61 Co 63/2024-216 — Krajský soud v Plzni

Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 20. 11. 2023, č. j. 5 C 317/2022-183, zrušil podílové spoluvlastnictví žalobkyně a žalovaného k nemovitým věcem: pozemku p. č. st. 321, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba , adresa, , č. p. 178, rod. dům, pozemku p. č. 363/10, zahrada, zapsaným na LV 768 pro k. ú. , adresa, , obec , adresa, , vedeném Katastrálním úřadem pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště , adresa, (výrok I), tyto nemovité věci přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně (výrok II), které uložil na úplné a konečné vypořádání zaniklého spoluvlastnictví zaplatit žalovanému 1 981 666,67 Kč, a to tak, že 1 600 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a 381 666,67 Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku (výrok III), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV), a žalobkyni i žalovanému uložil povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Klatovech náklady řízení ve výši 51,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výroky V a VI). Proti tomuto rozsudku podal si žalovaný včasné odvolání, neboť dle něj napadené rozhodnutí není správné, jelikož soudem zrušené a vypořádané spoluvlastnictví účastníků k nemovitým věcem není spravedlivé, po právu a je v rozporu s dobrými mravy. Dle názoru žalovaného soud prvního stupně nesprávně zhodnotil poměry a rozhodl nedůvodně, pokud nemovité věci přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně, a ještě stanovil za podíl žalovaného na nemovitých věcech neadekvátní náhradu. Žalovaný nesouhlasil s tím, že by to byla žalobkyně, která se zasloužila o nabytí nemovitých věcí do spoluvlastnictví účastníků, neboť žalovaný rozhodně na pořízení nemovitostí neparticipoval jen částkou 100 000 Kč. Soudem prvního stupně v té souvislosti nebylo vzato v úvahu, že to byl žalovaný, který po celou dobu hradil a stále hradí splátky účastníky formálně coby oběma dlužníky sjednaného úvěru, a hlavně, že mimořádná splátka tohoto úvěru byla zaplacena z finančních prostředků získaných prodejem výlučně jím vlastněného bytu. Tím, že prodal svůj byt a zaplatil mimořádnou splátku úvěru ve výši 1 150 000 Kč, významně ulehčil společnému rodinnému rozpočtu, zároveň se však sám připravil o další možnost uspokojení své bytové potřeby, a to na rozdíl od žalobkyně, která byt ve svém výlučném vlastnictví neprodala, ač tak původně měla také učinit. Chování žalobkyně se tak s odstupem času dle žalovaného jeví jako chladný kalkul, kterému se dostává rozhodnutím soudu prvního stupně požehnání zvláště v jeho závěrech, že žalobkyně je samoživitelkou. Žalovaný dále podotkl, že spoluvlastněné nemovitosti jsou jediným domovem žalovaného a společných synů účastníků, přičemž on na rozdíl od žalobkyně nikdy tyto nemovité věci neopustil, stále je zveleboval a udržoval pro rodinu, a také do různých aktivit spojených s nimi zasvěcoval a zaučoval své syny, kteří po návratu žalobkyně do domu žijí v domě spolu s oběma rodiči de facto jako rodina. Tak trochu dle žalovaného otázkou zůstává, zda je vůbec důvodné předmětné podílové spoluvlastnictví účastníků rušit a vypořádávat. Pokud ano, pak ale nikoli tím způsobem, jak to učinil soud prvního stupně. Namístě přitom bude dle žalovaného dořešit vypořádání dalších vzájemných vztahů účastníků v širším slova smyslu, zejména v souvislosti s dosud zaplacenými i v budoucnu splatnými splátkami hypotečního úvěru, k čemuž žalovaný nabízí řešení tím způsobem, že by nemovité věci byly přikázány do jeho výlučného vlastnictví, on by vyplatil žalobkyni částku ve výši 3 963 333 Kč a zaplatil by rovněž zbývající část společného úvěru, přičemž žalobkyně by si po případném prodeji svého bytu v Klatovech mohla koupit bez problémů a zatížení další výlučně vlastněné nemovité věci, tedy například i rodinný dům se zahradou. Dále žalovaný namítl, že v souvislosti s prokázáním své solventnosti nebyl poučen soudem prvního stupně podle ust. § 118a odst. 3 o. s. ř., čímž dle jeho názoru soud prvního stupně pochybil a rezignoval na náležité zjištění skutkového stavu. Ve skutečnosti tak dle žalovaného žalobkyni svědčí pouze fakt, že vlastní větší podíl na nemovitostech, což je ovšem zapříčiněno jen díky jeho solidnosti. Žalovaný tedy navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, a pro případ, že by dospěl k závěru, že je namístě podílové spoluvlastnictví účastníků k předmětným nemovitým věcem zrušit, pak navrhl, aby se staly výlučným vlastnictvím žalovaného. Žalobkyně ve svém vyjádření k odvolání žalovaného uvedla, že to byla ona, která v době pořízení nemovitosti vynaložila své výlučné prostředky nad rámec poskytnutého úvěru ve významné výši, že to byla primárně iniciativa její, která si chtěla pořídit nemovitost a nechala se přemluvit žalovaným, že nemovitost nabydou do podílového spoluvlastnictví. Dále uvedla, že bez její úvěruschopnosti by bylo pro účastníky nemožné si předmětnou nemovitost pořídit, což se odrazilo i do výše podílů na předmětné nemovitosti. Pokud žalovaný poukazuje na hrazení splátek úvěru, pak dle žalobkyně zapomíná na to, že po dobu hrazení úvěru byli žalovaný a žalobkyně v partnerském a následně v manželském vztahu, přičemž žalobkyně zajišťovala chod společné a poté rodinné domácnosti, včetně péče o nezletilé děti účastníků, dále podle svých možností přispívala finančními prostředky na hospodaření společné a poté rodinné domácnosti, kdy hradila téměř veškeré náklady s nemovitostí spojené, navíc uhradila veškeré vybavení domácnosti ze svých výlučných prostředků. Pokud jde o prodej bytu žalovaného a uhrazení mimořádné splátky úvěru pak žalobkyně namítla, že nabízen do prodeje byl i její byt, ovšem dříve se podařilo zajistit kupce na výhodný prodej bytu žalovaného, proto byl prodán právě on. Žalobkyně také opakovaně navrhovala převedení svého bytu na žalovaného, tedy není pravdivé tvrzení žalovaného, že by se připravil o další možnost uspokojení své bytové potřeby. Pokud jde o námitku, že žalovaný na rozdíl od žalobkyně nikdy nemovité věci neopustil, že jsou jediným domovem jeho a jejich nezletilých synů, žalobkyně uvedla, že nemovitost byla nucena opustit spolu s dětmi v důsledku chování žalovaného, přičemž je to ona, která má oba syny ve výlučné péči. V té době žalovaný nemovitost užíval sám případně s cizí ženou, aniž by své výlučné užívání žalobkyni kompenzoval. Žalobkyni proto nezbylo nic jiného než záležitost řešit prostřednictvím této žaloby. Žalobkyně věří, že aktuálně nefunkční, nucené a konfliktní soužití v předmětné nemovitosti bude spravedlivě soudem vyřešeno. Ve vztahu k poučení dle ust. § 118a o. s. ř. ještě žalobkyně odkázala na podání soudu ze dne 27. 2. 2023. Žalobkyně tedy navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žalobkyni přiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Na podkladě včasného odvolání žalovaného přezkoumal odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, postupem dle ust. § 212 a násl. o. s. ř., přihlédl k obsahu odvolání žalovaného a vyjádření žalobkyně k němu, a poté, co dokazování při jednání odvolacího soudu dne 22. 4. 2024 doplnil, dospěl k závěru, že odvolání žalovaného za důvodné považovat nelze. V posuzované věci domáhala se žalobkyně zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků k nemovitým věcem v katastrálním území , adresa, , obec , adresa, , a to tím způsobem, že nemovité věci budou přikázány do jejího výlučného vlastnictví a bude jí uložena povinnost zaplatit žalovanému vypořádací podíl. Žalovaný navrhoval, aby v případě zrušení podílového spoluvlastnictví účastníků k nemovitým věcem byly nemovité věci přikázány do jeho výlučného vlastnictví. V případě náhrady, která by měla být vyplácena žalované, dále žádal, aby vypořádací podíl pro žalobkyni byl snížen o částku odpovídající splátkám úvěru na pořízení nemovitých věcí a dalším investicím, které byly z jeho strany do nemovitých věcí realizovány. Ve vztahu k tomuto požadavku žalovaného soud prvního stupně uzavřel, že žalovaným navrhovaným způsobem nelze postupovat, jelikož rozsudek o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je rozhodnutím konstitutivním, který práva a povinnosti teprve zakládá, a proto před nabytím právní moci takového rozsudku není proti nároku z něj plynoucímu započtení možné; účinky započtení totiž nastanou až v okamžiku, kdy se pohledávky setkají, tedy kdy se stanou způsobilými k započtení (§ 1982 odst. 2 o. z.), tedy nejdříve k okamžiku právní moci rozsudku o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, zatímco soud musí vycházet z právního stavu v době vyhlášení rozhodnutí (§ 154 odst. 1 o. s. ř.), kdy ještě pohledávka na zaplacení vypořádacího podílu neexistuje. Tento závěr soudu prvního stupně je správný, jelikož účastníkům sice nic nebrání v tom, aby v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví uplatnili i vzájemné nároky vyplývající ze širšího vypořádání, případně i jiné vzájemné nároky, jde ovšem o objektivní kumulaci návrhu na zrušení a vypořádání spoluvla