64 Co 481/2025-49 — Krajský soud v Plzni

1. Označeným rozsudkem soud prvního stupně částečně vyhověl žalobě a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni 31 463,48 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I), žalobu zamítl v rozsahu povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni 12 558,88 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 4 011,86 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z 39 803,80 Kč od 17. 12. 2024 do zaplacení (výrok II) a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 2 164,18 Kč. Podle odůvodnění rozhodnutí, žalobkyně prokázala uzavření smlouvy a čerpání úvěru žalovaným, které tento nijak nerozporoval. Nebylo však prokázáno, že by žalobkyně před uzavřením smlouvy relevantním způsobem dostála své povinnosti posoudit úvěruschopnost žalovaného. Vzhledem k tomu, že žalobkyně zjevně rezignovala na řádné posouzení schopnosti žalovaného úvěr splácet a toto prověření provedla pouze symbolicky (dokonce v rozporu s vlastní metodikou), shledal soud za zcela přiměřené prohlásit sjednanou smlouvu za neplatnou. Proto soud uložil žalovanému povinnost vrátit poskytnutou jistinu na základě ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, kdy tuto dále ponížil o částky, které již byly žalovaným na úvěr uhrazeny. Soud uložil žalovanému plnit ve lhůtě tří dnů, když ze strany žalovaného nebyly tvrzeny žádné okolnosti, které by soudu umožňovaly určit plnění ve splátkách či v konkrétním delším časovém horizontu. Ve zbývající části soud žalobu zamítl, tj. i v části úroků z prodlení, když k prodlení žalovaného doposud nedošlo, jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022 č. j. 33 Cdo 3675/2021-262, podle kterého nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.2. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, kterým napadá výrok II v části, v níž soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení úroku z prodlení ve výši 12,75 % p.a. z 31 463,48 Kč od 17. 12. 2024 do zaplacení a také o částku 1 718,56 Kč představující pojistné, k jehož hrazení se žalovaný zavázal. Výslovně uvedla, že nenapadá závěr o údajném nedostatečném zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, přestože s ním nesouhlasí. I pokud soud naznal, že je smlouva o úvěru absolutně neplatná a žalobkyni náleží toliko bezdůvodné obohacení, měl by být žalovaný zavázán k zaplacení zákonného úroku z prodlení. Soud může procesní aktivitu účastníka v občanském soudním řízení suplovat jen výjimečně, v případech, kdy je dotečen veřejný zájem. Byť doktrína i judikatura s odkazem na evropskou legislativu dovodila, že poskytování úvěrů spotřebitelům bez zkoumání jejich schopnosti úvěr vrátit, má dopady na veřejný pořádek, bylo by v rozporu se zásadou rovného postavení účastníků, pokud by „tato problematika“ byla extenzivně vztažena i na další navazující povinnost – vrácení bezdůvodného obohacení. Soud narušil rovnost účastníků řízení, jestliže rozhodl, že žalovaný není schopen bezdůvodné obohacení vrátit, i když žalovaný svou neschopnost vydat bezdůvodné obohacení nenamítal.3. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí v části odvoláním dotčeném podle ust. § 212, § 212a o. s. ř. Odvolání je zčásti opodstatněné.4. V přezkoumávané věci je předmětem řízení peněžitá pohledávka žalobkyně, která jí podle žalobním tvrzení vůči žalovanému vznikla na základě smlouvy o úvěru, kterou účastníci uzavřeli 20. 5. 2023, a kterou se žalobkyně žalovanému zavázala poskytnout jako úvěr peněžní prostředky ve výši sjednaného úvěrového limitu a žalovaný se je zavázal splácet v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 2 411 Kč spolu s dohodnutými úroky. Žalovaný se podle žalobních tvrzení dostal s plněním této povinnosti do prodlení, v důsledku čehož žalobkyně od smlouvy odstoupila a neuhrazený zůstatek jistiny úvěru spolu se žalobou vymezenými úroky, „poplatky“ a úroky z prodlení ve výši svých dílčích nároků za žalovaným specifikovala. V rámci přípravy jednání soud prvního stupně žalobkyni účelně vyzval k doplnění vylíčení právně rozhodných skutečností, v důsledku čehož žalobkyně upřesnila výši celkem žalovanému poskytnutých peněžních prostředků, a také výši plnění, které žalovaný žalobkyni na úhradu poskytnutého úvěru zaplatil. Z tohoto doplňujícího vyjádření, stejně jako ze smlouvy o úvěru, kterou žalobkyně k žalobě připojila, je zřejmé, že se práva a povinnosti účastníků z této smlouvy řídí i ustanoveními zákona o spotřebitelském úvěru.5. Odvolací soud, vzhledem k rozsahu, v němž je rozhodnutí napadeno a vzhledem k obsahu odvolání žalobkyně, nepřezkoumával správnost skutkového závěru soudu prvního stupně, podle něhož žalobkyně v rozporu s ustanoveními zákona o spotřebitelském úvěru (§ 73, § 86 z. č. 257/2016 Sb. ve znění pozdějších předpisů – SpotřÚ) s odbornou péčí neposoudila úvěruschopnost žalovaného, a vychází z něj. V důsledku toho je třeba přisvědčit i závěru soudu, že hodnocená smlouva je absolutně neplatnou dle § 87 odst. 1 věta prvá a druhá SpotřÚ, pročež se žalobkyně, která v řízení prokázala, že na základě neplatné smlouvy žalovanému poskytla celkem 65 458 Kč může po žalovaném domáhat toliko vrácení těchto prostředků v rozsahu, v jakém žalovaným dosud splaceny nebyly.6. Žalobkyně vytýká soudu prvního stupně, že pochybil, pokud v důsledku zjištěné neplatnosti uzavřené smlouvy dle §87 odst. 1 SpotřÚ zcela bez dalšího zamítl i požadavek na zaplacení pojistného, k jehož úhradě se žalovaný žalované zavázal. Je pravdou, že se soud prvního stupně oddělitelností ujednání o placení pojistného ve smyslu aplikace § 576 o. z. nezabýval, ovšem ani žalobkyně, ač jí muselo být z průběhu jednání před soudem prvního stupně zřejmá, jeho oddělitelnost od ostatního obsahu smlouvy, neargumentovala; to učinila až v odvolání. Především pak tato její námitka není opodstatněná věcně.7. Žalobkyně se dovolává ust. § 576 o. z., podle kterého týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. V podání z 22. 4. 2025 žalobkyně vysvětlila, že nárokovaných 1 718,56 Kč je dluh na pojistném, k pojištění schopnosti (žalovaného) splácet sjednaný (a následně poskytnutý) úvěr. Takové ujednání představuje vedlejší ujednání ke smlouvě o úvěru (v užším smyslu) tzn. není podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru, smlouva by byla perfektní i bez něj, a zřejmě by jako platná obstála, i pokud by se toto vedlejší ujednání ukázalo neplatným. Naopak to ale neplatí. Odvolací soud nemá žádných pochybností o tom, že účastník hodnocené smlouvy, jsoucí ve stejném právním postavení jako žalovaný, tj. v postavení úvěrovaného, mající rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností, by ujednání povinnosti platit pojištění schopnosti splácet úvěr nesjednal, pokud by při uzavření smlouvy rozpoznal, že mu závazek splácet úvěr platně nevznikl. Takové pojištění by mu totiž bylo zhola k ničemu. Ujednání o povinnosti žalovaného hradit požadované pojistné je proto stejně jako vlastní smlouva o úvěru stiženo od počátku danou neplatností, a žalobkyni právo na zaplacení pojistného nenáleží. V tomto rozsahu soud prvního stupně žalobu zamítl správně.8. Naproti tomu odvolací námitku žalobkyně, kterou soudu prvního stupně vytýká nepřiznání požadovaného úroku z prodlení z přisouzené jistiny, odvolací soud za důvodnou má. Právní závěr soudu prvního stupně o neexistenci prodlení žalovaného s vrácením poskytnuté jistiny správný není.9. Podle ust. § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle ust § 87 odst. 1 věta třetí SpotřÚ je spotřebitel v případě, kdy je poskytnut spotřebitelský úvěr v rozporu s ust. § 86 odst. 1 věta druhá SpotřÚ, povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle druhého odstavce téhož ustanovení, je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.10. Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, jehož závěrů se soud prvního stupně dovolává, označil ust. § 87 zákona SpotřÚ za lex specialis k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení, která zahrnuje i zvláštní úpravu splatnosti povinnosti spotřebitele vrátit poskytnutou jistinu. Ta neodvisí od výzvy věřitele k plnění (vrácení jistiny), ale od možností spotřebitele dluh splatit. Nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. věřiteli vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka (spotřebitele) s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském