64 Co 4/2026-151 — Krajský soud v Plzni

1. Shora citovaným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 43 452,29 Kč s úrokem z prodlení ve výši 3 998,95 Kč, s úrokem ve výši 9 531,66 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 43 452,29 Kč od 1. 11. 2024 do zaplacení, s úrokem ve výši 14,75 % ročně z částky 41 578,79 Kč od 1. 11. 2024 do zaplacení (výrok I), řízení co do částky 16 861,50 Kč zastavil (výrok II), žalobu ohledně úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 16 861,50 Kč od 1. 11. 2024 do zaplacení zamítl (výrok III), a dále uložil žalovanému povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 17 235,78 Kč (výrok IV). Vyšel ze zjištění, že právní předchůdce žalobkyně společnost , Anonymizováno, , Anonymizováno, , právnická osoba, jako úvěrující uzavřel dne 16. 12. 2022 s žalovaným jako úvěrovaným smlouvu o revolvingovém úvěru č. , hodnota, s úvěrovým rámcem ve výši 50 000 Kč. Úrok byl sjednán ve výši 14,75 % ročně. Smlouva byla uzavřena prostřednictvím společnosti , právnická osoba, , kdy žalovaný zakoupil shora uvedeného dne u této společnosti zboží za kupní cenu 7 598 Kč, která byla financována částečným čerpáním výše specifikovaného revolvingového úvěru. Protože žalovaný neplnil podmínky stanovené smlouvou, byl celý úvěr ke dni 29. 2. 2024 zesplatněn a žalovaný vyzván k jeho zaplacení. Následně byla pohledávka postoupena na základě smlouvy o postoupení portfolia smluv o úvěrech ze dne 1. 11. 2023 na žalobkyni. Po provedeném dokazování a poučení žalobkyně ve smyslu ust. § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. shledal soud prvního stupně smlouvu o úvěru jako platně uzavřenou ve smyslu ust. § 2395 a n. obč. zák., když dospěl k závěru, že bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobkyně žalovanému poskytl finanční prostředky představující jistinu úvěru, avšak žalovaný povinnostem pro něj vyplývajících ze shora citované smlouvy nedostál, když sjednané splátky řádně a včas nehradil. Dle smluvního ujednání tak právní předchůdce žalobkyně byl oprávněn úvěr zesplatnit a požadovat po žalovaném jejich okamžitou úhradu. Dle závěru soudu prvního stupně původní věřitel dostál všem požadavkům zakotvených v ust. § 86 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, když při zkoumání kredibility žalovaného postupoval s odbornou péčí. K posouzení výdajů žalovaného využil ekonomického modelu, jejímž výstupem byly údaje potvrzující absenci důvodných pochybností o schopnosti žalovaného poskytnutý úvěr splácet. Pokud žalovaný záměrně uvedl v žádosti o poskytnutí úvěru nepravdivé údaje ohledně svých příjmů, pak tuto skutečnost dle soudu prvního stupně nelze klást k tíži žalobkyni, neboť žalovaný porušil povinnost zakotvenou v ust. § 6 obč. zák., když nejednal poctivě a nemůže tak těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Žalobě proto z větší části vyhověl. Protože žalobkyně vzala žalobu částečně zpět, a to v důsledku jí tvrzené administrativní chyby při specifikaci výše pohledávky, nalézací soud ve smyslu ust. § 96 o. s. ř. řízení v rozsahu částečného zpětvzetí žaloby zastavil. Protože však nevzala žalobu zpět v rozsahu uplatněného příslušenství z nedůvodně požadované částky 16 861,50 Kč, soud v této části žalobu zamítl. O nákladech řízení bylo rozhodováno ve smyslu ust. § 142 odst. 2 ve spojení s ust. § 146 odst. 2 o. s. ř. a žalobkyni bylo přiznáno právo na jejich částečnou náhradu v rozsahu 56 %.2. Žalovaný ve včasném odvolání napadl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I a IV. Shodně jako v nalézacím řízení namítl, že 16. 12. 2022 zakoupil prostřednictvím internetových stránek společnosti , právnická osoba, zboží za kupní cenu 7 598 Kč, přičemž využil možnosti jeho financování prostřednictvím úvěru ve splátkách po 272 Kč měsíčně. Zároveň byl přesměrován na právního předchůdce žalobkyně, přičemž nebyl vyrozuměn o tom, že by mu měl být zřízen revolvingový úvěr. Rovněž mu nebyly ani jasně sděleny podmínky poskytovaného úvěru. Dále zdůraznil, že právní předchůdce žalobkyně dostatečně nezkoumal při uzavření úvěrové smlouvy jeho úvěruschopnost. V neposlední řadě argumentoval i rozporem obsahu smlouvy s dobrými mravy, když odkázal zejména na nepřiměřeně vysoký úrok a sankce pro případ porušení povinností ze smlouvy vyplývajících.3. Ve vyjádření k odvolání žalobkyně uvedla, že soud prvního stupně přiléhavě posoudil smlouvu o úvěru jako platně sjednanou. Dále odkázala na skutečnost, že žalovaný sám při jednání před soudem prvního stupně připustil, že mu byla poskytnuta kreditní karta, prostřednictvím které čerpal prostředky nad rámec kupní ceny zboží zakoupeného u společnosti , právnická osoba, . Taktéž bylo prokázáno, že žalovaný úvěrovou smlouvu dne 16. 12. 2022 uzavřel, seznámil se s jejími podmínkami, jež akceptoval a úvěr následně i čerpal. Úroková sazba ve výši 26,28 % není dle ustáleného judikatury Nejvyššího soudu ČR nepřiměřená. Původní věřitel dle žalobkyně dostatečným způsobem posoudil kredibilitu žalovaného, a pokud tento uvedl nepravdivé informace, porušil svým jednáním povinnost zakotvenou v ust. § 6 obč. zák. Navrhla proto potvrzení rozsudku soudu prvního stupně v části napadené odvoláním a přiznání práva na náhradu nákladů odvolacího řízení.4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, tj. ve výroku I a navazujícím nákladovém výroku IV, dle ust. § 212 a § 212a o. s. ř., a to včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, vzal v úvahu argumenty žalovaného uvedené v odvolání a vyjádření žalobkyně, přičemž dospěl k závěru, že odvolání je částečně důvodné.5. Předně je třeba uvést, že soud prvního stupně správně a v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu ČR vymezil rozložení důkazního břemene mezi účastníky. Ve sporu o nárocích ze smlouvy o úvěru spočívá důkazní břemeno, že byla uzavřena smlouva o úvěru s konkrétní osobou, a že podle ní bylo úvěrovanému plněno, na úvěrujícím, který toto břemeno unese, pokud uvedené skutečnosti prokáže. Odvolací soud se ztotožňuje se soudem prvního stupně ohledně uzavření smlouvy o kontokorentním úvěru mezi právním předchůdcem žalobkyně jako úvěrujícím a žalovaným jako úvěrovaným dne 16. 12. 2022, kdy se jednalo o revolvingový úvěr s úvěrovým rámcem 50 000 Kč, jenž byl částečně čerpán za účelem uhrazení kupní ceny zboží zakoupeného prostřednictvím společnosti , právnická osoba, . Tyto skutečnosti zcela nepochybně vyplynuly z předložené smlouvy o úvěru, informací o zprostředkovateli úvěru, informací o spotřebitelském úvěru i výpisu z platební historie ve spojení s tvrzením žalovaného o tom, že úvěr čerpal, a tento i částečně hradil.6. Odvolací soud však již nesdílí závěr soudu prvního stupně o prokázání řádného zkoumání kredibility žalovaného před uzavřením úvěrové smlouvy. V této souvislosti uvádí, že podle ust. § 153 odst. 1 o. s. ř. je základem pro rozhodnutí soudu zjištěný skutkový stav, který je především výsledkem důkazní aktivity účastníků. Účastníci nesou břemeno tvrzení a břemeno důkazní a způsobem plnění svých procesních povinností zásadně předurčují skutkový závěr soudu. Nalézací soud tedy pochybil při vytváření skutkových závěrů, když v návaznosti na provedené dokazování následně vyvodil i nesprávné právní závěry, přičemž při jeho hodnocení důkazu odvolací soud shledal i určité logické rozpory – k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 65/2000. V tomto kontextu odvolací soud doplňuje, že z obsahu spisu vyplynulo, že žalovaný v žádosti o poskytnutí úvěru uvedl, že je svobodný, nemá žádnou vyživovací povinnost, vlastní rodinný dům na adrese , Adresa žalovaného, , přičemž dosahuje čistého měsíčního příjmu ve výši 30 000 Kč, celkové náklady na domácnost činí 3 000 Kč a má další finanční závazky ve výši 1 500 Kč měsíčně. Žalovaný při ústním jednání konaném u soudu prvního stupně dne 16. 7. 2025 uvedl, že v žádosti o poskytnutí úvěru deklaroval výši svých (tehdy) aktuálních příjmů v částce 30 000 Kč měsíčně, nicméně v době, kdy tak činil, těmito příjmy nedisponoval, když těchto dosahoval cca 3 až 6 měsíců před uzavřením smlouvy o úvěru. Soud prvního stupně rovněž nezohlednil výpis z účtu žalovaného na č. l. 21 až 29 za období 1. 9. 2022 až 30. 11. 2022 (tedy za tři měsíce bezprostředně předcházejícími uzavření smlouvy o úvěru). Z tohoto výpisu vyplývá, že zůstatek na běžném účtu žalovaného za září 2022 činil 2 165,22 Kč, za říjen 2022 částku 3 669,25 Kč a za listopad 2022 částku 4 630,38 Kč. Žalovaný v předmětné době uzavřel několik dalších (byť mikro) úvěrů a kladné cash flow na svém běžném účtu tak v podstatě uměle udržoval. Ani tyto úvěry pak řádně nesplácel, což lze opětovně seznat z výpisu z účtu žalovaného, kde opakovaně hradil poplatky za prodloužení splatnosti těchto úvěrů. Soud prvního stupně taktéž nezohlednil, že žalovaný jako své měsíční výdaje uvedl celkem částku 4 500 Kč, která však ani v nejmenším nemůže odrážet běžné životní náklady. V souvislosti se závěrem odvolacího soudu, že žalobkyně v řízení doposud neprokázala dostatečné zkoumání kredibility žalovaného při uzavírání úvěrové smlouvy, je třeba pouká