14 Co 285/2025-196 — Krajský soud v Plzni

1. Žalobce se domáhal určení vlastnického práva ke dvěma parcelám v k. ú. , adresa, , které jsou v katastru nemovitostí evidovány pro žalované: p. č. , Anonymizováno, o výměře , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, a část parcely č. , Anonymizováno, o výměře , Anonymizováno, oddělené nově geometrickém plánem jako parcela č. , Anonymizováno, Tvrdil, že obě parcely držel v dobré víře, že jsou jeho, a to společně se svými okolními pozemky od roku 1981, kdy své pozemky nabyl, do roku 2003, kdy od žalovaných koupil díl oddělený z prvé sporné parcely. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce nemohl sporné pozemky držet v dobré víře, neboť v souvislosti s převodem v roce 1981 nechal vypracovat oddělovací geometrický plán, z něhož byly patrné hranice pozemků. Podle soudu tudíž musel vědět, že vlastníkem sporných pozemků není. V této vědomosti spatřoval soud nejen absenci dobré víry, ale i přítomnost nepoctivého úmyslu, tudíž podle soudu nemohlo dojít ani k mimořádnému vydržení.2. Žalobce se proti rozsudku odvolal a odvolací soud po projednání odvolání dospěl k závěru, že není důvodné.3. Z katastrální mapy je vidět, že žalobce se domáhá vlastnictví pozemků přiléhajících k zadní (severní) zdi stodoly žalovaných, nacházející se na jejich stavební parcele č. , Anonymizováno, . Podle mapy hranice tuto zeď nekopíruje, ale probíhá víceméně od jejího západního okraje (rohu stodoly) jakožto přepona pomyslného trojúhelníku.4. Odvolací soud připomíná, že parcely sousedící s těmi spornými, totiž díly parcel č. , Anonymizováno, a , Anonymizováno, (dílům zůstala tato parcelní čísla), nabyl žalobce na základě kupní smlouvy ze dne 31. 8. 1981 (č. l. 9). K oddělení došlo na základě geometrického plánu ze dne 8. 12. 1980 (č. l. 41), který podle nesporných vyjádření účastníků nechal vyhotovit žalobce. Na tomto geometrickém plánu, provedeného k důkazu i odvolacím soudem, je jasně vidět hranice mezi pozemky nabývanými žalobcem a pozemky zůstávajícími žalovaným. Je označena zvýrazněnou čarou vedoucí šikmo od rohu stodoly žalovaných. Žalovaný před odvolacím soudem rozumně vysvětlil průběh nové hranice tak, že si s manželkou chtěl nechat zachovaný přístup k vratům stodoly, což žalobce nezpochybnil.K otázce nepoctivého úmyslu5. Soud prvního stupně proto nemohl dospět k jinému závěru, než ke kterému dospěl. Žalobce musel vědět, kudy nová hranice probíhala, tedy že nekopírovala zeď stodoly. „Musel vědět“ znamená, že není představitelné, že by to nevěděl, jinými slovy: žalobce to věděl. Přestože dříve nebyly při nahlížení do katastrálních map takové možnosti jako dnes (jak žalobce namítal), žalobce mapu k dispozici měl a musel tam hranici, onu zvýrazněnou čáru vidět. Ostatně žalobce tuto ani úvahu nevyvracel (a to ani před odvolacím soudem, který ji jeho zástupci opětovně předestřel).6. Soud prvního stupně také správně vystihl, že tato okolnost znamená nepoctivý úmysl ve smyslu § 1095 o. z.7. Žalobce v odvolání poukazoval na judikaturu Nejvyššího soudu, podle které je nepoctivým úmyslem „v zásadě (zpravidla) úmyslné jednání naplňující znaky nepravé držby, tedy pokud se držitel úmyslně vetřel v držbu svémocně nebo že se v ni vloudil potajmu nebo lstí, anebo usiluje proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povoleno jen výprosou (§ 993 o. z.).“ Odvolací soud však poukazuje na slova „v zásadě (zpravidla)“, která naznačují, že Nejvyšší soud byl ve své formulaci opatrný a nemínil podat (vyčerpávající) definici, nýbrž jen charakteristiku; ostatně uvedené příklady nepoctivého úmyslu od sebe zřejmě nelze striktně rozlišit. Vidět je také třeba shrnující formulaci Nejvyššího soudu, ztotožňující nedostatek nepoctivého úmyslu držitele s přesvědčením, „že jeho držba nepůsobí nikomu újmu.“8. Jestliže se někdo chopí držby cizího pozemku a chová se k němu jako k vlastnímu, ačkoli ví, že pozemek jeho není, jedná úmyslně. A jestliže k takovému jednání nemá spravedlivý důvod, je jeho úmysl nepoctivý. Takové jednání stojí na úrovni příkladům uváděným Nejvyšším soudem (není-li podle konkrétních okolností přímo jedním z nich). A právě tak jednal žalobce – pokud se skutečně ke sporným parcelám choval jako vlastník, tj. přisvojoval si je, ačkoli věděl, že mu je žalovaní nepřevedli, a pokud k tomu neměl žádný spravedlivý důvod (žádný takový ani netvrdil), jednal od počátku v nepoctivém úmyslu. Na tom, zda tak činil např. potajmu nebo usiloval o proměnu výprosy v trvalé právo, již podle odvolacího soudu nezáleží. Podstatné je, že nemohl být přesvědčen, že jeho držba nikomu nepůsobí újmu.9. Analogicky lze poukázat na závěr Nejvyššího soudu (uvedený např. v rozsudku ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022), že „jestliže však okolnosti případu jsou tak zjevné, že průměrný člověk při běžné péči a opatrnosti musí bez pochybností poznat, že se ujímá držby pozemku o výrazně větší rozloze, než jaký nabyl, pak lze učinit závěr o nikoliv poctivém úmyslu nabyvatele. Nestačí tu však pouhý omyl držitele, byť i jinak neomluvitelný, situace musí být taková, že je třeba učinit závěr o tom, že o rozdílu věděl, resp. vědět musel, přičemž je nutno vždy přihlížet k individuálním okolnostem každého případu.“10. Odvolací soud přitom nevidí žádné okolnosti, které by „výrazně svědčily ve prospěch“ nabyvatele. Jedinou okolností byla dlouhodobost užívání, avšak ta v tomto případě nad nepoctivým úmyslem nepřevažuje, a to i s ohledem kontext tohoto užívání (uvedený níže).11. Na otázku žalobce v odvolání, zda bylo „snad jednání matky žalobce úmyslně nepoctivé a nemorální,“ odvolací soud odpovídá, že ona jako původní vlastnice rozdělující pozemky mezi své děti musela nejvíc vědět, co se kdy převádělo a kde byly hranice. Její jednání však není nutné označovat jako nemorální, protože není důvod se domnívat, že tyto hranice chtěla nějak svévolně měnit (viz níže).K otázce držby12. Mimořádné vydržení je tedy vyloučeno již kvůli nepoctivému úmyslu. Odvolací soud má však za to, že je tu ještě další okolnost, která jakékoliv, nejen mimořádné vydržení vylučuje, a tou je neexistence držby v právním smyslu. Držba totiž nespočívá v pouhém užívání cizí věci, ale v tom, že někdo věc užívá „jakožto vlastník“. Počíná si, jako by mu věc náležela a své užívání odvozuje pouze ze své vůle, nikoli z vůle jiného (tzv. animus possidendi). Typicky jde o případy, kdy se někdo za vlastníka považuje, jiným případem může být zloděj. Obráceně, pokud někdo užívá cizí věc a respektuje přitom jako vlastníka někoho jiného, pak není držitelem a o vydržení nelze uvažovat.13. Právě tohoto aspektu se dotkl soud prvního stupně, když poukázal na to, že žalobce se svou rodinou užíval sporné pozemky „v rámci rodiny… a to zejména s ohledem na to, že původní majitelkou všech nemovitostí byla matka žalobce a žalované.“ Před odvolacím soudem pak obě strany potvrdily, že sporné pozemky užívali v minulosti všichni, tedy i žalovaní. Za takových okolností je ovšem těžko představitelné, že žalobce, znaje správnou hranici, se k pozemkům choval jako vlastník a osoboval si výlučné právo k nim. Nejspíš proto žalovaní jeho užívání trpěli – žalobce sice společně s dalšími členy rodiny, včetně původní vlastnice, sporné pozemky užíval, ale nečinil si na ně nárok, a žalovaní s ohledem na onen rodinný soulad neměli problém jeho užívání trpět.K otázce doby potřebné pro vydržení14. Ale i kdyby tomu tak snad původně nebylo, změnilo se to nejpozději při uzavření kupní smlouvy ze dne 28. 11. 2003 (č. l. 17), kterou žalovaní na žalobce převedli díly oddělené z , Anonymizováno, , Anonymizováno, a , Anonymizováno, . Jestliže žalobce od žalovaných kupoval část parcely , Anonymizováno, , znamená to, že respektoval jejich vlastnictví a sám si je neosoboval. Nebyl tedy v této době držitelem.15. Přitom k mimořádnému vydržení v případě držby započaté za účinnosti občanského zákoníku z roku 1964 (který mimořádné vydržení neumožňoval) bylo podle přechodného ustanovení § 3066 občanského zákoníku z roku 2012 zapotřebí, aby držba pokračovala ještě 5 let po účinnosti tohoto zákoníku, tedy do 1. 1. 2019. Ta zjevně nepokračovala, protože nejpozději od roku 2003 se žalobce ke sporným parcelám jako k vlastním nechoval. Navíc v roce 2012 převedl všechny své nemovitosti na svého syna , Anonymizováno, , a představa, že nadále svou držbu omezil na sporné parcely, by byla fantaskní.16. Jinými slovy, žalobce – pokud je vůbec někdy v právním smyslu držel – nedržel sporné pozemky až do 1. 1. 2019, tudíž je i s ohledem na § 3066 o. z. vydržet nemohl.17. Napadený rozsudek je tedy z vícero důvodů správný, a proto jej odvolací soud potvrdil.18. Úspěšným žalovaným přiznal náhradu nákladů odvolacího řízení, a to za tři úkony právní služby (vyjádření k odvolání, poradu s klienty a účast na jednání odvolacího soudu), a to podle týchž předpisů, jaké aplikoval soud prvního stupně. Na rozdíl od něj však pro určení odměny advokáta aplikoval § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu, neboť jde o určení právního poměru k nemovitosti. Za jeden úkon právní služby náleží tedy 5 620 Kč a k tomu režijn