61 Co 58/2026-196 — Krajský soud v Plzni

1. Okresní soud v Tachově rozsudkem ze dne 7. ledna 2026, č. j. 5 C 143/2024-126, zrušil společné nájemní právo žalobkyně a žalovaného k bytu číslo , hodnota, o velikosti 3 + 1 s přísl., umístěnému v 1. podlaží domu č. p. , adresa, s tím, že výlučnou nájemkyní se stává žalobkyně (výrok I), žalovanému uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený předat žalobkyni do šesti měsíců od právní moci tohoto rozsudku s tím, že po tuto dobu má právo v bytě bydlet (výrok II), žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému náhradu za ztrátu nájemního práva ve výši 90 000 Kč, a to do šesti měsíců od právní moci tohoto rozsudku (výrok III), a žalovanému uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady soudního řízení ve výši 2 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozhodnutí ve věci (výrok IV).2. Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování měl za prokázané, že účastníci uzavřeli manželství dne 12. 7. 2008 a rozvedeni byli rozsudkem Okresního soudu v Tachově ze dne 23. 7. 2024, že předmětný byt byl pronajat žalobkyni již před uzavřením manželství a společné nájemní právo vzniklo až následkem uzavření manželství, že žalovaný byt od ledna 2020 fakticky neužívá, bydlí v chatě v podílovém spoluvlastnictví účastníků, která však nemá dokončené úpravy a postrádá odpovídající sociální zázemí a není způsobilá k celoročnímu obývání, že byt nadále výlučně užívá žalobkyně, že stanovisko pronajímatele k dalšímu užívání bytu je neutrální, že nezletilé děti účastníci nemají a že průměrné nájemné za byt 3 + 1 v Tachově činilo bez energií a služeb 13 800 Kč měsíčně. Po právní stránce věc posoudil dle § 768 o. z. a dospěl k závěru, že je spravedlivé zrušit společné nájemní právo k bytu žalovanému a určit jeho výlučnou nájemkyní žalobkyni, pro což svědčí zejména to, že byt žalobkyně výlučně užívá a žalovaný nikoliv, a tedy ponechání bytu žalobkyni odpovídá účelnému a stabilnímu využití bytu. Dále přihlédl i k tomu, že byt byl pronajat žalobkyni ještě před uzavřením manželství, tedy na její straně převažují zásluhy o získání nájemního titulu. Neutrální stanovisko pronajímatele pak eliminujeme riziko destabilizace nájemního vztahu, přičemž prvek ochrany nezletilých dětí zde nefiguruje. Jelikož bydlení v rekreační chatě nepředstavuje adekvátní alternativu k nájemnímu bytu s ohledem na to, že není po stavebnětechnické stránce způsobilá k celoročnímu bydlení a ani technické a hygienické podmínky materiálního pojetí bydlení v rekreačních objektech naplněny nejsou, považoval za přiměřené kombinovat peněžitou náhradu pro žalovaného se stanovením lhůty k vyklizení a předání bytu. Při určení peněžité náhrady vyšel z průměrného nájemného u bytů 3 + 1 v Tachově ve výši 13 800 Kč a po zohlednění obvyklých záloh na služby a energie uvažoval s celkovými měsíčními náklady na bydlení přibližně ve výši 15 000 Kč, proto jako peněžitou náhradu stanovil částku 90 000 Kč, která odpovídá zhruba šesti měsícům obvyklých nákladů na nájem, včetně záloh na služby, a plní funkci mostu k zajištění přechodného bydlení pro žalovaného. Současné vymezení šestiměsíční tolerance k vyklizení zajišťuje dle soudu prvního stupně žalovanému časový prostor nezbytný k nalezení adekvátního bydlení, aniž by současně nepřiměřeně omezovalo výlučné užívání bytu žalobkyní. Závěrem soud prvního stupně podotkl, že žalobkyně se k ústnímu jednání bez omluvy nedostavila a tím se připravila o dobrodiní poučení dle § 118a o. s. ř., proto vycházel ze zjištěného skutkového stavu a z dosud žalobkyní tvrzených skutečností a shodných tvrzení účastníků obsažených ve spise. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle úspěchu ve věci dle § 142 odst. 1 o. s. ř. a žalobkyni přiznal účelně vyložené náklady představované soudním poplatkem ve výši 2 000 Kč.3. Proti tomuto rozsudku, a to proti jeho výrokům II a III, podala si žalobkyně včasné odvolání, jelikož nesouhlasí s tím, že žalovanému byla stanovena šestiměsíční lhůta od právní moci rozsudku k vyklizení bytu a jí uložena povinnosti zaplatit mu za ztrátu nájemního práva peněžitou náhradu. Naopak žalobkyně souhlasí s tím, že došlo ke zrušení práva společného nájmu předmětného bytu účastníků a že výlučnou nájemkyní byla určena právě ona. Při stanovení šestiměsíční lhůty žalovanému k vyklizením bytu a přiznání mu peněžité náhrady ve výši 90 000 Kč vyšel dle žalobkyně soud prvního stupně z nesprávné úvahy, že žalovaný nemá reálnou možnost si zajistit jiné bydlení, a proto je třeba zohlednit náklady na bydlení nové. Zjištění ohledně odstěhování žalovaného z bytu v roce 2020 a bydlení na společné chatě účastníků jsou dle žalobkyně ve vzájemném rozporu s jeho závěrem, že chata není způsobilá k celoročnímu bydlení, který není podložen provedenými důkazy. Dle žalobkyně žalovaný od roku 2020 tráví značnou část času na zahradě a chatě a do bytu přicházel převážně jen tehdy, když potřeboval obsloužit běžné záležitosti, například vyprat, vyzvednout věci nebo řešit administrativu, což dle ní svědčí o tom, že bytovou potřebu měl dlouhodobě uspokojenu mimo předmětný byt a jeho argumentace potřebou delšího času a peněz k zajištění bydlení je tak nevěrohodná. Chata, ve které žalovaný dlouhodobě pobývá, je dle žalobkyně celoročně obyvatelná a žalovaný ji rovněž takto dlouhodobě užíval již od roku 2020. Není proto důvod přiznávat mu peněžitou náhradu určenou k zajištění bydlení, které si již dávno zajistil a které reálně užívá.4. Důvodem, pro který se k jednání soudu prvního stupně nedostavila, byl nedostatek přístupových údajů k datové schránce a notifikace o doručovaných písemnostech, proto objektivně nemohla včas reagovat, uplatnit svá procesní práva a zpochybnit tvrzení žalovaného o údajném nedostatku bytových možností. Skutkový základ pro úvahu o bytové potřebě žalovaného a o přiměřené lhůtě k vyklizení nebyl však i tak spolehlivě zjištěn, soud prvního stupně převážně vyšel jen z tvrzení žalovaného o technickém stavu chaty a o jeho potřebě, času a peněz, aniž by tyto skutečnosti dokazováním ověřil, a bez opory v důkazech stanovil výši peněžité náhrady. Z důvodu, že žalobkyně neměla reálnou možnost účinně přednést rozhodné skutečnosti a uplatnit svá procesní práva, rozhodoval okresní soud bez toho, že by měl k dispozici ucelený obraz o skutečném způsobu bydlení žalovaného a o jeho reálných bytových možnostech, což je dle žalobkyně v rozporu s požadavkem na spravedlivý proces, neboť povinností soudu bylo zjistit skutkový stav potřebný pro rozhodnutí (postup soudu prvního stupně je dle ní v rozporu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).5. Následně ve svém odvolání žalobkyně podrobněji rozvedla své námitky stran toho, že chata ve spoluvlastnictví účastníků je způsobilá k celoročnímu bydlení, že žalovaný nejpozději od roku 2020 v předmětném bytě nebydlí a že jeho přítomnost v bytě se omezovala převážně na občasné návštěvy a na využití zázemí, kdy prokázání těchto svých tvrzení označila usnesení Policie České republiky ze dne 30. května 2025 o odložení věci a dále znalecký posudek realitní kanceláře RE/MAX předložený v řízení vedeném u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 10 C 307/2024. Znovu zopakovala, že soud prvního stupně ohledně nezpůsobilosti chaty k celoročnímu bydlení uzavřel bez spolehlivého skutkového podkladu, ačkoliv pro jeho rozhodnutí bylo podstatné, zda žalovaný má reálně zajištěnou bytovou alternativu a zda je jeho bytová potřeba objektivně saturována. Dle žalobkyně přitom alternativa v podobě rekreační stavby může být z hlediska § 768 o. z. relevantní, pokud objekt fakticky slouží k celoročnímu bydlení a umožňuje vedení domácnosti, čemuž odpovídá i judikatura Nejvyššího soudu s odkazem na jeho rozhodnutí ve věci sp. zn. 26 Cdo 2804/2000. Dále žalobkyně namítla, že § 768 o. z. dává soudu možnost, nikoliv však povinnost rozhodnout o způsobu náhrady za ztrátu práva, přičemž rozhodnutí o náhradě je podmíněno okolnostmi případu a je jen doplňkem rozhodnutí o tom, který z rozvedených manželů má dům nebo byt opustit. V té souvislosti odkázala žalobkyně na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. března 2022, sp. zn. 26 Cdo 1040/2021, a ze dne 13. září 2022, sp. zn. 26 Cdo 705/2022, kdy v posledně citovaném rozhodnutí dovolací soud aproboval závěr odvolacího soudu, který nepřiznal žádnou náhradu manželovi vlastnícímu a pravidelně užívajícímu obyvatelný rodinný dům a současně uložil vyklizení bytu ve lhůtě patnácti dnů od právní moci rozsudku. Dle žalobkyně stejný princip dopadá i na nyní posuzovanou věc, neboť žalovaný dlouhodobě užívá chatu jako své bydlení, není proto důvod poskytnout mu dlouhou vyklizovací lhůtu a současně mu přiznávat peněžitou náhradu. Není tak v poměrech posuzované věci důvod založit majetkový transfer, pokud vyklizující manžel fakticky již řadu let bydlení mimo společnou domácnost má. Napadané výroky tak dle žalobkyně vedou k tomu, že žalovaný získá jak časový benefit šesti měsíců užívání bytu, tak jednorázový benefit 90 000 Kč, aniž by bylo prokázáno, že tyto prostředky skutečně potře