64 Co 308/2025-60 — Krajský soud v Plzni

1. Shora citovaným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 22 147,85 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 22 147,85 Kč od 15. 1. 2025 do zaplacení a náklady spojené s vymáháním pohledávky ve výši 1 200 Kč (výrok I) a zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 11 477,70 Kč (výrok II). Vyšel ze zjištění, že žalobkyně jako prodávající uzavřela s žalovanou jako kupující v rámci jejich podnikatelské činnosti kupní smlouvy, na základě kterých této dodala zboží, jehož cenu vyúčtovala fakturami č. 4002100008 znějící na částku 22 140,99 Kč se splatností dne 26. 4. 2024, č. 4002126151 znějící na částku 7 846,17 Kč se splatností dne 7. 5. 2024, č. 402147167 znějící na částku 15 006,86 Kč se splatností dne 17. 5. 2024 a č. 4002164291 znějící na částku 6 314,99 Kč se splatností dne 24. 5. 2024. Žalovaná faktury neuhradila, na což žalobkyně reagovala předžalobní výzvou k plnění ze dne 1. 10. 2024, v důsledku čehož pak žalovaná téhož dne uznala shora citovaný dluh co do důvodu i výše a zároveň se zavázala jej uhradit v dohodnutých splátkách do 24. 12. 2024, a to pod ztrátou výhody splátek či nezaplacení některé z nich. Žalobkyně však uhradila pouze část uznaného dluhu v celkové výši 29 161,16 Kč. Žalobkyně proto žalobou uplatnila nárok na doplacení zbývající části dluhu ve výši 22 147,85 Kč s příslušenstvím, které představuje zákonný úrok z prodlení a částka 1 200 Kč jako náklady spojené s vymáháním pohledávky.2. Soud prvního stupně nařídil na den 12. 3. 2025 ústní jednání, na kterém věc projednal a rozhodl. V podání ze dne 6. 3. 2025 žalovaná deklarovala, že se ústního jednání nezúčastní, a to z důvodu zjevné podjatosti soudců soudu prvního stupně (Okresního soudu v Klatovech). Tuto námitku soud prvního stupně podle ust. § 15b odst. 2 o. s. ř. shledal nedůvodnou, přičemž věc nepřekládal odvolacímu soudu, když námitka byla uplatněna před ústním jednáním, v rámci kterého byla věc rozhodnuta. Po provedeném dokazování posoudil soud prvního stupně nárok žalobkyně podle ust. § 2053 obč. zák. Dospěl k závěru, že žalovaná skutečně dluh uznala co do důvodu a výše, tento však uhradila jen částečně, přičemž na základě vyvratitelné právní domněnky o existenci dluhu v okamžiku uznání důkazní břemeno o neexistenci dluhu či o jeho následném zániku přešlo na žalovanou. Žalovaná však k této skutečnosti ničeho netvrdila a dluh ostatně ani nerozporovala. S ohledem na shora uvedené tedy soud prvního stupně žalobě v plném rozsahu vyhověl, a to včetně příslušenství, když o nákladech řízení rozhodl ve smyslu ust. § 142 odst. 1 o. s. ř.3. Žalovaná rozsudek napadla včasným odvoláním v obou jeho výrocích. Namítla, že soud prvního stupně měl věc posoudit dle jeho vlastního názoru, a nikoliv dle platných norem. Zdůraznila, že žalobkyně nereaguje na její pokusy o uzavření dohody a smírné vyřešení sporu. Žalobkyně měla dále žalovanou informovat o tom, že jí uznaný dluh nebyl uhrazen ve sjednané lhůtě splatnosti, což však neučinila. S jinými věřiteli byla schopna se , tituly před jménem, , jméno FO, , , tituly za jménem, , která dle jejího názoru jednala v řízení účelově a nezohlednila skutečnost, že celá žaloba je smyšlenou kauzou. Žalovanou jistinu uznává, ale neuznává způsob, jakým se žalobkyně úhrady domáhá, tedy občanskoprávní žalobou. Navrhla, aby odvolací soud nařídil nové projednání věci a žalobkyni nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně.4. Ve vyjádření k odvolání žalobkyně uvedla, že jeho obsah je do značené míry zmatený a nesrozumitelný. Odkázala na svá skutková tvrzení v žalobě s tím, že žalovaná dluh v podstatě uznala a nezpochybnila. Navrhla potvrzení rozsudku soudu prvního stupně a přiznání práva na náhradu nákladů odvolacího řízení.5. V následné replice žalovaná omluvila svou neúčast na nařízeném jednání před odvolacím soudem, když dále doplnila, že vyjádření žalobkyně považuje za útok na její osobu. Opětovně zdůraznila, že žalobkyně i její právní zástupce záměrně nevyužili všech prostředků k tomu, aby ji informovali o existenci dluhu a jeho výši, nereagovali ani na její pokusy o mimosoudní vyřešení věci. K námitce podjatosti vyřizující soudkyně žalovaná doplnila, že tato vyplývá z jejího procesního postupu ve věci, když je obvyklým zvykem elektronický platební rozkaz nevydávat a snažit se o smírné vyřešení sporu. Soudkyně navíc záměrně a tendenčně nebrala v potaz námitky žalované ohledně informačního deficitu v dané věci a namísto toho žalobě v plném rozsahu vyhověla. Aprobovala tak postup žalobkyně, která spolu se svým právním zástupcem záměrně zneužívají benefitů soudního systému České republiky. Závěrem uvedla, že se nezříká své povinnosti uhradit dluh, avšak soudní řízení považuje za vykonstruované.6. Odvolací soud přezkoumal rozsudek podle ust. § 212 a § 212a o. s. ř. včetně řízení, které mu předcházelo, vzal v úvahu argumenty žalované uvedené v odvolání i vyjádření žalobkyně a dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné.7. Soud prvního stupně zjistil skutkový věc v rozsahu potřebném pro rozhodnutí a nepochybil ani při vytváření skutkových závěrů. Takovou chybou by bylo, kdyby soud prvního stupně vzal v úvahu skutečnosti, které z dokazování či z tvrzení stran nevyplynuly, a nevyšly v řízení najevo ani jinak, či by opomenul hodnotit skutečnosti vyplývající z dokazování, nebo by neprovedl důvodně navrhované důkazy. Chybným by byl i postup soudu prvního stupně, kdyby se z vyhodnocení objevil logický rozpor, nebo by byly důkazy hodnoceny zjevně nepřiměřeně, anebo by nebyla dodržena pravidla vytčená v ust. § 132 až § 135 o. s. ř. Těchto chyb se však soud prvního stupně důsledně vyvaroval. Hodnocení důkazů bylo provedeno v souladu s touto úpravou, bylo logické a odpovídalo jejich obsahu i tomu, co vyšlo v průběhu řízení najevo. Nalézací soud detailně popsal zjištěný skutkový stav v rozsudku, jehož odůvodnění naplnilo požadavky ust. § 157 o. s. ř. a umožnilo tak odvolacímu soudu, aby z jeho skutkových zjištění vycházel. Na zjištěný skutkový stav pak přiléhavě aplikoval ust. § 2053 obč. zák. a odvolací soud se s právním posouzením soudu prvního stupně plně ztotožňuje. Žalovaná svým prohlášením ze dne 1. 10. 2024 uznala dluh co do důvodu (kupních smluv uzavřených s žalobkyní jako prodávající) i výše (51 309,01 Kč), a zároveň uzavřela s žalobkyní dohodu o splátkovém kalendáři s datem poslední splátky 24. 12. 2024, a to pod ztrátou výhody splátek. Protože splátky žalovaná nehradila řádně a včas, když z její strany došlo toliko k úhradě celkové částky ve výši 29 161,16 Kč, žalobkyně se po právu domáhala úhrady zbývajícího dluhu předmětnou žalobou. Soud prvního stupně rovněž správně posoudil přenesení důkazního břemene o neexistenci dluhu ke dni uznání případně o jeho následném zániku na žalovanou, a to v důsledku vyvratitelné právní domněnky trvání uznaného dluhu v okamžiku jeho uznání žalovanou. Žalovaná se pak omezila pouze na výtky směrem k žalobkyni ohledně její nedostatečné vůle k informování žalované o výši dluhu a mimosoudnímu vyřešení sporu. V této souvislosti nelze nezmínit, že žalovaná jedním dechem v průběhu řízení opakovaně uváděla, že žalovanou pohledávku nezpochybňuje, což zopakovala i v doplnění svého odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně.8. Ze shora uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ust. § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, a to včetně správného výroku o nákladech řízení.9. Pokud jde o žalovanou vznesenou námitku podjatosti vůči osobě vyřizující soudkyně soudu prvního stupně , tituly před jménem, , jméno FO, , , tituly za jménem, , která daný spor projednala a rozhodla, pak je třeba uvést, že podle ust. § 14 odst. 1 o. s ř. soudci a přísedící jsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti. Poměr k věci pak může vyplývat především z přímého právního zájmu soudce na projednávané věci. Tak je tomu v případě, kdy soudce sám by byl účastníkem řízení ať na straně žalobce či na straně žalovaného, nebo v případě, že by mohl být rozhodnutím soudu dotčen na svých právech (např. kdyby jinak mohl být vedlejším účastníkem). Vyloučen je také soudce, který získal o věci poznatky jiným způsobem než z dokazování při jednání (např. jako svědek vnímal skutečnosti, které jsou předmětem dokazování). Soudcův poměr k účastníkům nebo k jejich zástupcům může být založen především příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem, jemuž na roveň může v konkrétním případě stát vztah přátelský či naopak zjevně nepřátelský. V úvahu přichází i vztah ekonomické závislosti, např. v souvislosti s vědeckou či jinou publikační činností soudce, v souvislosti se správou vlastního majetku soudce apod. Podle judikatury Nejvyššího soudu ČR (např. usnesení sp. zn. 25 Cdo 4852/2016) k vyloučení soudce není sice třeba, aby byla prokázána jeho podjatost, na druhé straně to však neznamená, že k vyloučení postačí jakékoliv subjektivní poc