61 Co 192/2025-250 — Krajský soud v Plzni

1. Okresní soud v Sokolově rozsudkem ze dne 24. 4. 2025, č. j. 11 C 421/2021-212, žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 42 642 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 42 642 Kč od 19. 11. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I) a žalované a vedlejší účastnici uložil povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení v částce 50 820 Kč, a to ve prospěch České republiky na účet Okresní soudu v Sokolově do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II).2. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem rozhodoval o žalobě na zaplacení částky 42 642 Kč s příslušenstvím představující náhradu škody vzniklé žalobci pádem na zledovatělém nástupišti vlakové zastávky (stanice) Kraslice předměstí dne 19. 11. 2020. Věc soud prvního stupně posoudil podle obecných ustanovení občanského zákoníku o obecné odpovědnosti za újmu, neboť zákon o drahách neobsahuje žádné speciální ustanovení. Po zhodnocení skutečností zjištěných na podkladě provedeného dokazování dospěl k závěru, že o námraze na nástupišti v Kraslicích se žalovaná dozvěděla dne 19. 11. 2020 již okolo 9 hodin, poté okamžitě vyslala úklidovou četu k úklidu v pořadí dle důležitosti zastávek, která na zastávku Kraslice předměstí dorazila až v 10:30 hodin poté, co byly provedeny práce na zastávce (stanici) Kraslice (hlavní nádraží) vzdálené od zastávky Kraslice předměstí 3 km. Ačkoli dne 19. 11. 2020 neměla žalovaná ještě aktivován plán zimní údržby, měla být dle názoru soudu prvního stupně schopna adekvátně reagovat na povětrnostní podmínky, a to zvláště za situace, kdy je jí známo, že nástupiště jsou vyvýšená, a proto promrzají rychleji, kdy tvorbu námrazy mohla žalovaná očekávat i s ohledem na panující povětrnostní podmínky. Povinnost zajistit údržbu a opravy dráhy v rozsahu nezbytném pro její provozuschopnost dle § 20 zákona o drahách přitom na základě nájemní smlouvy přešla na žalovanou, a tudíž bylo její povinností zajistit bezpečný pohyb osob po nástupišti. Tuto svoji povinnost dle názoru soudu prvního stupně žalovaná porušila. V konkrétním případě měla také zakročovací povinnost. Sám žalobce se na vzniku újmy nijak nepodílel, neboť neměl jinou variantu a musel při výstupu z vlaku vstoupit na nástupiště, které bylo neošetřené a pokryté ledovkou, sám nemohl předpokládat, že se bude na nástupišti zastávky Kraslice předměstí nacházet zledovatělý povrch, a ani jiným svým jednáním či opomenutím ke vzniku svého úrazu nepřispěl. Soud prvního stupně tedy uzavřel, že bylo prokázáno, že ze strany žalované došlo k porušení právní povinnosti zajistit údržbu dráhy tak, aby byl umožněn bezpečný pohyb osob po nástupišti, žalobci vznikla v příčinné souvislosti s porušením této právní povinnosti újma, přičemž zavinění ve formě nedbalosti je presumováno. Bylo tak dle něj na žalované, aby prokázala, že škodu nezavinila, a tedy prokázala, že si počínala tak, aby nedocházelo k újmě na zdraví, a že nebylo v jejích silách vzniklé nebezpečí zcela odvrátit (zamezit vzniku škod), případně alespoň zmírnit následky. Přes poučení soudu v tomto směru dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. však žalovaná žádná další tvrzení neuvedla a důkazy neoznačila s tím, že dle svého přesvědčení svoji povinnost tvrzení a důkazní splnila tím, že svědeckou výpovědí svědka , jméno FO, prokázala, že jakmile se o nastalé situaci (námraze nástupiště) dozvěděla, začala s údržbou shodně, jako by byl aktivován plán zimní údržby. Dle soudu prvního stupně však ten, kdo nezakročí podle § 2901 o. z., ač k tomu byl povinen, porušuje zákon (§ 2010 o. z.), čímž naplní jeden z předpokladů vzniku povinnosti k náhradě újmy. O námraze vyskytující se v Kraslicích přitom zaměstnanec žalované věděl již v 9 hodin, a nelze proto žalované či vedlejší účastnici na její straně přisvědčit ohledně toho, že až do doby úrazu žalobce neměla o náhle vzniklé námraze povědomost. Dle soudu prvního stupně nelze rovněž akceptovat tvrzení, že žalovaná dodržela lhůty pro zmírňování závad ve sjízdnosti na místních komunikacích stanovené ve vyhlášce č. 104/1997 Sb., která provádí zákon o pozemních komunikacích, a na danou věc se tedy nevztahuje. I pokud by dle soudu prvního stupně bylo možné tuto vyhlášku aplikovat analogicky, nelze dle něj ponechat bez povšimnutí, že § 46 této vyhlášky stanovuje časové lhůty pro zajištění sjízdnosti místních komunikací I. a II. třídy, nicméně ke stanovení rozsahu, způsobu a lhůt k odstraňování závad ve schůdnosti místních komunikací zmocňuje zákon o pozemních komunikacích (§ 27 odst. 7 věta druhá) obce. Argumentace vedlejší účastnice, že žalovaná zajistila schůdnost nástupiště do 4 hodin, tedy ve lhůtách stanovených vyhláškou č. 104/1997 Sb., a že tudíž nemohla porušit svoji povinnost stanovenou zákonem, je tak dle názoru soudu prvního stupně lichá. Dále soud prvního stupně uvedl, že dle něj žalovaná mohla alespoň adekvátními kroky zmírnit případné následky nebezpečné situace, například varováním cestujících prostřednictvím dispečera, který takovou informaci mohl předat strojvedoucímu, který mohl informaci předat cestujícím. Poskytnutím varování před námrazou mohla tedy žalovaná buď přímo zamezit vzniku škody nebo alespoň zmírnit následky nebezpečné situace, neboť by tak odpadl moment překvapení cestujících při výstupu na příslušné zastávce. Dle soudu prvního stupně tedy žalovaná měla přijmout takové rozhodnutí, které by vedlo k zamezení vzniku škody nebo eliminaci nebezpečí, a pokud nebyla schopna ošetřit povrch nástupiště tak, aby umožnila bezpečný pohyb osob po něm, měla adekvátním způsobem alespoň cestující varovat. Dle soudu prvního stupně byly tudíž splněny veškeré předpoklady vzniku odpovědnosti žalované za újmu, přičemž výše náhrady újmy byla v době rozhodování soudu prvního stupně mezi účastníky nespornou. Soud prvního stupně proto žalobě zcela vyhověl, včetně požadavku na zaplacení úroku z prodlení, na jehož zaplacení má žalobce podle § 1970 o. z. nárok a jeho výše odpovídá nařízení vlády č. 351/2013 Sb. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a § 149 odst. 2 o. s. ř., vyčíslil je na straně žalobce na částku 50 820 Kč a povinnost k jejich zaplacení stanovil ve prospěch státu, neboť jde o náklady zastoupení žalobce advokátem, který mu byl ustanoven soudem.3. Proti tomuto rozsudku podala si žalovaná včasné odvolání, které podáním ze dne 27. 6. 2025 doplnila. Dle žalované soud prvního stupně došel po provedeném dokazování k nesprávným skutkovým zjištěním a jeho rozhodnutí spočívá rovněž na nesprávném právním posouzení věci. Dle žalované soud prvního stupně nesprávně posoudil odpovědnost žalované za úraz žalobce, když z provedených důkazů vyplývají jiné skutečnosti než uvažované soudem prvního stupně. Zejména svědek , jméno FO, ve své výpovědi uvedl, že se od vlakové čety dozvěděl o výskytu námrazy na vlakové stanice Kraslice, následně že žalovaná zahájila prostřednictvím svých pracovníků nezbytné udržovací práce spočívající v zajištění schůdnosti nástupišť, nicméně v té době žalovaná neměla žádné informace a nemohla ani rozumně předpokládat, že by se námraza měla vyskytovat výlučně ve stanici Kraslice předměstí. Podle žalované není odpovědná za úraz žalobce i z toho důvodu, že naposledy při své výpovědi dne 30. 1. 2025 žalobce uvedl, že upadl při vystupování z vlaku, a tudíž by dle žalované měla být přičítána odpovědnost dopravci, neboť k úrazu došlo při vystupování z dopravního prostředku. Soud prvního stupně se také řádně nevypořádal s tím, zda bylo v silách žalované zakročit na ochranu žalobce, kdy prokázáno bylo, že žalovaná se snažila urychleně reagovat na nastalé klimatické změny, nicméně soud prvního stupně se soustředil jen na situaci, která nastala, tedy úrazový děj na nástupišti zastávky Kraslice předměstí. Je však třeba věc posuzovat z pohledu žalované, která má ve své správě několik nástupišť na této trase a rozhodla se činit kroky k údržbě jednak bezprostředně a jednak podle své úvahy stran jejich důležitosti. Pokud by žalovaná předpokládala, že se námraza vyskytla pouze na nádraží Kraslice předměstí, což ale není adekvátní, pak mohly být projednávány žaloby jiných osob, které utrpěly úraz ve frekventovanějších stanicích. Naopak tedy dle žalované bylo v řízení prokázáno, že učinila vše, co bylo v jejích silách, aby se předešlo jakémukoliv závadnému stavu nebo úrazu v souvislosti s výskytem námrazy. Za úraz žalobce tak neodpovídá. Žalovaná proto navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítne a žalované přizná náhradu nákladů řízení.4. K odvolání žalované se připojila vedlejší účastnice na její straně, kdy dle ní soud prvního stupně odůvodnění svého rozsudku do značné míry postavil na skutečnosti, že svědek , jméno FO, o námraze na peroně zastávky Kraslice předměstí věděl, nicméně svědek , jméno FO, se podle své výpovědi dozvěděl od vlakové čety o námraze v hlavní stanici Kraslice, a proto hned zorganizoval úklid v této hlavní stanici, a o námraze v zastávce Kras