14 Co 34/2026-132 — Krajský soud v Plzni

1. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem uložil žalované povinnost vyklidit a předat žalobci byt č. , hodnota, v , Anonymizováno, domu č. p. , Anonymizováno, , , Anonymizováno, , Anonymizováno, , se sklepem, umístěným v 1. podzemním podlaží téhož domu, a to do jednoho měsíce od právní moci rozsudku (výrok I) a povinnost zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 5 000 Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku k rukám jeho advokáta (výrok II).2. Své rozhodnutí odůvodnil soud prvního stupně tím, že žalovaná byla nájemkyní předmětného bytu na dobu určitou, k prodloužení nájemní smlouvy nedošlo, a proto užívá byt bez právního důvodu. Byť byla k vyklizení vyzvána, svoji povinnost dobrovolně nesplnila. Soud prvního stupně jí proto uložil povinnost byt vyklidit, když jednání žalobce spočívající v neprodloužení nájemní smlouvy a podání žaloby na vyklizení neshledal ani výkonem práva příčící se dobrým mravům, ani zjevným zneužitím práva. „Stěžejním důvodem, pro který žalobce nesouhlasil s prodloužením nájmu, byl déle trvající a opakující se dluh žalované na zálohách a nájemném, nikoli přítomnost dalších spolužijících osob v předmětném nájmu“. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně podle úspěchu ve věci a žalované uložil povinnost zaplatit žalobcem uhrazený soudní poplatek, když dalších nákladů za zastoupení advokátem se žalobce výslovně vzdal. Lhůtu k plnění soud prvního stupně prodloužil na jeden měsíc.3. Žalovaná se proti rozsudku soudu prvního stupně odvolala. Uvedla, že s rozsudkem nesouhlasí především proto, že v předchozí době veškeré své závazky vůči městu vždy splnila, nyní však dlužné nájemné nestačila do 24. 7. 2025, než smlouva vypršela, doplatit. Ponechala v bytě bydlet svoji dceru s dětmi, když se ocitli v nepříznivé bytové situaci, není však jediná, kdo takto postupuje. U nikoho jiného se to však neřeší. Vzhledem k nepříznivé finanční situaci si nemůže dovolit jiné bydlení a žádala, aby jí bylo umožněno, že by vše doplatila a podala si novou žádost na bytovou komisi. Uvedla, že v bytě se nikdy nechovala neslušně. Připadá jí, že „se jí někdo chce z bytu zbavit, protože ho chce pro někoho známého“. Žádala také, aby jí alespoň byla prodloužena lhůta k vyklizení na tři měsíce, s tím, že bude hradit po uvedenou dobu řádně nájem, a naopak nebyla jí uložena povinnost zaplatit 5 000 Kč, neboť to je vzhledem k jejímu příjmu z invalidního důchodu ve výši 7 444 Kč vysoká částka.4. Žalobce k odvolání žalované uvedl, že v odvolání žalovaná pouze opakuje argumenty, které uplatnila již v řízení před soudem prvního stupně. Žalovaná v průběhu trvání nájemního vztahu opakovaně dlužila nájemné, doplácela ho těsně před podáním žádosti o prodloužení nájmu. Dluh na nájemném žalovaná nedoplatila ani do konce roku 2025, jak slibovala. Opakovaně v bytě bydlela i dcera žalované s druhem a dvěma dětmi, což, vzhledem k rozloze bytu, bylo v rozporu s hygienickými předpisy. Navrhl proto rozsudek soudu prvního stupně jako správný potvrdit. I lhůta k vyklizení bytu, stanovená soudem prvního stupně, je dostatečná. Přiznání práva na náhradu nákladů odvolacího řízení se žalobce s ohledem na sociální situaci žalované vzdal.5. Odvolání žalované není důvodné.6. Soud prvního stupně jednak správně zjistil skutkový stav věci, jednak dospěl ke správným právním závěrům. Své rozhodnutí přesvědčivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnil. Odvolací soud nemůže jeho rozhodnutí nic vytknout, může pouze na jeho výstižné a správné odůvodnění odkázat. Žalovaná v odvolání totiž pouze zopakovala argumenty, s nimiž se soud prvního stupně již vypořádal.7. V řízení bylo prokázáno, že žalobce jako vlastník bytu pronajatého (opakovaně) na dobu určitou žalované nesouhlasil s prodloužením nájemní smlouvy, kterou žalobkyně uzavřela v roce 2021 a která byla opakovaně dodatky prodlužována (naposledy do 22. 7. 2025), a to z důvodu dluhu na nájemném za dobu pěti měsíců. Dluh žalovaná nezpochybňovala. Protože nájem byl sjednán na dobu určitou, mohlo dojít k jeho obnovení za týchž podmínek, jak byl sjednán původně (§ 2285 o. z.), žalobce však dal žalované najevo, že o takové prodloužení nemá zájem a vyzval ji, aby byt vyklidila. To neučinila a byt nadále užívala (a stále užívá). Dluh na nájemném přitom nedoplatila ani do doby rozhodnutí odvolacího soudu. Protože žalovaná byt užívá od skončení nájmu bez právního důvodu, je rozhodnutí soudu prvního stupně, zcela správné.8. Námitka žalobkyně, že k prodloužení nájmu nedošlo z důvodu, že „nestačila srovnat dlužné nájemné“, nemůže na věci nic změnit.9. Žalobce jako vlastník má právo rozhodnout o tom, kdo bude v jeho bytě bydlet. Pokud žalobce nepřistoupil k (opakovanému) prodloužení nájemní smlouvy se žalovanou za situace, že dlužila nájemné za dobu pět měsíců, nelze uzavřít, že by své vlastnické právo vykonával v rozporu s dobrými mravy. Žalobce dlouhodobě toleroval, že žalovaná nájemné neplatila pravidelně, ale zpravidla je doplácela až před podáním žádosti o prodloužení nájmu, bylo však na ní, aby svoji situaci řešila a nájemné pravidelně platila.10. Argumentace žalované, že žalobce postupuje vůči ní jinak než vůči ostatním nájemníkům městských bytů, nemá na posouzení věci žádný dopad. A to proto, že žalovaná tento jiný přístup spatřuje v tom, že i ostatní nechali v nájemním bytě bydlet další osoby, ale „u nich to nikdo neřešil“. Pomíjí však, že důvodem pro neprodloužení nájemní smlouvy nebyla skutečnost, že v bytě nechala (opakovaně) bydlet dceru, jejího druha a dvě děti, ale neplacení nájmu. Že by i v případě neplacení nájmu žalobce přistupoval k jednotlivým nájemcům odlišně, z ničeho nevyplývá. A ostatně to žalovaná ani netvrdí. Pokud ano, bylo to spíše ve prospěch žalované, u níž došlo k opakovanému prosloužení nájmu, ačkoliv žalobce uváděl, že nájemné hradila účelově často těsně před podáním žádosti o prodloužení nájemní smlouvy.11. Žádala-li žalovaná o další prodloužení lhůty k vyklizení, není její odvolání ani v tom důvodné, byť si je odvolací soud vědom její nepříznivé sociální situace. K prodloužení lhůty totiž fakticky došlo již podáním odvolání, neboť rozsudek soudu prvního stupně byl vyhlášen již 5. 11. 2025.12. Soud prvního stupně rozhodl správně i o nákladech řízení. Žalobce byl před soudem prvního stupně zcela úspěšný, a proto měl právo na plnou náhradu nákladů řízení, které účelně vynaložil (§ 142 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce však z těchto nákladů požadoval zaplatit pouze soudní poplatek. Sociální situace žalované (odkázanost na příjem z invalidního důchodu) byla tedy zohledněna již tím, že náklady, které soud prvního stupně (za souhlasu žalobce) žalované uložil, byly výrazně nižší, než fakticky vynaložené (nezahrnovaly náklady za právní zastoupení žalobce). Další výjimečný důvod k tomu, aby žalované nebyla uložena ani náhrada soudního poplatku, odvolací soud neshledal a žalovaná ho ani netvrdila. Žalovaná byla žalobcem vyzvána k vyklizení bytu, výzvě nevyhověla. Žalobce tak musel zahájit spor. Odvolací soud neshledal ani důvod pro prodloužení lhůty k zaplacení či umožnění zaplacení ve splátkách (§ 160 odst. 1 o. s. ř.), neboť již od rozhodnutí soudu prvního stupně (tedy fakticky pět měsíců) je žalované tato povinnost známa.13. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 142 odst. 1 za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. Žalobce byl plně úspěšný i v odvolacím řízení a měl by tak právo na náhradu nákladů, které v souvislosti s odvolacím řízení účelně vynaložil. Žalobce se však tohoto práva výslovně vzdal, a proto bylo rozhodnuto tak, že žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení přiznáno nebylo.