61 Co 211/2025-177 — Krajský soud v Plzni

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zrušil spoluvlastnictví žalobce a žalované k bytové jednotce č. , hodnota, /, Anonymizováno, (byt) v budově , adresa, , hodnota, , stojící na pozemku p. č. st. , hodnota, , včetně spoluvlastnického podílu ve výši 6035/268041 na společných částech domu č. p. , hodnota, stojícího na pozemku p. č. , hodnota, a spoluvlastnického podílu ve výši 6035/536082 na pozemcích p. č. , hodnota, , , Anonymizováno, /, Anonymizováno, , , Anonymizováno, /, Anonymizováno, , přičemž tyto nemovitosti jsou zapsány v Katastru nemovitostí vedeném u , právnická osoba, pro , Anonymizováno, , Anonymizováno, , katastrálním pracovištěm , adresa, , obec i , adresa, , katastrální území , adresa, (výrok I), nemovité věci přikázal do výlučného vlastnictví žalobce (výrok II), žalobci uložil zaplatit žalované na náhradu odpovídající výši jejího spoluvlastnického podílu ve výši 1 264 538,96 Kč ve lhůtě do tří měsíců od právní tohoto rozsudku (výrok III) a žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal (výrok IV).2. Rozhodnutí soud prvního stupně zdůvodnil tím, že žalobce měl stejně jako žalovaná k nemovitosti citový vztah, významně se zasloužil o její pořízení, zajistil na své jméno hypoteční úvěr a po celou dobu jej sám splácí. Od března 2022 byt neužívá, přesto nese celé ekonomické břemeno spojené s hypotečním úvěrem a je také připraven nést zátěž spojenou s hypotékou. Přikázáním nemovitostí do výlučného vlastnictví žalobce došlo k odstranění nerovnováhy mezi ekonomickým zatížením žalobce a užitkem, který aktuálně žalobce z předmětných nemovitostí nemá. Při stanovení výše vypořádacího podílu vycházel soud z odborného vyjádření realitní kanceláře , právnická osoba, – reality, jímž byla obvyklá cena nemovitostí stanovena na částku 2 580 000 Kč, zohlednil, že žalovaná ze svých výlučných finančních prostředků vynaložila na pořízení nemovitostí částku 100 000 Kč (úhrada tzv. rezervační zálohy na kupní cenu), kdy poskytla žalobci půjčku v této výši a dále částku 300 000 Kč, kterou poskytla žalobci ve formě další půjčky ze svých výlučných finančních prostředků a touto částkou se podílela na rekonstrukci nemovitostí. K vrácení těchto půjček ze strany žalobce nedošlo, namísto toho účastníci uzavřeli dne 24. 7. 2018 darovací smlouvu, kterou žalobce daroval žalované ideální ½ nemovitostí, které žalobce předtím nabyl do svého výlučného vlastnictví v roce 2014 za kupní cenu 850 000 Kč. S ohledem na postupně rostoucí ceny nemovitostí lze říci, že darovací smlouvou uzavřenou v roce 2018 nabyla žalovaná majetek ve výši přesahující ½ kupní ceny v roce 2014, tedy při koupi bytu, proto uzavřením darovací smlouvy došlo dle soudu k vyrovnání dluhu žalobce vůči žalované z titulu uzavřených půjček v celkové výši 400 000 Kč. Dále soud zvážil skutečnost, že účastníci od března 2022 společně nežijí, k rozvodu manželství došlo 27. 12. 2023. Všechny platby, které účastníci v souvislosti s předmětnými nemovitostmi učinili od března 2022 do konce roku 2023 byly provedeny z prostředků náležejících do jejich společného jmění manželů, proto tyto platby nelze vzájemně započítávat, ale soud při stanovení výše vypořádacího podílu zohlednil platby uskutečněné po rozvodu manželství. V případě žalobce byly zohledněny platby uhrazené na splátkách hypotečního úvěru ve výši 80 852 Kč, daň z nemovitosti v roce 2024 ve výši 3 206 Kč a v roce 2025 ve výši 3 205 Kč, úhrada pojistného v roce 2024 ve výši 3 258 Kč, celkem částka 90 521 Kč. V případě žalované byly zohledněny platby společenství vlastníků bytových jednotek (po odečtu plateb za teplo, teplou a studenou vodu, tj. služeb spotřebovaných výlučně žalovanou), kdy tyto platby činí celkem částku 19 799,46 Kč. Po zohlednění těchto plateb soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu odpovídající výši jejího spoluvlastnického podílu částku 1 264 538,96 Kč.3. Proti tomuto rozsudku, a to výlučně proti výroku III, podal žalobce včasné odvolání, když nesouhlasí s výší částky, kterou má žalované zaplatit na náhradu odpovídající výši jejího spoluvlastnického podílu a namítá, že soud prvního stupně sice zohlednil platby splátek hypotečního úvěru hrazené v roce 2024 a 2025 z finančních prostředků žalobce, avšak opominul zůstatkovou hodnotu hypotečního úvěru, který se žalobce i žalovaná zavázali společně splácet. Dle žalobce měl při určování finanční náhrady za spoluvlastnický podíl náležející žalované odečíst taktéž částku odpovídající ½ zůstatku hypotečního úvěru souvisejícího s financováním nemovitosti, přičemž ke dni rozhodnutí soudu prvního stupně zůstatek úvěru činí částku 271 708,17 Kč a správná výše náhrady za spoluvlastnický podíl tedy činí 1 128 684,87 Kč. V tomto smyslu proto navrhl změnu napadeného rozsudku.4. Rovněž žalovaná rozsudek soudu prvního stupně napadla včasným odvoláním a namítla, že mezi účastníky bylo nesporným, že ani jeden z nich nechce setrvat ve spoluvlastnictví a rovněž hodnota nemovitosti, sporným bylo, komu nemovitost přikázat. Soud prvního stupně však pochybil, zaměřil-li se jen na tvrzení žalobce, že hradil po celou dobu sám hypotéku a jeho tvrzení nekonfrontoval s textem darovací smlouvy (čl. II odst. 3 poslední věta), z něhož jednoznačně vyplývá, že od pořízení bytové jednotky v roce 2014 se účastníci stejným dílem podíleli na úhradách spojených s užíváním jednotky, jakož i na splácení závazků, které má žalobce vůči úvěrové bance z titulu hypotečního úvěru. Z darovací smlouvy rovněž vyplývá, že žalovaná z vlastních prostředků přispěla na pořízení bytu částkou 100 000 Kč a další částkou 300 000 Kč na rekonstrukci bytu, přičemž nešlo o půjčky, jak tvrdil žalobce. Soud se rovněž nevypořádal se lživou výpovědí žalobce, že on sám byt koupil a s žalovanou byli nějakou dobu jen kamarádi a žalovaná v bytě s ním bydlela až později v roce 2015. Žalovaná naopak tvrdila, že s žalobcem bydlela ještě v jiném nájemním bytě předtím, nežli koupili předmětný byt, a to již v roce 2013, neboť do ČR přijela přímo za žalobcem. Když se oba dohodli na koupi bytu, jelikož byl žalobce stále ženatý a žalovaná neměla v ČR trvalý pobyt, nebyla jiná možnost, než aby žalobce koupil byt na sebe a stejně tak měl na sebe i hypotéku, k níž však žalovaná v roce 2018 již jako manželka přistoupila. Žalovaná od počátku hradila ze svého účtu fond oprav a služeb, což by jako kamarádka určitě nedělala. V rámci své účastnické výpovědi také uvedla, že žalovaný se nemohl podílet na rekonstrukci finančně tak, jak uváděl, neboť skoro nic nevydělává, což doložila přehledem jeho výplat i výplat svých, což učinila po koncentraci řízení, ale pouze na podporu věrohodnosti své výpovědi. Po konfrontaci s přehledem výplat žalobce sice tvrdil, že dostával více peněz, než je uvedeno, tzv. černé peníze, důkazně však svá tvrzení nepodložil. Soud prvního stupně pochybil, hodnotil-li pouze existenci darovací smlouvy, aniž se blíže zaměřil na jednotlivá její ustanovení, neboť potom by nemohl tvrdit, že žalobce od počátku hradí hypotéku sám a že účastníci vrácení půjčky narovnali uzavřením darovací smlouvy, když z darovací smlouvy nic takového nevyplývá. Soud by měl zdůvodnit, proč uvěřil lživému tvrzení žalobce o půjčkách a podobně, a nikoliv tvrzení žalované, které je podpořeno minimálně darovací smlouvou. Rovněž tvrzení žalobce, jak se sám podílel na rekonstrukci bytu, není ničím podložené, a minimálně se jeví jako nevěrohodné, neboť v uvedenou dobu žalobce chodil do práce a těžko se mohl na rekonstrukci podílet i po nocích, jak tvrdil, když na druhou stranu tvrdil, že je řidič z povolání a musí být v klidu. Dle žalované by soud měl vycházet z darovací smlouvy potvrzující skutečnost, že byt kupovali účastníci společně, když není podstatné, na koho je byt psaný, pokud jej oba kupují se záměrem společného vlastnictví, oba v bytě od počátku (po provedené rekonstrukci) bydleli, podíleli se na jeho rekonstrukci a zvelebování, a to minimálně stejnou měrou. Dále by měl brát v potaz skutečnost, že žalovaná do pořízení bytu dala své výlučné prostředky v částce 400 000 Kč, což bylo jednoznačně prokázáno, zatímco žalovaný žádný svůj vklad neprokázal, byť tvrdil, že do rekonstrukce dal 100 000 až 150 000 Kč. Žalovaný tak pouze vyřídil hypotéku, na které se však od počátku nepodílel sám, ale s žalovanou. Bez finančního přispění žalované by si sám žalobce uvedený byt nikdy koupit nemohl, neměl ani na rezervační poplatek, ani na rekonstrukci a neměl ani příjmy na vyšší hypotéku. To, že po odchodu ze společné domácnosti hradil hypotéku a pojištění, bylo dáno pouze tím, že od počátku je na hypotéce veden a není jednoduché udělat změnu. Žalovaná tedy nesouhlasí se závěrem soudu, že se žalobce významně zasloužil o pořízení bytu a že po celou dobu splácí hypotéku, ani s tím, že přikázáním nemovitosti žalobci dojde k odstranění nerovnováhy mezi ekonomickým zatížením žalobce a užitkem, který aktuálně z nemovitosti má, což dle žalované je irelevantní, neboť je soudu známo, že žalobce podal současně s žal