18 Co 281/2023-306 — Krajský soud v Plzni

Napadeným rozsudkem soud určil, že pohledávka žalované přihlášená k uspokojení do exekučního řízení vedeného soudním exekutorem Mgr. Ing. Jiřím Proškem pod sp. zn. 134 EX 17390/11 ve výši 8 356 819,04 Kč skládající se z jistiny ve výši 3 072 039,98 Kč, úroku z úvěru ve výši 1 766 885,90 Kč a smluvního úroku z prodlení ve výši 3 517 893,16 Kč byla přihlášena po právu, a to ve výši 2 000 000 Kč a v tomto rozsahu náleží do skupiny podle § 337c odst. 1 písm. d) o. s. ř. Přihlášky pohledávky žalované do předmětného exekučního řízení byly odmítnuty ve výši 1 072 039,98 Kč představující část přihlášené jistiny, ve výši 1 766 885,90 Kč představující smluvní úrok z úvěru a ve výši 3 517 893,16 Kč představující smluvní úrok z úvěru. Žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v částce 20 934,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce. Své rozhodnutí soud odůvodnil tím, že pohledávka přihlášená do exekuce právním předchůdcem žalované vznikla z úvěrové smlouvy. Soud se při odůvodnění svého druhého rozsudku řídil závazným právním názorem odvolacího soudu vysloveným v usnesení ze dne 28. 4. 2023, sp. zn. 18 Co 9/2023 a opětovně se zabýval vznesenou námitkou promlčení, okamžikem a důvody vzniku přihlášené pohledávky a konkrétním obsahem této přihlášky ve smyslu § 336f o. s. ř. Dále měl soud znovu posoudit, zda žalovaná přihlásila svoji pohledávku nejen ohledně listiny, ale i jejího příslušenství a vzhledem k rozporným tvrzením účastníků o rozsahu zajištění pohledávky zástavním právem, měl soud opětovně řádně vyložit obsah předmětné smlouvy. Pro případ, že by opětovně dospěl k závěru, že pohledávka žalované mohla být zajištěna pouze do výše 2 000 000 Kč, měl soud zbývající část tvrzené pohledávky vyčíslit a řádně zdůvodnit, zda náleží do skupiny podle § 337c odst. 1 písm. h) o. s. ř. či nikoli. Nad rámec těchto otázek se soud zabýval též námitkou žalobce ohledně neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky, kterou však žalobce ani ve svém druhém odvolání nenamítl. Dle soudu prvního stupně žalovaná prokázala, že oprávněně přihlásila pohledávku do exekučního řízení, avšak na pohledávku přihlášenou v rozsahu jistiny ve výši 3 072 039,98 Kč se vztahovalo zajištění zástavním právem pouze v rozsahu 2 000 000 Kč. Soud proto přihlášku pohledávky v rozsahu zbývající části jistiny odmítl, neboť není zajištěna zástavním právem. Soud řádně a včas přihlásil do exekučního řízení též příslušenství pohledávky představující smluvní úrok z úvěru ve výši 7 % ročně z částky dlužné jistiny od 12. 6. 2011 do dne konání dražby, avšak do exekučního řízení je možno přihlásit pouze pohledávku krytou zástavním právem, není-li vykonatelná, jako je tomu v dané věci. Dále soud přesvědčil žalobci, že co do smluvního úroku z prodlení ve výši 11 % z dlužné jistiny nebyla přihláška řádná. Žalovaná neuvedla, za jaké období úrok vyčíslila, což činí přihlášku pohledávky v této části nepřezkoumatelnou. Žalobce byl ve věci úspěšný v 76 % a neúspěšný v 24 %, proto mu soud přiznal náhradu nákladů řízení v rozsahu 52 %. Žalobce se včas odvolal proti výroku I, ve zbytku se s rozhodnutím soudu prvního stupně ztotožňuje, považuje jej za přesvědčivě odůvodněné. Žalobce nesouhlasí s posouzením otázky promlčení sporné pohledávky žalované, neboť soud dospěl k nesprávnému závěru, že počátek běhu desetileté objektivní promlčecí doby nastal až 12. 6. 2011 namísto 28. 4. 2003, a nesprávně na věc (ne)aplikoval § 401 obchodního zákoníku. Úvěrovou smlouvou byla sjednána splatnost úvěru do 28. 4. 2003. Následnými dodatky byla splatnost úvěru opakovaně prodlužována. Posledním dodatkem číslo 14 byla prodloužena do 12. 6. 2011. Dle shora uvedeného zákonného ustanovení počátek běhu objektivní desetileté lhůty nastal s původní splatností úvěru, tedy 28. 4. 2003. Za prodloužení promlčecí doby ve smyslu § 401 obchodního zákoníku se považuje i dohoda stran o delší době splatnosti, což je daný případ. Prodloužení doby splatnosti přesahující 10 let od původní doby splatnosti je však neplatné. Objektivní promlčecí lhůta sporné pohledávky žalované tak uplynula dne 28. 4. 2013. Jelikož žalovaná v této objektivní lhůtě neučinila žádný právní úkon směřující k přerušení běhu promlčecí lhůty (podání žaloby), byla její pohledávka k rozhodnému dni promlčena. Dodatky úvěrové smlouvy nejsou novou samostatnou úvěrovou smlouvou, neboť žalovaná na základě těchto dodatků žádné prostředky neposkytla. Ty poskytla v roce 2002 a od té doby jednotlivými dodatky pouze prodlužovala splatnost. Žalobce se dále neztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně ohledně řádného přihlášení sporné pohledávky žalované vyjádřeným zejména v bodě 64-65 rozhodnutí. Žalovaná řádně nepřihlásila svoji spornou pohledávku do exekučního řízení v zákonné lhůtě dle § 336f o. s. ř., neboť v koncentrační lhůtě neosvědčila existenci a výši tvrzené sporné pohledávky. Důkazy o existenci a výši sporné pohledávky byla žalovaná povinna předložit ve lhůtě pro podání přihlášky, což neučinila. Žalobce opakovaně namítá, že listina vyhotovená samotným věřitelem ve vztahu k dlužníkovi , jméno FO, není způsobilá tuto pohledávku prokázat. Nepopření pohledávky v insolvenčním řízení nemá žádný vliv na prokázání její existence a výše v tomto exekučním řízení. Žalovaná až po koncentraci podala návrh na prokázání existence a výše pohledávky výpisem z bankovního účtu dlužníka. Soud prvního stupně nejprve provedl k důkazu bankovní výpisy předložené žalovanou po koncentraci a v předchozím rozsudku dospěl k závěru o existenci a výši sporné pohledávky. Po zrušení původního rozsudku soud dospěl k jinému závěru, a sice že pohledávka žalované byla co do své existence i výše prokázána samotnou úvěrovou smlouvou a též potvrzením České spořitelny (byť to soud považuje za nadbytečné). S tímto závěrem se žalobce zásadně neztotožňuje, neboť samotná úvěrová smlouva může prokazovat pouze právní důvod poskytnutí finančních prostředků, nikoliv jejich faktické poskytnutí a zejména výši. Jak plyne z úvěrové smlouvy, dlužník byl po podpisu smlouvy oprávněn kdykoliv čerpat prostředky na svém účtu do debetního zůstatku až do výše 2 000 000 Kč, respektive 3 000 000 Kč. Bylo však na věřiteli, aby prokázal, že dlužník skutečně čerpal do maximálního debetního zůstatku a tedy, že mu byly prostředky poskytnuty. Žalobce má za to, že neoznačení a nepředložení důkazů o existenci a výši tvrzené úvěrové pohledávky v koncentrační lhůtě dle § 336f o. s. ř. činí přihlášku pohledávky neúplnou (vadnou), kterou je soud povinen odmítnout. Žalobce se neztotožňuje ani se závěrem soudu prvního stupně o řádném přihlášení smluvního úroku ve výši 7 %, avšak tato část tvrzené pohledávky byla soudem správně odmítnuta. Žalobce proto navrhuje, aby odvolací soud změnil výrok I napadeného rozsudku tak, že pohledávka žalované ve výši 8 471 423,77 Kč přihlášena k uspokojení do předmětného exekučního řízení nebyla přihlášena po právu. Dále navrhuje, aby odvolací soud přiznal žalobci právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Žalovaná se včas odvolala proti celému rozsudku, kdy se plně ztotožňuje se skutkovým i právním hodnocením soudu prvního stupně v odstavcích 60, 64, 65, 68 a částečně 69, avšak opětovně nesouhlasí s právním hodnocením soudu prvního stupně ohledně tvrzené výše zajištěné pohledávky žalované pouze do výše 2 000 000 Kč, jakož i s hodnocením soudu týkajícím se úroku z prodlení, které neměly být řádně přihlášeny. Stejně jako soud i žalovaná má za to, že je třeba rozlišovat zápis v katastru nemovitostí, a to zda je u zástavního práva zapsáno pro pohledávku ve výši nebo do výše, avšak soud na druhou stranu tvrdí, že zápis zástavního práva „pro pohledávku do výše“ a „zástavního práva ve výši 2 000 000 Kč“ je totožným, tedy výkladově shodným, že k takovéto částce nelze připočítat příslušenství. S tím však žalovaná nesouhlasí, neboť zástavní právo se vztahuje vždy na příslušenství i bez výslovného uvedení. Dle žalované i přes neaktuální zápis výše pohledávky v návaznosti na dodatky k úvěrové smlouvě měnící výši úvěrového rámce, v katastru nemovitostí k pohledávce ve výši 2 000 000 Kč je zástavním právem kryta celá přihlášená výše 8 356 819,04 Kč vyčíslená v přihlášce pohledávky ze dne 30. 7. 2019, respektive 8 471 423,77 Kč ke dni 16. 3. 2021. I kdyby odvolací soud měl vycházet z materiální publicity zápisu zástavního práva, která chrání dobrou víru osob jednajících v důvěře v zápis v katastru nemovitostí, pak by se omezení výše pohledávky zapsané musela týkat pouze omezení výše její jistiny, nikoli jejího příslušenství. V přihlášce příslušenství žalovaná uvedla, že dlužník byl povinen splatit úvěr nejpozději do 11. 6. 2011. Poukázala na dodatky úvěrové smlouvy, na den zjištění úpadku dlužníka v rámci insolvenčního řízení vedeného na jeho majetek s tím, že dále požádala vedle smluvního úroku z prodlení též o smluvní úrok z úvěru dle článku II odst. 1 úvěrové smlouvy. Ke dni konání dražby tj. 27. 8. 2019 měla činit celková výše pohledávky za dlužníkem sh