64 Co 693/2025-118 — Krajský soud v Plzni

1. Rozsudkem označeným shora soud prvního stupně uložil výrokem I žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 16 759 Kč ve splátkách 1 500 Kč měsíčně splatných vždy do každého 25. dne v měsíci počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku, výrokem II žalobu zamítl v částce 75 473 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 92 232 Kč od 26. 3. 2025 do zaplacení, v částce 12 080,39 Kč, v úroku ve výši 66,39 % ročně z částky 77 947,17 Kč od 26. 3. 2025 do 18. 4. 2025 kapitalizovaného v částce 3 314,64 Kč, v úroku ve výši 12 % ročně z částky 77 947,17 Kč od 19. 4. 2025 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 26. 3. 2025 dosáhne částky 331 776 Kč, a dále výrokem III žalovanému nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně jako úvěrující uzavřela s žalovaným jako úvěrovaným dne 16. 2. 2024 smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na základě které tomuto poskytla úvěr ve výši 80 000 Kč s tím, že na konsolidaci předchozího úvěru bude použita částka 21 769 Kč a zbývající část jistiny ve výši 58 231 Kč bude vyplacena na účet žalovaného. RPSN byla sjednána ve výši 90,82 %, přičemž úvěr měl být hrazen v pravidelných měsíčních splátkách po 4 608 Kč. Žalovaný zaplatil řádně a včas toliko 9 prvních splátek, následně úvěr přestal hradit. Soud prvního stupně shledal smlouvu o úvěru absolutně neplatnou, protože obsahuje zakázaná ujednání ve smyslu ust. § 1813 obč. zák. V této souvislosti odkázal především na nepřiměřeně vysokou úrokovou sazbu. Dále dospěl k závěru, že žalobkyně dostatečně nezkoumala kredibilitu žalovaného ve smyslu ust. § 86 zák. o spotřebitelském úvěru. Nárok žalobkyně proto posoudil jako bezdůvodné obohacení, když konstatoval, že žaloba byla podána důvodně pouze co do části jistiny poskytnutého úvěru, kdy při zohlednění 9 plateb žalovaného v celkové výši 41 472 Kč (9 x 4 608 Kč) uložil žalovanému zaplatit částku 16 759 Kč a ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl. Akcentoval rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 3685/2021, kdy při absenci tvrzení a prokázání dohody o splatnosti mezi účastníky určil splatnost nároku přímo v napadeném rozhodnutí. Zohlednil přitom zejména nájemné, které žalovaný hradí ve výši 8 500 Kč měsíčně, nemocenské dávky ve výši 15 000 Kč a zdravotní stav žalovaného, kterému byla diagnostikována Crohnova choroba, přičemž stanovil plnění ve splátkách, když primárně přihlédl k tomu, že žalobkyně nezkoumala kredibilitu žalovaného řádně, a proto výši splátek určil příznivější než dle neplatné smlouvy o úvěru. O nákladech řízení bylo rozhodováno podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. (míněno zřejmě 142 odst. 2 o. s. ř.), kdy žalovaný, který měl ve věci větší úspěch, by měl právo na částečnou náhradu nákladů řízení, avšak s ohledem na skutečnost, že mu žádné náklady nevznikly, mu právo na jejich náhradu nebylo přiznáno.2. Žalobkyně se proti rozsudku soudu prvního stupně včas odvolala, když výrok I napadla toliko v části, ve které nebyla soudem stanovena ztráta výhody splátek pro případ prodlení s úhradou některé z nich, výrok II napadla co do částky 21 769 Kč, a dále odvolání směřovalo i do nákladového výroku III. Žalobkyně nebrojila proti právnímu závěru nalézacího soudu o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy primárně z důvodu nikoliv řádného zkoumání úvěruschopnosti žalovaného. Namítla však, že soud prvního stupně učinil nesprávná skutková zjištění ohledně výše bezdůvodného obohacení vzniklého na straně žalovaného, když tento vedle částky 58 231 Kč vyplacené přímo na jeho běžný účet, čerpal i částku 21 769 Kč, a to za účelem předčasného splacení předchozího úvěru u žalobkyně vyplývajícího ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, . Tuto částku žalobce zaslal na svůj jiný běžný účet. V tomto ohledu odkázala na doklady o vyplacení jistiny úvěru a obsah smlouvy o úvěru č. , hodnota, . Žalobkyně nerozporovala výši splátek stanovenou soudem prvního stupně. Pokud však jde o ztrátu výhody splátek absentující v rozsudku soudu prvního stupně, upozornila na komentářovou literaturu týkající se ust. § 160 o. s. ř., ze které mimo jiné plyne, že neposkytnutí této možnosti žalobci znamená následné pracné vymáhání jednotlivých postupných dospívajících splátek, které žalované nesplnil, když je vhodné ztrátu výhody splátek vtělit přímo do výrokové části rozhodnutí. Ohledně výroku III žalobkyně navrhla, aby jí bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení, a to včetně řízení odvolacího.3. Během jednání konaného u odvolacího soudu dne 17. 2. 2026 vzala žalobkyně odvolání zpět co do částky 6 000 Kč s odůvodněním, že žalovaný ve dnech 21. 11. 2025, 10. 12. 2025, 14. 1. 2026 a 9. 2. 2026 uhradil čtyři splátky po 1 500 Kč. Odvolací soud proto ve smyslu ust. § 207 odst. 2 o. s. ř. v rozsahu částečného zpětvzetí odvolání zastavil.4. Ve zbývající zamítnuté části zůstal výrok II rozsudku soudu prvního stupně, stejně jako výrok I vyjma stanovení povinnosti hradit splátky pod ztrátou výhody splátek, odvoláním nedotčen, nabyl tak samostatně právní moci a není předmětem přezkumu odvolacím soudem.5. Žalovaný požádal o projednání věci u odvolacího soudu v jeho nepřítomnosti, když odkázal na svůj zhoršený zdravotní stav, přičemž deklaroval schopnost hradit uložené plnění v měsíčních splátkách v maximální výši 1 000 Kč až 1 500 Kč.6. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v napadené části podle ust. § 212 a ust. § 212a o. s. ř. včetně řízení, které mu předcházelo, vzal v úvahu argumenty žalobkyní uvedené v odvolání, přičemž dospěl k závěru, že odvolání je po jeho částečném zpětvzetí důvodné.7. Soud prvního stupně věc správně posuzoval po právní stránce v režimu občanského zákoníku, a dále i podle zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, přičemž dovodil absolutní neplatnost předmětné úvěrové smlouvy v důsledku smluvních ujednání zde obsažených představující významnou nerovnováhu v neprospěch žalovaného jako spotřebitele, a to včetně zohlednění nepřiměřené výše smluvního úroku. Absolutní neplatnost úvěrové smlouvy rovněž konstatoval ve smyslu ust. § 87 zák. o spotřebitelském úvěru s odkazem na nedostatečné zkoumání kredibility žalovaného. Žalobkyně ostatně svým odvoláním v tomto směru rozsudek soudu prvního stupně ani nezpochybňovala a nenapadala. Soud prvního stupně však na základě provedeného dokazování dospěl k nesprávným skutkovým závěrům ohledně výše bezdůvodného obohacení vzniklého na straně žalovaného. Ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, ze dne 16. 2. 2024 vyplynulo, že na základě dohody o konsolidaci předchozího úvěru u žalobkyně bude část jistiny úvěru ve výši 21 769 Kč vyplacena jako refinancování na účet žalobkyně. Shora uvedené vyplývá i z dokladu o vyplacení úvěru, kdy částka 21 769 Kč byla dne 16. 2. 2024 převedena z účtu žalobkyně , č. účtu, na její účet č. , Anonymizováno, , Anonymizováno, . Téhož dne byla zbývající část úvěru ve výši 58 231 Kč vyplacena z účtu žalobkyně na běžný účet žalovaného č. , č. účtu, . Pokud tedy žalovaný načerpal úvěr v celkové výši 80 000 Kč, a oproti tomu uhradil pouze částku 41 472 Kč, pak bezdůvodné obohacení představuje částka 38 528 Kč. Protože soud prvního stupně přiznal žalobkyni právo na vydání bezdůvodného obohacení pouze ve výši 16 759 Kč, bylo namístě rozsudek v části napadené odvoláním při zohlednění jeho částečného zpětvzetí ohledně částky 6 000 Kč změnit postupem podle ust. § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a žalobkyni přiznat právo i na vydání zbývající části bezdůvodného obohacení ve výši 15 769 Kč. I tuto částku odvolací soud s ohledem na odvolací návrh žalobkyně a vyjádření žalovaného stanovil uhradit ve splátkách 1 500 Kč měsíčně, a to spolu s částí bezdůvodného obohacení ve výši 16 759 Kč přiznanou již pravomocně výrokem I rozsudku soudu prvního stupně.8. Odvolací soud dále uvádí, že se již dále nezabýval úvahami a důvody vedoucí soud prvního stupně ke stanovení splatnosti bezdůvodného obohacení ve splátkách, když ponechává stranou i konstitutivní charakter takového rozhodnutí, jež nekoresponduje s aktuální rozhodující praxí Krajského soudu v Plzni, jenž rozhodnutí ve smyslu ust. § 87 odst. 2 zák. o spotřebitelském úvěru považuje za deklaratorní. Nicméně akcentuje, že není žádného důvodu, aby splnění povinnosti žalovaného nebylo zároveň zajištěno tím, že v případě, že nebude splněna některá ze splátek, stane se splatným celý dluh. Absence takového zajištění by dle názoru odvolacího soudu byla výrazem porušení zásady rovnosti účastníků řízení, když zároveň neshledal žádné okolnosti, aby neřádné placení splátek nebylo sankcionováno ztrátou výhody splátek obsažené přímo ve výroku soudního rozhodnutí. S ohledem na shora uvedené důvody proto bylo i v této části rozhodnutí soudu prvního stupně postupem podle ust. § 220 o. s. ř. změněno.9. Žalobkyni byla dále uložena povinnost zaplatit soudní poplatek za podání odvolání s odkazem na ust. § 4 odst. 1 písm. b) zák. o soudních poplatcích ve spojení s Položkou 1 písm. b) a Položkou 22 bodu 1 písm. a) Sazebníku poplatků, když soud prvního stupně zřejmě omylem přehlédl, že