11 Co 246/2025-90 — Krajský soud v Plzni

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení celkové částky 800 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), současně žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 3 832,28 Kč (výrok II).2. V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně uvedl, že předmětem řízení byly tři samostatné žalobou uplatněné nároky opřené o zákon č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti státu za škodu při výkonu veřejné moci, a to náhrada škody za nezákonnou vazbu, kterou vyčíslil žalobce na 500 000 Kč, náhrada nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání ve výši 250 000 Kč a náhrada nemajetkové újmy za nepřiměřenou dobu trestního řízení ve výši 50 000 Kč. Soud prvního stupně vycházel ze spisu Okresního soudu v Karlových Varech sp. zn. 4 T 89/2020 a v odůvodnění napadeného rozsudku (bod 9) podrobně popsal časový průběh a sled jednotlivých úkonů trestního řízení. Ve vztahu k nezákonnosti vazby a trestního stíhání uvedl, že došlo sice k zastavení trestního stíhání, nebyla ale zjištěna nezákonnost rozhodnutí o vazbě ani nesprávnost úředního postupu. Žalobce byl stíhán pro dva v usnesení o zahájení trestního stíhání popsané skutky a pro stejné skutky bylo pak trestní stíhání zastaveno. Důvodem zastavení byla další neúčelnost trestního stíhání, tedy postup dle ust. § 172 odst. 2 trestního řádu, a to s ohledem na odsouzení v jiné trestní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 1 T 16/2023 a tam uložený trest odnětí svobody v trvání 6 let se zařazením do věznice s ostrahou. Žalobce netrval postupem dle ust. § 172 odst. 4 trestního řádu na pokračování řízení. Dle ust. § 12 odst. 2 písm. d) zákona č. 82/1998 Sb. v takovém případě nárok na náhradu škody nevznikne. Ve vztahu ke třetímu nároku, nepřiměřené délce řízení, soud ve shodě s žalovanou sice konstatoval nesprávný úřední postup s ohledem na absolutní délku řízení 3 roky a 3 měsíce, současně však uvedl, že řízení bylo vedeno plynule, bez období nečinnosti, probíhalo před soudy dvou stupňů a vyznačovalo se průměrnou složitostí. Délka řízení byla způsobena zejména nedostupností některých svědků. Bylo přihlédnuto i k osobě žalobce a způsobu jeho života. Žalobce byl uživatel omamných látek a měl bohatou trestní minulost, trestného jednání se dopouštěl opakovaně, a to dokonce i trestného činu vraždy, za kterou byl v minulosti odsouzen. Souběžně s předmětným trestním řízením byl žalobce trestně stíhán též ve věci vedené u téhož soudu pod sp. zn. 4 T 16/2020 a sp. zn. 1 T 16/2023, navíc skutek, pro který byl odsouzen ve věci sp. zn. 1 T 16/2023 spáchal v průběhu trestního řízení vedeného pod sp. zn. 4 T 89/2020, jehož případnou nepřiměřenou délku nyní soud posuzuje. Za dostatečný a plnohodnotný prostředek nápravy tak soud prvního stupně považoval ve shodě se žalovanou jen konstatování nepřiměřené délky řízení dle ust. § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. v platném znění. Opačný postup a přiznání zadostiučinění by se dle názoru soudu příčilo obecné slušnosti. Na nákladech řízení pak soud stupně přiznal žalované částku ve výši 3 832,28 Kč dle vyhlášky 254/2015 Sb., a to za 6 úkonů po 300 Kč (vyjádření k žalobě, vyjádření k replice, 2krát příprava na ústní jednání a 2krát účast na ústním jednání), dále jízdné ve výši 916 Kč a prokázané náklady na ubytování ve výši 1 116,28 Kč.3. Proti rozsudku podali včasné odvolání žalobce i žalovaná. Žalobce napadl oba výroky, domáhal se zrušení rozsudku a vrácení věci soudu prvního stupně. Namítal nesprávné právní posouzení, jinou vadu řízení a nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů. Uvedl, že soud prvního stupně zaměňuje pojem trestný čin a skutek, odkázal na ust. § 160 odst. 1 trestního řádu a na obsah usnesení o zahájení trestního stíhání. Podle žalobce je pro posouzení této věci důležité hodnocení trestného činu nikoliv skutku. Tyto kategorie mají vliv i na úvahu o vazbě dle ust. § 67 trestního řádu, kterou by nebyl žalobce ohrožen, pokud by byl stíhán za méně závažný trestný čin, tedy pokud by byl stíhán namísto zločinu loupeže jen pro přečin vydírání, neboť do vazby lze vzít obviněného jen v situaci, kdy je stíhán pro úmyslný trestný čin, za který lze uložit trest odnětí svobody s horní hranicí nad 2 roky. Žalobce v řízení netvrdil, že by byl zproštěn obžaloby, a to ani částečně, ale argumentoval zákazem reformatio in peius s ohledem na v pořadí druhý rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech. Tímto rozsudkem již nebyl odsouzen pro zločin loupeže, a není tak možné v další fázi trestního řízení již jeho jednání jako loupež posuzovat, odsoudit jej za jeho spáchání a uložit mu trest dle ustanovení trestního zákona za loupež. Taková situace má dle žalobce shodné účinky, jako by byl obžaloby pro loupež zproštěn, neboť je nutné postupovat analogicky. Dle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2215/14-1 je třeba při posuzování rozsahu viny a případného zproštění obžaloby vycházet z právního posouzení jednání jako trestného činu, popis skutku je v této otázce podružný. Posouzení jednání jako zločinu loupeže způsobilo ohrožení žalobce nejpřísnější sankcí, a to sazbou do 10 let. Před zastavením trestního stíhání však s ohledem na v pořadí druhý rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech byl ohrožen trestní sazbou jen do 4 let, tzn. měl 60% úspěch. Zahájení trestního stíhání pro trestný čin loupeže tedy bylo nezákonné, za tento trestný čin již nemohl být žalobce odsouzen. Soud prvního stupně však převzal argumentaci žalované a nijak se s argumentací žalobce nevypořádal, a to i ve vztahu k nepřiměřené délce trestního stíhání, kterou ve shodně se žalovanou jako porušení její povinnosti sice konstatoval, ale nepřiznal žádnou náhradu. Při nepřiměřené délce řízení by však měla být peněžitá náhrada pravidlem a jen zcela výjimečně by mělo dojít ke konstatování porušení bez jakékoliv finanční kompenzace. Odkázal při tom na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1565/23 a v něm citovaná rozhodnutí vyšších soudů. Zdůraznil dále, že porušení povinností a zásah v trestních řízeních je vždy vnímán jako závažnější. Argumentace soudu prvního stupně vztahující se k osobě žalobce a jeho jiným odsouzením mohou dle žalobce ovlivnit jen výši odškodnění, nikoliv samotný základ nároku. Pokud se týká nákladů řízení, k jejichž zaplacení byl zavázán, považoval jejich vyčíslení za správné, jen namítal, že za přípravu k jednání náhrada dle advokátního tarifu nenáleží.4. Žalovaná odvolání směřovala jen proti výroku o nákladech řízení a namítala, že soud prvního stupně vyšel z nesprávné výše doložených nákladů na ubytování. Ty doložila žalovaná ve výši 1 616,28 Kč, soud prvního stupně se ale dopustil písařské chyby, když do rozhodnutí opsal jen 1 116,28 Kč. Součet celkové výše nákladů řízení měl činit 4 332,28 Kč, tedy o 500 Kč více, než uvedl soud prvního stupně v rozsudku.5. Ve vyjádření k odvolání žalobce žalovaná shrnula průběh trestního řízení od zahájení trestního stíhání, přes podání obžaloby až po vydání usnesení o zastavení trestního stíhání a zdůraznila, že jak skutkové vymezení jednání žalobce, tak jeho právní podřazení pod skutkové podstaty dle trestního zákona je shodné, nedošlo tak ani k částečnému zproštění obžaloby či rozhodnutí s obdobnými účinky. Ve vztahu k případné nezákonné vazbě a nezákonnému trestnímu stíhání uvedla žalovaná, že ust. § 12 odst. 2 písm. d) zákona č. 82/1998 Sb. výslovně upravuje situaci, kdy při zastavení trestního stíhání dle ust. § 172 odst. 2 trestního řádu právo na náhradu škody nevzniká. Dle ust. § 160 odst. 5 a 6 trestního řádu se zahajuje trestní řízení pro skutek a nikoli pro trestný čin, odkazuje při tom na komentáře autorů Draštík a spol. i Šámal a spol. Ve vztahu k nepřiměřené době řízení zdůraznila trestní minulost žalobce, který byl odsouzen i za vraždu, a uvedla, že souběžně probíhala další dvě řízení sp. zn. 4 T 16/2020, které bylo zahájeno dne 3. 1. 2020 a skončeno dne 23. 2. 2021 odsouzením, a sp. zn. 1 T 16/2023, které bylo zahájeno dne 24. 10. 2022 pro skutek spáchaný dne 23. 10. 2022, za který byl žalobce odsouzen dne 3. 1. 2024 rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ve spojení s rozhodnutím Krajského soudu v Plzni č. j. 8 To 36/2024-889 ze dne 2. 5. 2024 k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let do věznice s ostrahou. Žalobce pobýval ve výkonu trestu v době od 15. 3. 2021 do 14. 3. 2022 a ve vazbě pak v období od 23. 10. 2022 do 2. 5. 2024. Skutek, pro který byl odsouzen, spáchal dne 23. 10. 2022, tedy v průběhu řízení v předmětné věci, vyloučila proto zásadní dopad trvání řízení na osobu žalobce. Žalovaná odkázala na obecnou slušnost a spravedlnost a uzavřela, že v dané situaci ve shodě s judikaturou postačuje konstatování nepřiměřené délky řízení a není třeba další peněžitá satisfakce.6. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle § 212 a násl. o. s. ř. včetně řízení, které předcházelo jeho vydání, přihlédl k odvolání žalobce, vyjádření žalované, k obsahu spisu, doplnil dokazování o listiny, které jsou obsaženy v trestním spisu Okresního soudu v Karlový