64 Co 617/2025-63 — Krajský soud v Plzni

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 27 499 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně od 11. 3. 2025 do zaplacení (výrok I). Ve zbývající částce 7 851 Kč s úrokem ve výši 28,17 % ročně z částky 30 000 Kč od 28. 2. 2025 do 29. 5. 2025 a ve výši 12 % ročně z částky 30 000 Kč od 30. 5. 2025 do zaplacení, a s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 30 000 Kč od 28. 2. 2025 do 10. 3. 2025 a z částky 2 501 Kč od 11. 3. 2025 do zaplacení, žalobu zamítl (výrok II) a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 1 791,47 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok III).2. Vyšel ze zjištění, že na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, z 20. 11. 2024 měla žalobkyně poskytnout žalovanému částku 30 000 Kč, z toho 2 500 Kč jako provizi na účet zprostředkovatele a 27 500 Kč na účet žalovaného. Smlouva byla uzavřena v elektronické formě prostřednictvím tzv. verifikační platby 1 Kč a žalovaný se v ní zavázal úvěr vrátit spolu s úrokem v celkové výši 40 000 Kč formou 25 splátek po 600 Kč měsíčně vždy do 20. dne měsíce počínaje 20. 12. 2024. Žalovaný tento závazek nesplnil a ani jednu splátku neuhradil, proto žalobkyně po třech upomínkách úvěr 27. 2. 2025 zesplatnila. Žalobou žalobkyně požadovala přiznání částky 30 000 Kč s úrokem ve výši 2 047 Kč vypočteným ke dni zesplatnění a dále ve výši 28,17 % ročně od 28. 2. 2025 do 29. 5. 2025 a ve výši 12 % ročně od 30. 5. 2025 do zaplacení vždy z částky 30 000 Kč, úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 30 000 Kč od 28. 2. 2025 do zaplacení, a rovněž přiznání částky 300 Kč za tři upomínky a smluvní pokuty ve výši 1 497 Kč (499 Kč/splátka) a ve výši 1 506 Kč za prodlení s úhradou splátek (0,1 % denně z částky 32 047 Kč od 28. 2. do 15. 4. 2025).3. Po právní stránce soud prvního stupně nárok žalobkyně posoudil podle § 2395 a násl. občanského zákona (o. z.) a § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a uzavřel, že žalobkyně sice řádně prověřila úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím úvěru, smlouva je však absolutně neplatná podle § 588 o. z. ve spojení s § 576 a 577 o. z. kvůli jejímu rozporu s dobrými mravy. Sjednaný úrok ve výši 28,17 % ročně je nepřiměřeně vysoký, navíc je do něj třeba zahrnout i poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 2 500 Kč, který je svou povahou skrytým úrokem. Ve skutečnosti tak úrok přesahuje 32 % ročně, což se výrazně odchyluje od úroků z úvěrů běžně sjednávaných v bankovním sektoru v době uzavření smlouvy, které v listopadu 2024 činily 6,06 %. Poukázal rovněž na to, že smlouva je koncipována nevyváženě v neprospěch žalovaného jako spotřebitele a lze ji proto považovat za lichevní, jak plyne z nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3542/20 a rozsudků Nejvyššího soudu sp. zn. ICdo 36/2020, sp. zn 21 Cdo 1484/2004 a sp. zn. 33 Odo 236/2005. Ujednání o úroku přitom nelze oddělit od zbytku smlouvy, neboť bez něj by smlouva o úvěru nebyla žalobkyní, která staví své podnikání na vysokém úročení spotřebitelských úvěrů, vůbec uzavřena. Z toho dovodil, že žalobkyně má podle § 2991 odst. 1 a 2 o. z. právo na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 27 499 Kč, představujícího rozdíl mezi částkou 27 500 Kč, kterou žalovanému poskytla a částkou 1 Kč, kterou jí uhradil, se zákonným úrokem z prodlení od 11. 3. 2025, tj. ode dne následujícího po dni splatnosti pohledávky plynoucí z předžalobní výzvy doručené žalovanému podle § 573 o. z. třetí pracovní den po jejím odeslání, do zaplacení.4. Ve zbývajícím rozsahu soud prvního stupně žalobu zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. žalobkyni jako úspěšnější přiznal 46 % nákladů řízení (rozdíl mezi jejím 73 % úspěchem a 27 % neúspěchem), které jí v řízení vznikly a zahrnují soudní poplatek ve výši 1 414 Kč a náklady právního zastoupení za dva úkony právní služby (převzetí zastoupení a sepis žaloby) po 700 Kč podle § 14b odst. 1 bod 3 a § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (AT), jeden úkon v poloviční výši za sepis jednoduché výzvy k plnění ve výši 350 Kč podle § 11 odst. 2 písm. h) AT, tři režijní paušály po 100 Kč podle § 14b odst. 6 písm. a) AT a 21 % DPH ve výši 3 894,50 Kč.5. Proti výroku II rozsudku a akcesorickému výroku III se žalobkyně včas odvolala a namítla nesprávné skutkové zjištění a nesprávné právní posouzení soudem prvního stupně. Poukázala na to, že v době poskytnutí úvěru (listopad 2024) činila maximální výše úroků poskytnutých bankami domácnostem 24,28 %. Předmětná úroková sazba 28,18 % p.a. přitom nepřesahovala ani její dvojnásobek, a proto představuje její legitimní odměnu souladnou s dobrými mravy a také reflektující skutečnost, že poskytování úvěru je pro ni spojeno s vyšší mírou rizika finanční ztráty. Správnost tohoto jejího názoru plyne z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 234/2005, který za nepřiměřený označil až úrok přesahující trojnásobek úrokové míry peněžních ústavů. Výše úroku však souvisí i s rizikem samotného dlužníka včetně rizika jeho případného oddlužení, kde věřitelé získají pouze zlomek jistiny. Namítla dále, že soud prvního stupně nijak blíže své úvahy o nepřiměřenosti úroku neodůvodnil a nedostál tak povinnosti na srozumitelnost rozsudku, jak uvedl Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 403/03 a Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 500/2007. I v případě, že by běžný úrok skutečně činil soudem prvního stupně uvedených 8,59 % p.a. podle ARAD – Domácnosti - úvěry na spotřebu - fixace úrokové sazby nad 1 rok do 5 let včetně (ve skutečnosti to bylo 6,06 %), pak podle žalobkyně úrok ve sjednané výši 28,18 % přesahuje jen mírně jeho trojnásobek, tedy 25,77 %, ale rozhodně nepřesahuje jeho čtyřnásobek, tedy 34,36 %, a proto jej nelze považovat za neplatný. Z těchto důvodů žalobkyně žádala, aby odvolací soud rozsudek změnil a žalobě i ve zbývající části vyhověl a přiznal jí náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, nebo aby jej zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.6. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil a zůstal stejně jako po celou dobu řízení nečinný.7. Odvolací soud přezkoumal rozsudek v části napadené odvoláním podle § 212 a § 212a o. s. ř., včetně řízení, které mu předcházelo, vzal v úvahu argumenty žalobkyně uvedené v odvolání a po nařízeném jednání, z něhož se žalobkyně omluvila a žalovaný se bez omluvy nedostavil, dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.8. Pokud jde o výrok I, kterým soud prvního stupně žalobkyni přiznal částku 27 499 Kč s příslušným zákonným úrokem z prodlení, jenž nebyl odvoláním účastníků, resp. žalovaného, dotčen, nabyl již právní moci a není proto předmětem přezkumu odvolacím soudem.9. Z obsahu spisu plyne, že žalobkyně se v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu domáhala nároku ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ve výši 30 000 Kč uzavřené 24. 11. 2024, na základě které žalovanému poskytla částku 27 500 Kč převedením na jeho bankovní účet č. , č. účtu, uvedený v záhlaví smlouvy a částku 2 500 Kč jako provizi převedením na účet zprostředkovatele č. , č. účtu, uvedený na straně 6 smlouvy. Úroková sazba byla ve smlouvě sjednána ve výši 28,17 % ročně a RPSN ve výši 44,5 %. Smlouva byla uzavřena elektronicky po zaslání 1 Kč žalovaným na účet žalobkyně. Žalovaný se ve smlouvě zavázal splatit celkovou cenu úvěru ve výši 40 000 Kč formou 25 měsíčních splátek po 1 600 Kč, což nesplnil, a proto žalobkyně úvěr ke dni 27. 2. 2025 zesplatnila a k tomuto dni vyčíslila dluh žalovaného včetně smluvních pokut a nákladů za upomínky. Po zrušení elektronického platebního rozkazu z důvodu jeho nedoručení žalovanému a převedení spisu z aplikace EPR do rejstříku C soud prvního stupně nařídil jednání, z něhož se žalobkyně omluvila, při něm provedl žalobkyní předložené důkazy a žalobkyni přiznal pouze nárok z titulu bezdůvodného obohacení a ve zbývající části žalobu zamítl.10. Ve shodě se soudem prvního stupně ani odvolací soud nepovažuje nárok žalobkyně na další plnění nad rámec poskytnutých a dosud nesplacených peněžních prostředků za důvodný. Bez ohledu na důvod, který soud prvního stupně použil pro tento závěr, a který je založen na absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru podle § 588 o. z. z důvodu jejího rozporu s dobrými mravy s ohledem na nemravně vysoký úrok a další nevyvážené smluvní podmínky v neprospěch žalovaného spotřebitele, nesouhlasí s jeho závěrem o řádném prověření úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením smlouvy v souladu s § 86 zákona o spotřebitelském úvěru.11. Na základě důkazů, které žalobkyně k tomto tvrzení předložila, odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně v tomto směru povinnosti nedostála. Žalovaný v četném prohlášení ke svým poměrům uvedl, že je svobodný, bydlí v podnájmu, má čistý příjem cca 37 000 Kč u zaměstnavatele , právnická osoba, , což dokládal výplatními lístky za 7, 8, 9 a 10/2024. Dále uvedl, že jeho výdaje za nájemné jsou 8 000 Kč a že splácí další úvěry splátkami ve výši 6 804 Kč. V