61 Co 219/2024-246 — Krajský soud v Plzni

1. Okresní soud Plzeň-jih rozsudkem ze dne 30. 5. 2024, č. j. 11 C 258/2023–168, zamítl žalobu, kterou by byla žalovanému uložena povinnost umožnit žalobci nahlédnout do dokumentace k soudním sporům vedeným v letech 2016 až 2021, jejichž účastníkem byl žalovaný (výrok I), a žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému k rukám jeho právního zástupce náhradu nákladů soudního řízení ve výši 13 068 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II).2. Proti tomuto rozsudku podal si žalobce včasné odvolání, které podáním ze dne 20. 8. 2024 podrobně doplnil. Namítl přitom, že napadený rozsudek soudu prvního stupně je nesprávný, nezákonný a nepřezkoumatelný. Dle názoru žalobce není správný závěr soudu prvního stupně, že není povinností žalovaného vést dokumentaci k jednotlivým soudním sporům, neboť tento jeho závěr nemá oporu v hmotném právu ani v judikatuře Nejvyššího soudu, naopak je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2019, sp. zn. 26 Cdo 13/2019, kde Nejvyšší soud uzavřel, že i dokumentace k soudním sporům má značnou vypovídací hodnotu nejen ve vztahu k tomu, jak jsou dům a pozemek spravovány, nýbrž především také ohledně toho, jak osoba odpovědná za správu při správě domu a pozemku hospodaří. Právo nahlédnout do dokumentace k soudním sporům vyplývá tak dle žalobce z věty druhé § 1179 o. z., přičemž tomuto právu odpovídá zákonná povinnost žalovaného coby osoby odpovědné za správu domu dokumentaci vést. Soud prvního stupně se nikterak nezabýval tím, jak tento druh podkladů může vlastníku jednotky přispět ke zodpovězení otázky vztahující se k hospodaření žalovaného. Dle žalobce požadované dokumenty souvisí s hospodařením společenství a způsobem správy nemovité věci a z těchto dokumentů vyplývá také určení povinnosti žalobce podílet se na nákladech na správu spoluvlastněné nemovité věci. I když je dokumentace k soudním sporům vedena advokátem, měl by mít žalovaný k dispozici alespoň základní informace o těchto sporech, aby mohl informovat své členy, které na soudních sporech nepochybně z titulu svého zákonného členství participují, kdy právo na informace je součástí zajištění transparentnosti a odpovědného hospodaření. Soudní spory mohou mít dopad na společný majetek nebo finance žalovaného, proto by členové společenství žalovaného, tedy i žalobce, měli mít právo kontrolovat, jak je s jejich společným majetkem nakládáno, a měli by mít možnost se s těmito záležitostmi seznámit. Dále žalobce uvedl, že svůj požadavek vymezil dostatečně určitě, a to s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. II. ÚS 3137/09, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. 26 Cdo 544/2013, neboť svůj požadavek vymezil časem a tím, čeho se dokumenty týkají. Za správný nelze dle žalobce považovat ani závěr soudu prvního stupně, že má možnost seznámit se s příslušnou dokumentací nahlédnutím do soudních spisů, neboť se nedomáhal umožnění nahlížení do soudních spisů, nýbrž možnosti nahlédnout do podkladů týkajících se hospodaření žalovaného, které součástí soudních spisů nejsou. Dále k tomu žalobce podotkl, že v době zahájení řízení nemohl vědět, se kterými jinými subjekty žalovaný vede soudní spory, neboť žalovaný veškeré jeho výzvy ignoroval. Žaloba tedy dle žalobce byla podána důvodně a napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci.3. Žalobce dále nesouhlasil ani se závěrem soudu prvního stupně, že vykonává svá práva vlastníka jednotky šikanózním způsobem, kdy svých práv údajně zjevně zneužívá. Dle něj tento závěr nemá také oporu v provedeném dokazování. Dle žalobce není možné tento závěr postavit na tom, že ve zcela jiné věci zcela jiný soud dospěl k závěru o výkonu práva žalobce šikanózním způsobem, neboť by to znamenalo, že žalobce by již nikdy v budoucnu nemohl své právo z jiného právního titulu vůči žalovanému úspěšně uplatnit. Otázku zneužití práva je tak třeba posoudit vždy v každém konkrétním sporu znovu. Podle svého přesvědčení přitom jen využívá právní prostředky, aby zajistil, že jeho práva nejsou porušována, a žaloby podává proto, že žalovaná strana opakovaně porušuje jeho práva nebo neplní své zákonné povinnosti. Předpokládat automaticky, že v případě podání žalob z jeho strany jde o šikanózní chování, je neodůvodněné, neboť existuje oprávněný důvod k podání takových žalob, a pokud o takových žalobách dosud pravomocně rozhodnuto nebylo, je třeba považovat závěr soudu prvního stupně za nesprávný a přinejmenším předčasný. Ta skutečnost, že žalobce v minulosti podal několik samostatných žalob, má dle něj ryze praktické důvody, každá žaloba řeší specifický problém, který by nebylo možné efektivně řešit jednou žalobou. Podání více žalob z jeho strany proto samo o sobě důkazem o šikanózním výkonu práva není. V té souvislosti dále žalobce připomněl, že soud prvního stupně měl možnost podle § 112 o. s. ř. z moci úřední spojit jednotlivé žaloby ke společnému řízení, pokud by to vedlo k efektivnějšímu a hospodárnějšímu postupu. Dle žalobce není důvodný a nemá oporu v provedeném dokazování ani závěr soudu prvního stupně, že výrazně omezuje žalovaného v jeho činnosti a způsobuje mu nemalé finanční náklady, neboť není zřejmé, čím by žalovaný měl být omezován ve své činnosti a není ani jasné, jak soud dospěl k nemalým finančním nákladům, které musí žalovaný vynakládat, kdy finanční náklady na právní zastoupení v soudních sporech jsou jejich běžnou součástí a neměly by být považovány za faktor při určování, zda žalobce vykonává svá práva šikanózním způsobem. Ostatně v případě, pokud se svými žalobami neuspěje, vždy řádně a včas veškeré náklady řízení žalovanému uhradí. V takovém případě dle žalobce nelze dokonce vyloučit ani to, že žalovaná na soudních sporech ještě profituje, kdy z dokumentů založených ve sbírce listin žalovaného v obchodním rejstříku vyplývá, že žalovaný má s právním zástupcem sjednanou hodinou sazbu 900 Kč bez DPH, nicméně hodnota jednoho úkonu právní služby ve všech sporech tuto hodinovou sazbu převyšuje. Mohlo by se dle žalobce dokonce jednat v takovém případě o neoprávněné podnikání žalovaného na jeho úkor. Nesprávné je také to, pokud soud prvního stupně do své úvahy ohledně šikanózního výkonu práva ze strany žalobce zahrnul i otázku zatížení samotného soudu, neboť je nepřípustné, aby nároky účastníka byly posuzovány podle momentálního vytížení soudu. Žalobce je také přesvědčen, že sankcionovat výkon práva odmítnutím právní ochrany lze pouze ve výjimečných situacích, o kterou dle jeho názoru v posuzovaném případě nejde, a to s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2017, sp. zn. 21 Cdo 4683/2017, a ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. 22 Cdo 3047/2020. Je tomu tak dle žalobce z toho důvodu, že jeho chování směřovalo k zákonem předpokládanému výsledku, a tudíž zneužitím výkonu práva není. Soud prvního stupně také pečlivě nezvážil všechny rozhodné skutečnosti, výjimečnost možnosti odepření právní ochrany jednání účastníka a řádně nevysvětlil zjevnost zneužití práva žalobcem. Soud prvního stupně rovněž nezdůvodnil, proč nebylo možné přistoupit k aplikaci jiného hmotněprávního korektivu, pokud se domníval, že v daném případě může docházet ke zneužívání práva. V napadeném rozsudku schází rovněž úvahy soudu prvního stupně o cíli, účelu a smyslu sledovaného právní normou, kdy ovšem pouze takové právní jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nepožívá právní ochrany ve smyslu § 8 o. z. V dané věci však nebylo prokázáno, že by právní jednání žalobce směřovalo k dosažení účelu, který právní norma vůbec nepředpokládá, respektive že by šlo o jednání, které popírá účel zákona nebo je v přímém rozporu se sociálně etickými základy právního řádu. Naprosto jasné a nezpochybnitelné právní posouzení dané situace ve vztahu k závěru o zneužití práva tedy v napadeném rozsudku dle žalobce schází, což jej činí nepřezkoumatelným.4. Žalobce dále nesouhlasil ani se závěry soudu prvního stupně, které se týkaly neprokázání doručení žádostí a výzev žalobce, kdy podrobně uvedl, z jakých důvodů má za to, že jeho žádosti a výzvy žalovanému doručeny byly. Dále poukázal rovněž na žádost učiněnou na soudním jednání dne 18. 4. 2024, kterou ale soud prvního stupně zcela pominul, ačkoliv tato byla nepochybně učiněna a žalovanému byla doručena. Rovněž to činí napadený rozsudek dle žalobce nepřezkoumatelným.5. Závěrem svého odvolání žalobce shrnul, že okresní soud nesprávně dovodil, že žalovaný nemá povinnost vést dokumentaci k jednotlivým soudním sporům a že žalobce svá práva vykonává šikanózním způsobem, kdy při posouzení těchto otázek se neřídil konstantní judikaturou. Napadený rozsudek je také nepřezkoumatelný, neboť soud prvního stupně nezdůvodnil, proč na jednání žalobce nahlížel jako na zneužití práva, a neodůvodnil, z jakého důvodu považoval toto údajné zneužití práva za zjevné. Dále se měl dle žalobce v každém případě, i pokud by šlo o pochybný případ, přiklonit k závěru, že o zneužití práva nejde. Žalobce tedy navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek so