64 Co 469/2025-54 — Krajský soud v Plzni

1. Označeným rozsudkem soud prvního stupně vyhověl žalobě a žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni 17 800 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 17 800 Kč od 26. 2. 2025 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení 13 760 Kč a veškerého zbývajícího příslušenství žalované částky (výrok II) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení (výrok III). Uzavřel, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou byla dne 2. 5. 2024 uzavřena smlouva, jejíž obsah odpovídá žalobním tvrzením, na jejímž základě byla poskytnuta žalované částka ve výši 20 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala vrátit do 1. 6. 2024 spolu s dohodnutým úrokem ve výši ve výši 36,5 % ročně a dalšími sjednanými poplatky. Tuto smlouvu shledal absolutně neplatnou dle ustanovení § 588 věta 1. o. z. pro zjevný rozpor s dobrými mravy vzhledem k nepřiměřenosti smluvních ujednání. Za nemravné vzal ujednání, kterým se žalovaná zavázala předchůdci za úvěr se splatností 30 dní uhradit poplatek 7 200 Kč, a to vedle sjednaného úroku ve výši 600 Kč. Poplatek soud považoval za skrytý úrok ve výši 430 % ročně. Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 a sp. zn. 33 Odo 236/2005, dle kterých by bylo možné akceptovat úrok rovnající se zhruba trojnásobku běžně používané úrokové sazby bankovních úvěrů, která v době uzavření smlouvy pohybovala kolem 10 % ročně; sjednaný poplatek ji převyšuje 46násobně. Ačkoliv je ujednání o výši úroků od ostatních částí smlouvy o úvěru oddělitelné, nelze předpokládat, že by žalobkyně byla ochotna smlouvu uzavřít bez neplatného ujednání o výši úroku a dalších sankcích (s důrazem na to, že ustanovení o sankcích a následcích prodlení dlužníka tvořilo 50 % textu smlouvy), a proto ji shledal neplatnou v celém rozsahu. Žalobě proto vyhověl pouze co do odpovídajícího vypořádání poskytnutého peněžního plnění předchůdce žalobkyně z titulu bezdůvodného obohacení dle ustanovení § 2991 a násl. o. z.2. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, kterým napadla jeho výroky II a III. Má za to, že přiměřenost sjednaného úroku nelze posuzovat paušálně podle obecně stanovené přiměřené úrokové sazby, ale je třeba vzít v potaz konkrétní okolnosti případu (s odkazem na rozhodnutí Nevyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 717/2010). Rovněž poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, z jehož odůvodnění zdůraznila, potřebu zohlednit rizikovost poskytovaného úvěru s tím, že sjednaný úrok pak může i několikanásobně překračovat úrok obvykle poskytovaný bankami. Nadto rozporovala, že by zrovna sazby bank měly být referenční hranicí pro stanovení přiměřenosti smluvních a sankčních úroků, neboť dle názoru žalobkyně žádná banka obdobné úvěry ani neposkytuje. Úrok byl v daném případě sjednán nikoliv z poskytnutých peněžních prostředků, nýbrž za konkrétní, a to relativně krátké časové období, a byl vyjádřen pevnou částkou, tzn. že v případě prodlení dlužníka nebude úrok v čase narůstat. Vzhledem ke krátké době splatnosti se RPSN jeví jako velmi vysoká. Přiměřenost sjednané výše poplatku (7 200 Kč) dovozovala žalobkyně i z rozhodnutí Krajského soudu v Plzni sp. zn. 25 Co 397/2019, 64 Co 333/2019, 25 Co 37/2020 nebo 25 Co 147/2023, která přesto, že byla vydána ve věcech spotřebitelských úvěrů, považují za relevantní i pro úvěry podnikatelské. Dále se vyjádřila k přiměřenosti smluvní pokuty 0,10 % denně, ačkoliv soud ji výslovně nezpochybňoval.3. V doplnění svého odvolání žalobkyně opravila své původní tvrzení tak, že v daném případě její právní předchůdce neposkytoval úvěr podnikatelský, ale spotřebitelský. Upřesnila, že poplatek za poskytnutí úvěru zahrnoval náklady spojené s jeho administrací a přiměřený zisk. Dle jejího názoru poskytuje tyto typy úvěrů celá řada subjektů, a to obdobným způsobem, přičemž úroky, resp. poplatky za jejich poskytnutí v tomto segmentu zcela odpovídají úroku/poplatku v daném konkrétním případě. Smluvní ujednání nelze dle jejího mínění považovat za výrazně znevýhodňující spotřebitele, a proto ani ve zřejmém rozporu s dobrými mravy. Navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II a III změnil a přiznal žalobkyni zbývající část žalovaného nároku a současně přiznal žalobkyni náhradu nákladů před soudem prvního stupně a odvolacího řízení, případně, aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.4. Žalovaná se k odvolání nevyjádřila.5. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu podaného odvolání a dospěl k závěru, že rozhodnutí soudu prvního stupně je, pokud jde o obsah jeho výroků, věcně správný.6. V přezkoumávané věci se žalobkyně domáhá zaplacení 31 560 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 547,54 Kč a zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 20 000 Kč jdoucím od 11. 12. 2024 do zaplacení. Právním důvodem jejího nároku má být smlouva o úvěru, kterou s žalovanou uzavřel právní předchůdce žalobkyně dne 2. 5. 2024 a na jejímž základě byl žalované poskytnut úvěr ve výši 20 000 Kč, který se žalovaná zavázala splatit ve lhůtě splatnosti do 1. 6. 2024 spolu s úrokem 600 Kč a poplatkem za úvěr 7 200 Kč. Žalovaná částka 31 560 Kč se vyjma jistiny, úroku a poplatku za úvěr sestává i ze smluvní pokuty ve výši 3 760 Kč. Žalovaná dosud žalobkyni zaplatila toliko 200 Kč dne 11. 11. 2024 a 2 000 Kč dne 10. 12. 2024.7. Soud prvního stupně smlouvu uzavřenou mezi účastníky správně posuzoval podle ustanovení § 2395 a násl. o. z., o smlouvě o úvěru. Jeho závěr, že tato smlouva je neplatná pro rozpor s dobrými mravy, odvolací soud sdílí, byť částečně na základě jiné argumentace, než o jakou opírá své rozhodnutí soud prvního stupně.8. Ve shodě se soudem prvního stupně má odvolací soud za to, že úrok sjednaný ve smlouvě je nepřiměřeně (nemravně) vysoký, a tudíž je sjednán neplatně, přičemž jde o neplatnost absolutní ve smyslu ustanovení § 588 o. z. Stejně jako soud prvního stupně, i soud odvolací pokládá za ujednání o úroku nejen závazek žalované k zaplacení částky 600 Kč, která je jako úrok ve smlouvě výslovně označena, ale i závazek zaplatit „poplatek za úvěr“ ve výši 7 200 Kč. Dle propočtu odvolacího soudu tak sjednaná úroková sazba činí 39 % ročně. Obvyklá výše úroku v květnu 2024 dle statistiky úrokových sazeb publikovaných Českou národní bankou, pokud jde o spotřebitelské měsíční úvěry poskytované domácnostem, činila 8,86 % ročně. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu citovanou již soudem prvního stupně (obdobně též např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 234/2005) by bylo možné tolerovat maximální navýšení úroku na 26,58 % ročně. Odvolací soud má přitom za to, že RPSN plní v daném kontextu toliko funkci orientačního indikátoru cenových trendů úvěrových produktů na finančním trhu, nejde však o parametr, který by byl způsobilý sloužit jako přímé a plnohodnotné srovnávací měřítko konkrétních úrokových sazeb aplikovaných v jednotlivých smluvních vztazích, a proto jej odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně nepovažoval za rozhodné kritérium pro posouzení dané právní otázky.9. Odchylně od soudu prvního stupně nespojuje odvolací soud se samotným neplatným ujednáním o úroku neplatnost celé úvěrové smlouvy, neboť ujednání o úrocích lze ve smyslu § 576 o. z. od zbývající části smlouvy oddělit (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4498/2007, sp. zn. 33 Cdo 2029/2018). I odvolací soud zdůrazňuje, že smlouva o úvěru je smlouvou úplatnou, povinnost spotřebitele zaplatit úrok je její podstatnou náležitostí, a pokud chybí, nemůže jít o smlouvu o spotřebitelském úvěru. Rovněž má odvolací soud za to, že nelze dovodit, že by vůli stran odpovídalo, aby žalobkyně, pro níž či pro jejíhož právního předchůdce je poskytování úvěrů předmětem podnikání, poskytla žalované úvěr bez nároku na odměnu. Přitom ujednání o nemravně vysokém úroku je neplatné zcela, nejen v části, v jaké takto sjednaný úrok převyšuje přiměřenou mez (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 1008/2009). Současně ale platí, že pokud by nemravnost ujednání úroku spočívala pouze v jeho nemravné výši, pak by bylo na místě přiznat žalobkyni obvyklý úrok požadovaný za úvěry poskytované bankami ve srovnatelném místě a čase ve smyslu ustanovení § 1802 o. z. Takový postup je v souladu s požadavkem na upřednostnění výkladu smlouvy, který v maximální možné míře respektuje vůli jejích účastníků (§ 574 o. z.).10. Odvolací soud má ovšem za to, že nemravnost ujednání o „úroku“ nespočívá pouze ve výši plnění, které se žalovaná za poskytnutí peněžních prostředků zavázala zaplatit. Jak již uvedeno, za úrok považuje toto plnění v celé sjednané výši, tedy 7 800 Kč. Úrok je podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru, která je ze zákona smlouvou úplatnou, a představuje odměnu úvěrujícího za poskytnutí úvěrových prostředků dlužníku. Účastníci smlouvy o úplatné zápůjčce či smlouvy o úvěru si samozřejmě mohou jako projev své smluvní volnosti sjednat i další plnění (služby), která úvěrující úvěrovanému v souvislosti s úvěrem poskytne, a za která se úvěrovaný zavá