64 Co 521/2025-105 — Krajský soud v Plzni

1. Označeným rozsudkem soud prvního stupně částečně vyhověl žalobě a žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni 19 415,58 Kč s úrokem z prodlení jdoucím z tohoto základu ve výši 12,75 % ročně od 2. 8. 2024 do zaplacení (výrok I), ve zbývajícím rozsahu, tj. o zaplacení 17 748,12 Kč s úrokem a úrokem z prodlení v rozsudku vymezeným žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Podle odůvodnění rozhodnutí nevzal za prokázané tvrzení žalobkyně, že s žalovanou uzavřela smlouvu o spotřebitelském úvěru „na č.l. 24“ (ve skutečnosti žalobkyně tvrdila, že úvěrovou smlouvu, kterou označila za právní důvod své pohledávky za žalovanou, je smlouva o spotřebitelském úvěru, kterou s žalovanou měl dne 26. 11. 2021 uzavřít její právní předchůdce, korporace , právnická osoba, ), naproti tomu ale žalobkyně prokázala, že (na základě dle soudu neuzavřené smlouvy), „zaslala žalované od 26.11.2021 do 16.3.2022 celkovou částku 32 427,13 Kč.“ Tyto skutečnosti posoudil podle ust. § 2991 občanského zákoníku (o.z.) a uzavřel, že žalovaná se na úrok žalobkyně obohatila v rozsahu 19 415,58 Kč, neboť z poskytnutých 32 427,13 Kč dosud vrátila 13 011,58 Kč. To, že v uvedeném rozsahu bylo plněno právě žalované, prokazují platební výpisy , Anonymizováno, a sdělení , právnická osoba, ., které identifikuje č. , č. účtu, , v jehož prospěch byly platby předchůdce žalobkyně provedeny, jako účet žalované. Ohledně další platby ve výši 1 659 Kč, poukázané předchůdcem žalobkyně ve prospěch účtu č. , č. účtu, , nebylo prokázáno, že byla poskytnuta žalované (že je tento účet účetem žalované). I pokud by došlo k uzavření předložené smlouvy o úvěru s žalovanou, je tato smlouva neplatná podle ust. § 588 o.z., neboť se svým obsahem zjevně příčí dobrým mravům. Na úrok z prodlení z přisouzeného základu má žalobkyně právo podle § 1970 o.z. O nákladech řízení soud rozhodl s odkazem na ust. § 142 odst. 2 o.s.ř.2. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání. Odvolání směřuje pouze proti části výroku II, a to v rozsahu, v jakém jím byla zamítnuta žaloba o zaplacení 1 659,78 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně od 2. 8. 2024 do zaplacení. Žalobkyně v odvolání výslovně uvedla, že nenapadá právní závěr soudu, dle něhož je smlouva o úvěru mezi účastníky absolutně neplatná pro porušení povinnosti dle ustanovení § 84 až § 89 zákona o spotřebitelském úvěru a že žalobkyně má právo jen na vrácení bezdůvodného obohacení. Nesouhlasí se zjištěním soudu, dle něhož „žalobce žalované zaslal částku 32 427,13 Kč“. Soud prvního stupně rozhodl nesprávně, pokud dospěl k závěru, že žalovaná vyčerpala pouze 30 000 Kč, která odpovídá sjednanému úvěrovému limitu. Uzavřená smlouva je smlouvou o revolvingovém úvěru, tedy žalovaná měla ve smlouvě stanoven celkový limit 30 000 Kč, ale pokud jej v průběhu čerpání také hradila, pak mohla čerpat do tohoto limitu opakovaně. Z denní historie, která byla soudu předložena jako příloha žaloby, z devátého sloupce nazvaného Čerpání úvěru jednoznačně vyplývá, že žalovaná vyčerpala celkem 34 086,91 Kč. Výše bezdůvodného obohacení tak činí 21 075,36 Kč a vedle přisouzené částky má žalobkyně právo i na úhradu v odvolacím řízení nárokovaných 1 659,78 Kč s úrokem z prodlení.3. Žalovaná se k odvolání žalobkyně nevyjádřila.4. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu dotčeném odvoláním podle ustanovení § 212, § 212a o. s. ř. Odvolání žalobkyně opodstatněným neshledal.5. V přezkoumávané věci se žalobkyně v řízení domáhala celkem 37 163,70 Kč s úrokem 22 % p. a. ze základu 30 000 Kč, dílem vyčísleným konkrétní částkou a dílem vyjádřeným roční úrokovou sazbou a dobou, za který je nárokován a dále úroku z prodlení. Žalobu odůvodnila tvrzením, že její předchůdce , právnická osoba, se žalovanou uzavřeli 26. 11. 2021 smlouvu o spotřebitelském úvěru, přičemž žalobkyně nároky z této smlouvy nabyla od původního věřitele na základě cesse sjednané smlouvou o postoupení pohledávek z 29. 4. 2024. Pokud jde o vnitřní strukturu uplatněného nároku, podle žalobních tvrzení jistina takto poskytnutého úvěru činí 30 000 Kč, 600 Kč dlužný „poplatek“ a ve zbytku je požadován úrok a úrok z prodlení, částečně kapitalizovaný. Předchůdci žalobkyně na závazek splatit poskytnutý úvěr zaplatila celkem 13 011,55 Kč.6. Vzhledem k rozsahu, v jakém byl rozsudek soudu prvního stupně žalobkyní napaden, a vzhledem k výslovnému vyjádření žalobkyně, že nezpochybňuje názor soudu prvního stupně, dle něhož je předmětná smlouva o úvěru absolutně neplatnou a žalobkyně má na základě skutkových okolností vylíčených v žalobě právo na vydání bezdůvodného obohacení, odvolací soud správnost závěru o neplatnosti smlouvy nepřezkoumával. Stejně tak pro posouzení odvolání není významná správnost zjištění, zda mezi předchůdcem žalobkyně a žalovanou byla smlouva o úvěru ze dne 26. 11. 2021 uzavřena.7. Není také sporu o tom, že žalovaná z poskytnuté jistiny vrátila soudem prvního zjištěnou částku 13 011 55 Kč (která vychází z tvrzení žalobkyně, přičemž žalovaná, která byla po celou dobu řízení zcela pasivní, netvrdila, že by žalobkyni či jejímu předchůdci zaplatila více).8. Spornou a současně právně významnou tak zůstává pouze výše plnění, která byla žalované předchůdcem žalobkyně na základě předmětné smlouvy o úvěru poskytnuta. Žalobkyně se mýlí, pokud tvrdí, že soud prvního stupně zaměnil úvěrový rámec (ve výši 30 000 Kč) se skutečnou výší peněžních prostředků, které žalovaná od předchůdce žalobkyně čerpala. Tvrzení žalobkyně jsou v tomto směru vnitřně rozporná, lze říci, až ledabylá, neboť i sama žalobkyně v odvolání uvádí, že při výpočtu výše bezdůvodného obohacení vyšel soud z toho, že žalované bylo předchůdcem žalobkyně zasláno 32 427,13 Kč. Lze naopak připomenout, že sama žalobkyně v žalobě uvedla, že jistina úvěru činila 30 000 Kč.9. Soud prvního stupně v bodech 6. až 8 odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil, z jakých důkazů zjistil výši plnění, které se žalované od předchůdce žalobkyně dostalo (tedy 32 427,13 Kč) a stejně tak vysvětlil, proč nevzal za prokázané, že předchůdce žalobkyně žalované uhradil i dalších, v odvolacím řízení nárokovaných 1 657,78 Kč. Tato zjištění vychází z provedených důkazů (listin předložených žalobkyní), jsou zcela srozumitelná a přesvědčivá; odvolací soud je má za správná a nemá, co by v tomto směru závěrům soudu prvního stupně vytkl. Je zjevné, že prvoinstanční soud při stanovení výše bezdůvodného obohacení nevycházel z úvěrového rámce revolvingového úvěru, ale ze skutečné výše plnění, které bylo prokazatelně žalované poskytnuto. Žalobkyně sice prokázala i provedení platby další platby ve výši 1 659,78 Kč, ovšem neprokázala, že by se tato platba dostala do dispozice žalované. Protože se žalobkyně nedostavila k jednání, které soud ve věci nařídil a k němuž ji řádně předvolal, nemohl ji soud postupem podle § 118a odst. 3 o.s.ř. vyzvat, aby prokázala, že také bankovní účet č. , č. účtu, náleží žalované. Soud prvního stupně proto nemohl při stanovení výše bezdůvodného obohacení žalované k platbě ve prospěch tohoto účtu přihlížet.10. Jelikož je z výše vyložených důvodů rozhodnutí soudu prvního stupně v odvoláním dotčené části věcně správné, odvolací soud je podle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil, a to včetně správného výroku o nákladech řízení.11. O nákladech odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle ust. § 224 odst. 1 ve spojení s ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalobkyně nebyla v odvolacím řízení úspěšná a žalované v něm žádné náklady nevznikly.