14 Co 311/2025-100 — Krajský soud v Plzni

1. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem zamítl žalobu o zaplacení 12 600 Kč s 15% úrokem z prodlení ročně od 9. 8. 2022 do zaplacení (výrok I), žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Chebu náhradu nákladů řízení ve výši 890 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III).2. Své rozhodnutí odůvodnil soud prvního stupně primárně tím, že k uzavření smlouvy týkající se náhradního vozidla dne 17. 7. 2021 nedošlo pro absenci projevu vůle žalobkyně. Nasvědčuje tomu jednak skutečnost, že k otázce aktivní legitimace se žalobkyně vyjádřila až na základě výzvy soudu; že svědkyně byla zaměstnankyní žalobkyně, měla tedy zájem na výsledku i zakrytí svého případného pochybení; i nesprávná formulace ohledně plátcovství DPH; Projev vůle k uzavření smlouvy činila společnost , právnická osoba, , k platnému uzavření smlouvy se společností , právnická osoba, však „nemohlo dojít, neboť tato společnost k vozidlu neměla žádný titul“. Tvrzení, že žalobkyně nebyla se společností , právnická osoba, . v žádném kontaktu, soud neuvěřil. Smlouvu ze dne 17. 7. 2021 proto posoudil pouze jako předávací protokol. Žalovaný náhradní vozidlo po dobu žalobkyní tvrzenou užíval, však výběr autoopravny, ani dobu trvání opravy nemohl nijak ovlivnit, a proto by přiznání žalované částky z titulu bezdůvodného obohacení bylo „nespravedlivé a v rozporu s dobrými mravy“, a to i proto, že žalovaný řádně platil leasingové splátky za vozidlo, které nemohl užívat. Protože shledal, že žalovaný není ve věci pasivně legitimován, nebyla žalobkyně vyzývána k doplnění svých tvrzení a označení důkazů k nim.3. Žalobkyně se proti rozsudku soudu prvního stupně odvolala. Navrhla, aby rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen a věc mu tomuto byla vrácena k dalšímu řízení, a to zejména proto, že „závěry soudu prvního stupně jsou nepochopitelné, v rozporu s provedenými důkazy, když smlouva mezi žalovaným a společností , právnická osoba, . nebyla žalobkyni až do doby soudního řízení známa, nevěděla nic o jejím obsahu“. Pokud soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala svá tvrzení, nesdělil jí tento svůj právní názor, čímž porušil svoji povinnost poučit ji, a proto je napadené rozhodnutí překvapivé.4. Žalovaný se k odvolání žalobkyně písemně vyjádřil s tím, že trvá na svých již dříve učiněných tvrzeních a předložených důkazech. Z účasti u odvolacího jednání se omluvil, souhlasil, aby věc byla projednána v jeho nepřítomnosti.5. Odvolání není důvodné.6. Základní otázkou pro posouzení, zda návrh žalobkyně může být důvodný, bylo, kdo jako pronajímatel uzavřela dne 17. 7. 2021 nájemní smlouvu. Pokud totiž žalobkyně požadovala po žalovaném náhradu části nájemného za jím užívané náhradní vozidlo, musela především prokázat, že ona byla tím, kdo vozidlo žalovanému pronajal.7. Soud prvního stupně posuzoval zejména nájemní smlouvu ze dne 17. 7. 2021 a výslech svědkyně , tituly před jménem, , jméno FO, . Dospěl přitom nejen k závěru, že smlouvu jako pronajímatel neuzavřela žalobkyně, ale že to byla společnost , právnická osoba8. Těžiště dokazování náleží před soud prvního stupně. Ten provedl navržené důkazy a bylo na něm, aby je zhodnotil. A to nejen podle toho, co je ve smlouvě uvedeno a co svědkyně vypovídala, ale rovněž podle toho, jak to svědkyně vypověděla (jak na soudce působila), i podle toho, jak obsah smlouvy a výpověď svědkyně vyznívá v kontextu dalších důkazů. Výpověď svědkyně , jméno FO, a obsah smlouvy vyhodnotil soud prvního stupně na základě vlastního dojmu ve světle dalších důkazů a účastníky tvrzených okolností. Jestliže v zásadním bodě, tedy v otázce, za jakou společnost svědkyně při uzavírání smlouvy jednala, svědkyni neuvěřil, odvolací soud nevidí důvody, pro které by měl jeho hodnocení zpochybnit.9. Naopak, odvolací soud o správnosti skutkového závěru soudu prvního stupně, přesvědčilo i zopakování dokazování nájemní smlouvou uzavřenou dne 17. 7. 2021 mezi společností , právnická osoba, a nájemcem , Jméno žalovaného, , týkající se vozidla , jméno FO, , jméno FO, , Anonymizováno, , registrační značky , SPZ, , zapůjčeného na dobu od 17. 7. 2021 do 30. 7. 2021, s následným prodloužením do 26. 8. 2021. Ve smlouvě je dále poznámka „dle , Anonymizováno, , Anonymizováno, – ceník 1 000 Kč/den po 14. dni 900 Kč/den bez DPH“. Vozidlo předala i podle razítka společnost , právnická osoba, , převzal jej žalovaný.10. Bránila-li se žalobkyně v řízení tím, že rozhodnutí soudu prvního stupně pro ni bylo překvapivé, odvolací soud s její argumentací nesouhlasí. V této souvislosti poukazuje na usnesení soudu prvního stupně ze dne 20. 11. 2024, č. j. 16 C 207/2026–9, jímž soud prvního stupně vyzýval žalobkyni k prokázání jejího tvrzení, že to byla ona, kdo se žalovaným uzavřel smlouvu, od níž odvozuje svůj žalovaný nárok („Soud vyzývá žalobkyni, aby doplnila skutková tvrzení, že je ve věci aktivně legitimována a označila důkazy k prokázání tohoto doplněného tvrzení“). Byť by bylo možné uvažovat o tom, že taková výzva by pro běžného účastníka (laika) nemusela být dostatečně srozumitelná, v daném případě s ohledem na právní zastoupení žalobkyně advokátkou shledává odvolací soud toto poučení jako dostatečné; žalobkyni muselo být zřejmé, že je zde pochybnost o tom, že to byla právě ona, kdo smlouvu uzavřel, a že se tudíž touto otázkou bude soud prvního stupně zabývat.11. Co snad mohlo být pro žalobkyni překvapující, byl závěr soudu prvního stupně o použití formulace o dani z přidaného hodnoty v jím hodnocené smlouvě („naopak vyjádření ve smlouvě svědčí pro to, že smlouvu uzavírala skutečně společnost , právnická osoba, , neboť pokud by se jednalo o subjekt, který není plátcem této daně, pak by uvedení dovětku bez DPH bylo naprosto zbytečné, navíc matoucí, když takto se v běžném obchodním styku nepostupuje“), neboť tento argument v řízení nepadl. Žalobkyně pak proto teprve až při odvolacím jednání uvedla, že se jedná o obvyklý postup žalobkyně při uzavírání smluv, tedy její obvyklou praxi, což by bylo možné jednoduše prokázat řadou jí uzavřených s toutéž použitou formulací. I kdyby se však žalobkyni skutečně podařilo tvrzení o běžně používané formulaci ohledně daně z přidané hodnoty v žalobkyní uzavíraných smlouvách prokázat, na správnosti skutkového závěru by to nic nezměnilo. Nanejvýš si lze představit, že vynechání uvedeného argumentu by vedlo nikoli k závěru, že nájemní smlouvu uzavřela , právnická osoba, , nýbrž jen k závěru, že žalobkyně neprokázala, že ji uzavřela právě ona, tedy že nelze říci, zda to byla ona nebo druhá společnost. I tento závěr by však znamenal zamítnutí žaloby.12. Úvahy soudu prvního stupně o bezdůvodného obohacení nebyly správné. Jestliže zde byla smlouva – a o tom není pochyb, jen může být pochybné, kdo ji uzavřel – nemá úvaha o bezdůvodném obohacení místo. A pokud by byla smlouva neplatná (což ale nebyl důvod dovozovat), vypořádaly by si bezdůvodné obohacení její strany. Problém s nedostatkem (s neprokázáním) aktivní věcné legitimace by však byl stále stejný.13. Rozhodnutí soudu prvního stupně je proto ve výsledku správné a odvolací soud je potvrdil, a to včetně správného rozhodnutí o nákladech řízení účastníků (§ 142 odst. 1 o. s. ř.) a nákladech státu (§ 148 odst. 1 o. s. ř.).14. O náhradě nákladů odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a s ohledem na to, že úspěšnému žalovanému v odvolacím řízení náklady nevznikly.