64 Co 53/2026-117 — Krajský soud v Plzni

1. Soud prvního stupně rozsudkem označeným v záhlaví uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 35 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % p. a. od 17. 5. 2024 do zaplacení tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I). Ve zbývající částce 36 966,54 Kč s úrokem z prodlení ve výši 17 721,76 Kč a s úrokem ve výši 6 203,33 Kč, a dále se zákonným úrokem z prodlení z částky 71 966,54 Kč od 30. 4. 2024 do 16. 5. 2004 a s úrokem ve výši 24,81 % ročně z částky 32 692,66 Kč a ve výši 22,32 % ročně z částky 39 273,88 Kč vždy od 30. 4. 2024 do zaplacení, žalobu zamítl (výrok II) a žalobkyni uložil povinnost uhradit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 750 Kč k rukám České republiky - Okresní soud Plzeň-město do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok III).2. Vyšel ze zjištění, že právní předchůdce žalobkyně - společnost , právnická osoba, uzavřela se žalovanou dvě smlouvy o spotřebitelském úvěru. Jednalo se o smlouvu č. , hodnota, z 30. 3. 2022, na základě které žalované poskytla částku 40 000 Kč s úrokem ve výši 24,81 % ročně, kterou žalovaná měla vrátit spolu s částkou 38 990 Kč (zahrnující úrok ve výši 26 890 Kč, administrativní poplatek ve výši 1 500 Kč a poplatek za komfortní a flexibilní splácení ve výši 7 504 Kč) ve 24 měsíčních splátkách po 3 292 Kč. Poslední splátku měla zaplatit 30. 3. 2024. Podle druhé smlouvy č. , hodnota, z 15. 12. 2021 byla žalované poskytnuta částka 55 000 Kč s úrokem 22,32 % ročně, kterou měla žalovaná vrátit spolu s částkou 45 935 Kč (zahrnující úrok ve výši 31 941 Kč, administrativní poplatek ve výši 1 500 Kč a poplatek za komfortní a flexibilní splácení ve výši 9 785 Kč) ve 21 měsíčních splátkách po 4 807 Kč, poslední splátku měla zaplatit 15. 9. 2023. Žalovaná povinnost porušila a ze smlouvy č. , hodnota, zaplatila částku 16 500 Kč a ze smlouvy č. , hodnota, částku 38 500 Kč. Pohledávku z obou smluv věřitel postoupil žalobkyni smlouvou z 29. 4. 2024, což bylo žalované oznámeno. Žalobkyně se žalobou domáhala ze smlouvy č. , hodnota, přiznání částky 32 692,66 Kč (jistina), úroku ve výši 675,92 Kč a dále ve výši 24,81 % ročně z částky 32 692,66 Kč od 30. 4. 2024 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 8 050,57 Kč a dále ve výši 15 % ročně z částky 32 692,66 Kč od 30. 4. 2024 do zaplacení. Ze smlouvy č. , hodnota, požadovala přiznání částky 39 273,88 Kč (jistina) s úrokem ve výši 5 527,41 Kč a ve výši 22,32 % ročně z částky 39 273,88 Kč od 30. 4. 2024 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 9 671,19 Kč a ve výši 15 % ročně z částky 39 273,88 Kč od 30. 4. 2024 do zaplacení.3. Přestože to soud prvního stupně v rozsudku nevyjádřil, je z obsahu spisu zřejmé, že pravomoc (mezinárodní příslušnosti) českého soudu věc rozhodnout měl za prokázanou. Odvolací soud k tomu dodává, že žalovaná je cizím státním příslušníkem (občanem Bulharské republiky) a jedná se tak o spor s mezinárodním prvkem. Na mezinárodní příslušnost soudu je proto třeba aplikovat režim Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 z 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále „nařízení Brusel I bis“). Předmětné úvěrové smlouvy jsou smlouvami spotřebitelskými ve smyslu jeho čl. 17. Žalovaná jako úvěrovaná byla ve smlouvách označena jménem, příjmením, rodným číslem a bydlištěm , adresa, . Nevystupovala jako podnikatel či profesionál, ale jako spotřebitel. Na druhé straně smlouva spadala do profesní činnosti právní předchůdkyně žalobkyně. V čl. 8.5. Smluvních podmínek smlouvy o spotřebitelském úvěru, tvořících součást obou smluv, se smluvní strany dohodly, že každá z nich je oprávněna podat žalobu k věcně a místně příslušnému soudu v České republice. Z toho nepochybně plyne jejich vůle uzavřít dohodu ve smyslu čl. 19 nařízení Brusel I bis bod 3, aby případný mezi nimi vzniklý spor z úvěrové smlouvy projednal a rozhodl v něm český soud. Kromě toho ani z ničeho nelze dovodit, že by se žalovaná v České republice již nezdržovala, když naopak ze zprávy Ministerstva vnitra, odbor azylové a migrační politiky z 21. 2. 2025 (č. l. 34) je zřejmé pouze to, že její faktický pobyt v současné době nelze zjistit (tedy nikoli že by na území České republiky již nepobývala). Odvolací soud proto k tomu uzavírá, že podmínka mezinárodní příslušnosti českých soudů je tím prokázána. Místně příslušným je soud podle posledního evidovaného bydliště žalované a rozhodným právem je právní řád České republiky.4. Soud prvního stupně na zjištění, že v době zahájení řízení byl pobyt žalované v České republice neznámý, reagoval tím, že jí usnesením z 25. 8. 2025, č. j. 17 C 26/2025-61 ustanovil podle § 29 odst. 3 o. s. ř. procesního opatrovníka.5. Po právní stránce soud prvního stupně posoudil obě úvěrové smlouvy jako neplatné. Poukázal na statistické údaje České národní banky dostupné na www.cnb.cz, podle kterých v březnu 2022 průměrné úrokové sazby při spotřebě domácností a fixaci na jeden rok až pět let činily průměrně 8,20 % ročně a v prosinci 2021 činily průměrně 7,91 % ročně. Dohoda o odměně za zpracování úvěru ve výši 1 500 Kč a za komfortní a flexibilní splácení ve výši 9 785 Kč podle smlouvy č. , hodnota, a ve výši 7 504 Kč podle smlouvy č. , hodnota, přitom neměla žádný specifický obsah a úrok proto nečinil 24,81 %, resp. 22,32 % ročně, jak tvrdí žalobkyně, ale ve skutečnosti byl ve výši 55,20 % ročně, jak je ostatně uvedeno i ve smlouvách. Taková výše úroku je nemravná a s ohledem na neoddělitelnost tohoto ujednání od zbývající části smluv jsou obě smlouvy o spotřebitelském úvěru absolutně neplatné podle § 580 odst. 1 občanského zákona (o. z.). Kromě toho v situaci, kdy právní předchůdce žalobkyně neposoudil řádně úvěruschopnost žalované podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru a ani nijak nezohlednil, že sama žalovaná v žádosti o úvěr z 15. 12. 2021 uvedla, že její pracovní smlouva je sjednána na dobu určitou do 31. 12. 2021 a v žádosti z 30. 3. 2022 uvedla, že pracovní smlouva je sjednána do 31. 3. 2022, k ověření jejích příjmů předložila výplatní pásky za 2 měsíce předcházející uzavření smluv, přitom její běžné měsíční výdaje byly v zákaznických kartách označeny jen jako „externí a interní splátky“, aniž by z nich bylo možné zjistit, jaké jsou její měsíční náklady na bydlení, potraviny, telefon, elektrickou energii apod., jsou obě úvěrové smlouvy podle soudu prvního stupně absolutně neplatné rovněž podle § 87 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru.6. Žalobní nárok proto posoudil podle § 2991 o. z. z titulu bezdůvodného obohacení a uzavřel, že pokud žalovaná z částky 40 000 Kč poskytnuté ze smlouvy č. , hodnota, uhradila 16 500 Kč a z částky 55 000 Kč poskytnuté podle smlouvy č. , hodnota, uhradila 38 500 Kč, je nárok žalobkyně důvodný jen ve výši 35 000 Kč představující nesplacenou část jistiny, tzn. 23 500 Kč ze smlouvy č. , hodnota, a 11 500 Kč ze smlouvy č. , hodnota, . Za dobu prodlení s jejich úhradou žalobkyni přiznal zákonný úrok z prodlení podle § 1970 o. z. od 17. 5. 2024 do zaplacení. K tomu uvedl, že žalovaná byla poprvé vyzvána k vrácení dlužné částky oznámením o postoupení pohledávky z 29. 4. 2024 do 10 dnů od jeho doručení, které se podle § 573 o. z. dostalo do její sféry 6. 5. 2024, takže povinnost měla splnit do 16. 5. 2024. Lhůtu k plnění stanovil podle § 160 odst. 1 o. s. ř. Ve zbývající části týkající se částky 36 966,54 Kč se specifikovaným příslušenstvím výrokem II rozsudku žalobu zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. s tím, že žalovaná byla úspěšná v rozsahu 51,40 % a neúspěšná v rozsahu 48,60 %, a proto žalované náleží právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 2,8 %, které tvoří náklady zastoupení ustanoveným advokátem v celkové výši 26 801,50 Kč, zahrnující odměnu za 5 úkonů právní služby po 3 980 Kč podle § 6 odst. 1 a § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (AT), 5 režijních paušálů po 450 Kč podle § 13 odst. 4 AT a 21 % DPH ve výši 4 651,50 Kč. Žalobkyni uložil, aby částku 750 Kč zaplatila státu, který platí náklady ustanoveného opatrovníka.7. Proti výroku II rozsudku, ale výhradně jen do části, v níž byl zamítnut požadavek na zaplacení částky 5 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně od 17. 5. 2024 do zaplacení, se žalobkyně včas odvolala. Nijak nezpochybňovala závěr soudu prvního stupně o absolutní neplatnosti obou smluv. Namítla však nesprávné skutkové zjištění soudu prvního stupně, že jí z titulu bezdůvodného obohacení náleží pouze 35 000 Kč představující nesplacenou část jistiny ve výši 95 000 Kč. Ve skutečnosti v situaci, kdy žalovaná ze smlouvy č. , hodnota, z 15. 12. 2021, na základě které čerpala úvěr ve výši 55 000 Kč, vrátila jen 38 500 Kč, její bezdůvodné obohacení činí 16 500 Kč a nikoli soudem prvního stupně uvedenou částku 11 500 Kč. Z toho důvodu žalobkyně žádala, aby odvolací soud výrok II rozsudku v této části změnil a žalované uložil povinnost zaplatit jí ještě částku 5 000 Kč s příslušným zákonným úrokem z prodlení od 17. 5. 2024 do zapl