14 Co 165/2025-315 — Krajský soud v Plzni

1. Žalobkyně vymáhala pohledávku na doplacení ceny stavebního díla „, adresa, , , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, – , Anonymizováno, . Oprava místní komunikace v , adresa, včetně výměny vodovodu.“ Proti této pohledávce žalovaný započetl svou pohledávku na zaplacení smluvní pokuty za prodlení s dokončením a předáním díla. Podstatou sporu pak byla tato vzájemná pohledávka, jakož i její výše, neboť žalobkyně ji považovala za nepřiměřenou a navrhla její snížení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně skutečně dílo dokončila a předala o 15 dní později. Původní argumentaci žalobkyně, že provádění díla přerušila na základě pokynu technického dozoru, měl za nedůvodnou, protože technický dozor nebyl oprávněn pokyn k přerušení stavby dát.2. Smluvní pokutu však shledal nepřiměřenou a podle § 2051 o. z. ji snížil (moderoval). Dospěl k závěru, že sjednaná smluvní pokuta měla vedle funkce preventivní funkci sankční, nikoli však reparační, protože z ničeho nevyplývá, že by žalovanému vznikla konkrétní škoda, k jejíž paušální reparaci by smluvní pokuta měla sloužit. Na nepřiměřenost usoudil z toho, že nebylo zjištěno podstatné porušení zájmů žalovaného ani vznik konkrétní škody. Dále se domníval, že když si žalovaný sjednal dobu provádění díla na 72 týdnů, tak rychlost dokončení díla nebyla nejvyšší prioritou. Nelze též pominout, že od uzavření smlouvy o dílo do předání staveniště uplynuly dva měsíce, pročež se 15 denní prodlení nejeví jako podstatné. Soud dodal, že obě strany vnímaly výši smluvní pokuty jako problematickou a žalovaný ji uplatňoval až pod nátlakem dotačních pravidel. Pokutu proto snížil ze 128 225,17 Kč na 50 000 Kč za den, a proto žalobu zamítl jen v rozsahu 750 000 Kč (15 x 50 000 Kč) s úroky z prodlení, jinak jí vyhověl.3. Žalovaný se snížením smluvní pokuty a vyhověním žalobě nesouhlasil, a proto se proti rozsudku v tomto rozsahu odvolal. Žalobkyně trvala na moderaci.4. Odvolání je důvodné.5. Jednou ze základních zásad občanského práva je zásada, že daný slib zavazuje a smlouvy mají být splněny [§ 3 odst. 2 písm. d) o. z.]. „Moderace podle § 2051 o. z. představuje soudcovský zásah do smluvní autonomie, a tím pádem oslabuje jak zásadu pacta sunt servanda, tak právní jistotu“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 76/2023). Z toho odvolací soud dovozuje, že při aplikaci § 2051 o. z. by měl soud postupovat spíše zdrženlivě, tak aby tuto zásadu pokud možno šetřil.6. Žalovaný netvrdil, a ani to z ničeho neplynulo, že by mu vznikla nějaká penězi vyčíslitelná újma. Nicméně je zjevné, že jeho zájmy byly dotčeny. Nejde jen o „nepohodlí, nejistotu a narušené očekávání,“ jež se mají zohlednit s ohledem na preventivní (nátlakovou) funkci smluvní pokuty (viz citovaný rozsudek Nejvyššího soudu), ale i o zjevnou újmu uživatelů zasažených pozemních komunikací – připomenutou žalovaným – spočívající v nutnosti trpět stavební práce a omezení provozu, a to jak ze strany řidičů, tak ze strany chodců. Žalovaný přitom poukázal i na souvislost se zimní údržbou zasažených pozemních komunikací – k té je město povinno, ale těžko ji může vykonávat na rozkopané silnici. Sice možná nelze říci, že by rychlost dokončení díla byla pro žalovaného „nejvyšší prioritou“, nicméně je zjevné, že byla velmi důležitá, protože nepohodlí a nelibost uživatelů pozemních komunikací je očekávatelná.7. V těchto okolnostech lze vidět podstatné porušení zájmů žalovaného, které je významné, má-li smluvní pokuta sankční funkci (viz výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu). Soud prvního stupně správně usoudil na tuto funkci, ale výše uvedené okolnosti přehlédl. Správný není ani jeho poukaz na dobu mezi uzavřením smlouvy a předáním staveniště, protože po tuto dobu na pozemních komunikacích být žádná omezení nemusela. Jinými slovy, důležitý nebyl jen termín dokončení díla, ale i doba jeho provádění. Dovozovat přitom z ujednání o době 72 týdnů, že žalovanému nezáleželo na rychlosti, nelze, když soud prvního stupně neměl žádné informace o tom, že proč právě taková doba byla sjednána, resp. zda bylo v možnostech žalovaného sjednat dobu kratší. V tomto směru má žalovaný pravdu, že soud hledal důvody pro snížení smluvní pokuty za žalobkyni (která v odůvodnění moderace ze dne 17. 3. 2025 nic o zájmech žalovaného neuváděla) a navíc o nich spekuloval.8. Z hlediska sankční funkce smluvní pokuty je významná i otázka zavinění (viz opět výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu). To bylo v daném případě – jak zjistil soud prvního stupně – výrazné, a proto ale musí mít výraznou roli i v úvaze o přiměřenosti smluvní pokuty. Soud prvního stupně totiž ze stavebního deníku zjistil, že „v denním zápisu ze dne 24. 8. 2022 upozorňuje zástupce technického dozoru na nedostatek pracovníků na stavbě s tím, že v době kontroly bylo přítomno jen šest pracovníků. Uvedený počet pracovníků byl přítomen na pracovišti i poté. V některých jednotlivých dnech sice byl počet pracovníků vyšší, ale v jiné dny byly naopak přítomni pouze jeden nebo dva pracovníci. Lze přitom souhrnně konstatovat, že od zahájení prací do jejich dokončení se počet zaměstnanců pohyboval v řádu jednotek.“ Podobně soud ze zápisu z kontrolního dne zjistil, že „žalobkyně byla od 5. 8. 2022 upozorňována na nedostatečný počet pracovníků na stavbě, tj. 2 – 4 pracovníky na úseku o délce 340 m. Požadováno navýšení pracovních kapacit a zásobování s tím, že jinak nebude možné dokončit dílo včas.“ Prodlení žalobkyně bylo důsledkem uvedeného. Na klimatické podmínky nebo hospodářské důsledky pandemie COVID-19 se vymlouvat nemůže, protože to vše bylo pro žalobkyni předvídatelné (smlouva byla uzavřena 11. 5. 2021, tedy více než rok od vypuknutí pandemie). Tak ostatně hodnotil prodlení žalobkyně i soud prvního stupně, když uvedl, že „důvody prodlení se zhotovením díla leží na straně žalující, kdy žalobkyně mohla splnit svůj závazek včas, a to minimálně pokud by reagovala na upozornění technického dozoru a navýšila prostředky k personálnímu a materiálnímu zabezpečení stavby. Žalobkyně přitom nepochybně mohla najmout další pracovníky, další stavební techniku, pořídit dražší materiál, dovézt ji z větší vzdálenosti, či případně najmout poddodavatele...“ A jak uvedl žalovaný, „délka pro zhotovení díla byla dostatečně dlouhá, a i přesto se žalobkyně dostala do prodlení“ (žalobkyně využila i možnosti posunout dokončení díla o 30 dní podle čl. 8.5. smlouvy). Lze dodat, že ani v onom 15denním prodlení neprovedla žalobkyně dílo řádně a vady a nedodělky odstraňovala ještě více než tři další měsíce (za něž již žalovaný smluvní pokutu neuplatnil).9. Odvolací soud nemůže než konstatovat, že lhostejnost k zájmům žalovaného a způsob, jakým žalobkyně přistupovala k plnění svého závazku, se jeví přinejmenším jako hraničící se svévolí. Pro dokreslení lze připomenout záměr žalobkyně pokládat asfaltovou vrstvu dne 9. 12. 2022, ačkoli – jak sama žalobkyně uvedla – „v období od 9. 12. 2022 do 21. 12. 2022 se teploty celodenně pohybovaly pod bodem mrazu… byla teplota nevhodná pro realizaci díla.“ Za takové jednání nelze poskytnout dobrodiní v podobě snížení smluvní pokuty.10. Odvolací soud souhlasí i argumentem žalovaného, že závisí-li výše smluvní pokuty na počtu dní prodlení, může povinná strana její celkovou výši snadno ovlivnit zkrácením prodlení, na rozdíl od situace, kdy je smluvní pokuta sjednána v paušální výši bez ohledu na dobu prodlení.11. Přihlédnout je konečně třeba i k osobě žalobkyně. Je obecně známo, že jde o významného stavebního podnikatele, a na jeho profesionalitu je proto třeba klást přísné požadavky. Benevolence při hodnocení jeho prodlení tudíž není na místě, obzvláště v situaci, kdy od žalovaného města získal zakázku za 21 972 927,17 Kč, resp. za 25 645 034,56 Kč (město souhlasilo s dodatečným zvýšením ceny díla s ohledem na inflaci).12. Pokud jde o soudem prvního stupně zmíněné pochybnosti žalovaného o přiměřenosti smluvní pokuty nebo o motivu jejího uplatnění, považuje je odvolací soud stejně jako žalovaný za spekulace, které navíc pro posouzení přiměřenosti smluvní pokuty nemají význam buď žádný, anebo marginální.13. Odvolací soud s ohledem na uvedené dospěl k závěru, že smluvní pokutu moderovat nelze, a proto napadený rozsudek změnil a žalobu zamítl i v tom rozsahu, v němž jí soud prvního stupně v důsledku moderace vyhověl.14. Žalovaný byl tudíž nakonec zcela úspěšný, a proto mu podle § 142 odst. 1 o. s. ř. náleží plná náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů. Za řízení před soudem prvního stupně jde o náhradu v celkové výši 119 209,20 Kč dle správného vyúčtování žalovaného na č. l. 286. V řízení před soudem odvolacím vznikly pak žalovanému náklady jen v podobě soudního poplatku ve výši 58 669 Kč a nákladů na zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (odvolání) při tarifní hodnotě 1 173 377,59 Kč, tj. včetně režijního paušálu a DPH ve výši 16 298,70 Kč; celkem tedy žalobkyni za odvolací řízení náleží 74 967,70 Kč.