. Ke dni podání žaloby byl žalovaným evidovaný restituční nárok obou žalobců v celkové výši 2 437 551,14 Kč, avšak v průběhu řízení byl tento nárok uznán částkou 6 901 235,74 Kč. Značná část původně požadovaných pozemků, ohledně kterých brali žalobci žalobu zpět, byla zatížena překážkou převodu, o které