61 Co 126/2025-136 — Krajský soud v Plzni

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 176 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 13,75 % od 14. 5. 2024 do zaplacení a dále žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku náhradu nákladů řízení v částce 35 019,30 Kč. V projednávané věci se žalobkyně domáhala zaplacení žalované částky s odůvodněním, že spolu s žalovaným je spoluvlastnice blíže specifikované nemovitosti, přičemž každý ze spoluvlastníků vlastní jednu ideální polovinu nemovitosti. Žalovaný však nemovitost užíval nad rámec svého podílu i poté, kdy účastníci ukončili společné rodinné soužití, a proto žalobkyně požadovala obohacení, jemuž se žalovanému na její úkor dostalo, a to za 22 měsíců (od srpna 2022 do května 2024). Výše obohacení byla stanovena odborným vyjádřením realitní kanceláře podle tržního nájemného a činila 10 000 Kč měsíčně, přičemž žalovaná se domáhala pouze částky 8 000 Kč měsíčně. Žalovaný s žalobou nesouhlasil a namítal, že nemovitosti v předmětném období neužíval trvale, nýbrž pouze v době, kdy u něho byly v rámci domluveného styku nezletilé děti účastníků, žalobkyni nic nebránilo v tom, aby realizovala výkon svého spoluvlastnického práva. Soud prvního stupně na projednávanou věci aplikoval § 2991 o. z. s tím, že podmínka úkoru spočívá v tom, že ostatní spoluvlastníci jsou z užívání společné věci tímto spoluvlastníkem bez právního důvodu vyloučeni a jsou tedy o něj ochuzeni. V daném případě však žalobkyně netvrdila, že by jí žalovaný vyloučil ze společného užívání nemovitosti. Naopak sama uvedla, že se odstěhovala podle svého rozhodnutí po ukončení partnerského soužití účastníků. Důležité je také to, že poslední soudem zjištěné významné rozhodnutí o způsobu užívání nemovitostí spočívalo ve využití pro společný rodinný život obou účastníků. Pokud by tedy žalovaný užíval nemovitosti podle této dohody, nelze po něm požadovat žádné platby ve prospěch dalšího spoluvlastníka, který naopak dohodu spoluvlastníků nedodržel. Žalobkyni bylo poskytnuto poučení ve smyslu § 118a odst. 2 o. s. ř. a poté žalobkyně doplnila, že po ukončení společného soužití se účastníci měli dohodnout na tom, že nemovitosti bude nadále užívat jen žalovaný. Netvrdila však již, že součástí této dohody měl být závazek žalovaného cokoliv žalobkyni za to platit. Sjednání takovéto dohody (rozhodnutí o užívání společné věci) soud nezjistil. Pokud pak žalobkyně k prokázání této skutečnosti navrhla jen svůj účastnický výslech, tento důkaz neměl pro soud prvního stupně potřebnou důkazní hodnotu.2. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, v němž namítá, že žalovaný nedoložil své tvrzení, že nemovitost užívá pouze tehdy, když má dle soudního rozhodnutí v péči nezletilé děti. Je schopna prokázat opak ohledně způsobu a rozsahu užívání nemovitostí žalovaným v rozhodném období, ať již pomocí dochované SMS komunikace nebo svým účastnickým výslechem. Žalovaný nemovitosti užíval zcela nerušeně až do doby, kdy byla podána žaloba. Pak se z nemovitostí odstěhoval. Odstěhování pak vnímá žalobkyně jako vědomost žalovaného o nároku žalobkyně a snahu o jeho nenavyšování. Žalobkyni sice po jejím odchodu zůstaly klíče od nemovitosti, ale nikdy po odstěhování je ke vstupu do nemovitosti nepoužila a nemůže tedy vědět, zda například nebyly žalovaným vyměněny zámky. Žalovaný toto tvrzení nijak nedokládá. Žalobkyně požadovala po žalovaném, aby ji nechal v domě bydlet se 4 nezletilými dětmi a odstěhoval se. To žalovaný odmítl, a tak nezbylo žalobkyni, než aby se odstěhovala ona. Pro jistotu pak žalovaný uplatnil vůči žalované včas námitku započtení. Ve svém písemném vyjádření ze dne 3. 3. 2025 žalobkyně částku namítanou započtením zpochybnila. Žalobkyně pak vytýká soudu prvního stupně, že bez toho, aniž by vymezil sporné či nesporné skutečnosti mezi stranami či aby prováděl alespoň elementární dokazování, vyzval zcela neformálně bez dalšího účastníky k závěrečným návrhům. Je pravdou, že stanovisko žalovaného bylo žalobkyni předem známo, ovšem při jednání samém se soud dotazoval zástupce žalobkyně na, pro něj zřejmě relevantní, informace stran možné existující dohody spoluvlastníků ohledně užívání nemovitosti. Zástupce žalobkyně reagoval tak, že by musel záležitost projednat s klientkou, avšak v dné chvíli nemá informace o tom, že by v srpnu roku 2022, když se žalobkyně stěhovala z nemovitostí, byla uzavřena jakákoliv dohoda mezi účastníky o způsobu užívání nemovitosti. Dále uvedl, že nemůže vyloučit, že nějaká dohoda mohla být uzavřena v ústní formě a za tímto účelem žádal o poskytnutí lhůty k doplnění tvrzení a navrhoval výslech žalobkyně. Existenci dohody v písemné podobě však vyloučil. Zástupce žalobkyně takto reagoval na výslovný dotaz soudu, nikoliv na vyjádření žalovaného, které mu bylo předem známo. Soud předčasně hodnotil eventuální výstupy z možného, avšak neprovedeného dokazování, když nebylo vyhověno žádosti zástupce žalobkyně. Dle žalobkyně je zcela nerozhodné, z jakého důvodu se rozhodla společnou domácnost s žalovaným opustit, zda tak učinila bez dalšího po své jednostranné úvaze či zda o tom byla uzavřena dohoda stran. Žalobkyně nesdílí pohled soudu na věc, že ten ze spoluvlastníků, který opustí nemovitost dříve, je ve výhodě oproti tomu, který ji nadále užívá. Není ani rozhodné, zda došlo k vyloučení jednoho spoluvlastníka druhým z užívání nemovitostí. V souvislosti s tím odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1596/2009, 28 Cdo 4287/2016. Je přesvědčena, že po ní nemůže být spravedlivě požadováno, aby sdílela společnou domácnost se žalovaným, pokud s ním ukončila partnerské soužití. Dům se nedá užívat odděleně. Pokud soud prvního stupně navíc zdůraznil, že žalobkyně ani netvrdila, že by ji žalovaný vyloučil ze společného užívání nemovitostí, tak to ani tvrdit nemusela, protože k bezdůvodnému obohacení na straně žalovaného nemusí dojít pouze v důsledku vyloučení žalobkyně z užívání. Neužívání nemovitosti žalobkyní může být opřeno o jakékoliv její subjektivně odůvodněné rozhodnutí, a to plně v souladu s citovanou judikaturou. Rozhodné je pouze to, že žalovaný nemovitosti užívá jako celek bez právního důvodu, ačkoliv mu svědčí vlastnické právo pouze k ideální polovině. K dokreslení situace uvádí, že oba účastníci se snaží nemovitosti prodat, již mají zájemce o koupi, avšak nejsou schopni dospět k dohodě ohledně rozdělení ceny. Žalovaný si klade podmínku, aby z kupní ceny byl uhrazen nejprve závazek vůči bance související s pořízením nemovitosti, který je však výlučným závazkem žalovaného. Teprve po úhradě tohoto závazku by dle jeho názoru mělo dojít k rozdělení zbytku kupní ceny podle výše spoluvlastnických podílů. Tento pohled však žalobkyni významně znevýhodňuje a finančně poškozuje. Žalobkyně tento požadavek žalovaného vnímá jako rozporný s dobrými mravy, který fakticky blokuje prodej nemovitosti. U soudu prvního stupně pak probíhá řízení o zrušení a vypořádání nemovitostí. Žalobkyně se domnívá, že soud prvního stupně nepostupoval ve věci správně, neprovedl řádné dokazování, nesplnil poučovací povinnost ve vztahu k rozhodným skutečnostem vůči žalobkyni a neposkytl jí lhůtu k doplnění tvrzení či důkazů, proto navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, popřípadě jej změnil, žalovanému uložil zaplatit žalovanou částku a náhradu nákladů řízení.3. Žalobkyně v průběhu odvolacího řízení k odvolání dále dodala, že soud prvního stupně se dopustil procesních pochybení, když neprovedl žalobkyní navržené důkazy, ani se nevypořádal s tím, proč tak neučinil, takže rozhodnutí zatížil nezhojitelnou vadou. Pokud se jedná o samotné rozhodnutí z hlediska hmotného práva, je v rozporu s rozhodovací prací Nejvyššího soudu, když otázku vzniku bezdůvodného obohacení je třeba posuzovat objektivně. Dále soud prvního stupně nesprávně posuzoval otázku břemene tvrzení a důkazního břemene, když měl za to, že žalobkyně by měla prokazovat, zda byla uzavřena dohoda o užívání nemovité věci žalovaným za úplatu, ale pokud by taková dohoda byla, potom by se nejednalo o nárok z titulu bezdůvodného obohacení, ale ze smlouvy. Za okolností, za nichž se žalobkyně ze společné nemovité věci odstěhovala, nelze po žalobkyni spravedlivě požadovat, aby v nemovité věci nadále s žalovaným bydlela.4. Žalovaný ve vyjádření k odvolání odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 8. 2024, sp. zn. 28 Cdo 1306/2024, především na odstavec 25 odůvodnění tohoto rozhodnutí, v němž je uvedeno: „Ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je tedy pevně zakotvena v konkluzi, že na vznik bezdůvodného obohacení v souvislosti s užíváním společné věci v obdobných případech lze usuzovat tehdy, užívá-li bez právem aprobovaného důvodu některý ze spoluvlastníků společnou věc nad rámec svého spoluvlastnického podílu (důkazní břemeno o rozsahu „nadužívání“ společné věci v takovém případě tíží bezdůvodně ochuzeného), případně kdy technické uspořádání spole