14 Co 160/2025-69 — Krajský soud v Plzni

1. Soud prvního stupně uložil žalované zaplatit žalobci částku 39 824,45 Kč s úroky z prodlení z titulu náhrady za užívání domu na adrese , adresa, (dále jen „dům“), skládajícího se z nebytového prostoru v I. nadzemním podlaží domu (dále jen „nebytový prostor“) a bytu 3 + 1 a bytu 1 + 1 ve II. nadzemní podlaží domu (dále jen „byt 3 + 1“ a „byt 1 + 1“) nad rámec jejího spoluvlastnického podílu v období od 1. 7. 2021 do 31. 12. 2021 (dále jen „sledované období“), a nahradit mu náklady řízení ve výši 9 848 Kč. Dospěl k závěru, že tyto žalobcovy nároky byly řádně prokázány, zatímco vzájemná pohledávka žalované vůči němu z titulu jeho podílu na nákladech na správu domu po právu není, neboť byla vypořádána již při vypořádání spoluvlastnictví v širším smyslu, provedeném rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 30. 9. 2022, č. j. 36 C 256/2019-350, a žalobce byl navíc z užívání domu, a tím i z jeho správy, svévolně vyloučen. Náhradu nákladů řízení přiznal žalobci v rozsahu 32 %, přičemž za tarifní hodnotu pro výpočet mimosmluvní odměny advokáta vzal u všech úkonů právní služby částku 39 824,45 Kč.2. Žalovaná se proti rozsudku odvolala s tím, že k užívání domu jako celku, jeho pronajímání a braní užitků z něj měla souhlas druhého spoluvlastníka, který nebyl nikdy odvolán. Její námitkou stran nákladů na správu domu, činících ve sledovaném období 11 400 Kč, se měl soud prvního stupně zabývat lépe a od žalobcovy pohledávky je odečíst, neboť ona je prokázala přípisem , právnická osoba, , Anonymizováno, ze dne 21. 9. 2022.3. Žalobce se odvolal proti nákladovému výroku rozsudku s tím, že žalobu vzal částečně zpět a měl tedy ve věci plný úspěch, pročež by mu měla být přiznána plná náhrada nákladů řízení, přičemž tarifní hodnota pro výpočet mimosmluvní odměny advokáta činí u všech úkonů právní služby částku 39 824,45 Kč. Navrhl změnu napadeného rozsudku tak, že na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně mu bude přiznáno 30 774 Kč.4. Odvolání žalované není důvodné, odvolání žalobce zčásti důvodné je.5. Při jednání před odvolacím soudem učinili účastníci nesporným, že byt 1 + 1 žalovaná nájemní smlouvou ze dne 29. 5. 2013 pronajala , adresa, na dobu neurčitou za nájemné 4 000 Kč měsíčně. Nebytový prostor nájemní smlouvou ze dne 12. 4. 2007 pronajala , jméno FO, na dobu pěti let; dodatkem č. 1 ze dne 30. 4. 2017 byla nájemní smlouva prodloužena na dalších pět let, tedy do 30. 4. 2022, za nájemné 12 000 Kč měsíčně, jež bylo dodatkem č. 2 ze dne 29. 5. 2020 sníženo na 5 000 Kč měsíčně.6. Na základě těchto nesporných tvrzení účastníků ve spojení s těmi skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, které nebyly odvoláním zpochybněny a z nichž odvolací soud vychází, dospěl odvolací soud k závěru, že žaloba je vskutku důvodná a napadený rozsudek je ve výroku ve věci samé správný, byť z mírně jiných než v něm uvedených důvodů.7. Předmětem řízení je požadavek žalobce na úhradu za užívání domu žalovanou nad rámec jejího – polovičního – spoluvlastnického podílu. Soudní praxe je dlouhodobě ustálena na tom, že právo každého spoluvlastníka užívat společnou věc je omezeno stejným právem ostatních spoluvlastníků užívat společnou věc podle velikosti podílů. Užívání společné věci může být upraveno dohodou spoluvlastníků, jejich většinovým rozhodnutím nebo rozhodnutím soudu. Na základě těchto skutečností může být některý ze spoluvlastníků z užívání společné věci zcela vyloučen či může být oprávněn k užívání věci v rozsahu menším, než by korespondovalo výši jeho podílu. V takovém případě nedochází k užívání společné věci nad rámec spoluvlastnického podílu bez spravedlivého důvodu, jde však o omezení vlastnického práva spočívající v tom, že spoluvlastník neužívá společnou věc v rozsahu odpovídajícím jeho spoluvlastnickému podílu; za toto omezení mu náleží náhrada podle čl. 11 odst. 4 Listiny a § 1122 odst. 1 o. z. Tam, kde spoluvlastník užívá společnou věc nad rámec svého podílu bez dohody spoluvlastníků, jejich většinového rozhodnutí nebo rozhodnutí soudu, činí tak bez spravedlivého důvodu a získává tím na úkor ostatních spoluvlastníků bezdůvodné obohacení v podobě protiprávního užití cizí hodnoty, které je podle § 2991 odst. 1 o. z povinen ostatním spoluvlastníkům vydat (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. Pl. ÚS-st. 48/18, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 31 Cdo 503/2011, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 17/2013, jeho rozsudky ze dne 13. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3983/2015, a ze dne 31. 3. 2025, sp. zn. 22 Cdo 1032/2024, nebo jeho usnesení ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3699/2013, ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2512/2014, ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4162/2014, ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5269/2014, ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4018/2017). Soudní praxe je ustálena i na tom, že užíváním společné věci spoluvlastníkem nad rámec jeho podílu je i případ, kdy spoluvlastník neužívá společnou věc sám, ale přenechá ji k užívání třetí osobě (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2194/2009, ze dne 13. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3983/2015, a ze dne 31. 3. 2025, sp. zn. 22 Cdo 1032/2024, nebo jeho usnesení ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4162/2014, a ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1602/2015).8. Situace, kdy k užívání společné věci třetí osobou nad rámec podílu spoluvlastníka, který ji třetí osobě přenechal, dochází na základě spravedlivého důvodu a kdy bez něj, je třeba rozlišovat i z hlediska výše náhrady za vyloučení druhého spoluvlastníka z užívání společné věci nebo za omezení jejího užívání pod rozsah jeho spoluvlastnického podílu. V prvním případě odpovídá tato náhrada jeho podílu na inkasovaném nájemném (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3983/2015, a jeho usnesení ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4162/2014), ve druhém případě odpovídá místně a časově obvyklému nájemnému (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 53/2000, a jeho rozsudky ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1321/2011, ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1069/2015, a ze dne 31. 3. 2025, sp. zn. 22 Cdo 1032/2024).9. Dohoda podílových spoluvlastníků o hospodaření se společnou věcí byla podle úpravy účinné do 31. 12. 2013 (§ 139 odst. 2 obč. zák.) bezformálním právním úkonem a nemusela být písemná ani tehdy, týkala-li se nemovité věci. Mohla být uzavřena ústně nebo konkludentně a podíloví spoluvlastníci ji mohli uzavřít na dobu určitou nebo neurčitou. Pod pojem hospodaření se společnou věcí přitom spadalo též rozhodování o jejím užívání (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4455/2008, ze dne 26. 9. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3589/2009, a ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2651/2014). Soudní praxe přitom dovozovala, že je-li taková dohoda uzavřena, jsou jí podíloví spoluvlastníci vázáni, není-li nahrazena novou dohodou všech spoluvlastníků nebo nedojde-li k podstatné změně poměrů. Za tu je třeba považovat vznik takových okolností, u nichž by bylo možno důvodně předpokládat, že při jejich existenci by se účastníci na hospodaření se společnou věcí nedohodli nebo by se na něm dohodli jinak; změna v osobě jednoho ze spoluvlastníků v důsledku úmrtí či převodu spoluvlastnického podílu však sama o sobě takovou změnu poměrů nezakládá (viz stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 12. 10. 1972, sp. zn. Cpjf 78/72, uveřejněné ve Sborníku Nejvyššího soudu ČSSR, Nejvyššího soudu ČSR a Nejvyššího soudu SSR o občanském soudním řízení a řízení před státním notářstvím, Praha 1986, str. 356, stanovisko Nejvyššího soudu SSR ze dne 8. 3. 1973, sp. zn. Cpj 8/72, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 54/1973, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4455/2008, a ze dne 19. 4. 2011, sp. zn. 26 Cdo 4372/2009, a jeho usnesení ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 22 Cdo 299/2016, ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5247/2016, a ze dne 10. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4201/2017). Tyto závěry se podle soudní praxe uplatní i za účinnosti nové úpravy s tím, že nabyvatel spoluvlastnického podílu, který o existenci dohody nevěděl, má vůči převodci nároky z vad převáděného podílu a podle okolností se může domáhat také změny dohodnutého režimu užívání společné věci soudním rozhodnutím podle § 1139 o. z. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2792/2016, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 71/2018, a jeho usnesení ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3300/2018).10. Se závěrem, že dohoda spoluvlastníků o hospodaření se společnou věcí je automaticky závazná i vůči nabyvateli spoluvlastnického podílu, se odvolací soud při plném respektu k rozhodování nejvyšší instance neztotožňuje. Jedním z principů rekodifikace soukromého práva bylo posílení ochrany dobré víry třetích osob při nabývání vlastnictví k věcem evidovaným ve veřejném seznamu. S účinností od 1. 1. 2024 došlo i k podstatném