112 C 186/2024-35 — Městský soud v Brně

1. Žalobce se žalobou podanou dne 28. 6. 2024 domáhal uložení povinnosti žalovanému, aby mu zaplatil částku 43 863,- Kč s příslušenstvím z titulu dluhu na smlouvě o úvěru. Ta byla mezi předchůdcem žalobce a žalovaným uzavřena 12. 8. 2021. Jistina činila původně 30 000,- Kč. Protože dluh nebyl hrazen, byl sesplatněn. Dluh je tvořen částkou 24 174,59 Kč v podobě jistiny, 19 688,41 Kč souvisejících poplatků, 5 349,44 Kč na kapitalizovaném úroku a 3 384,44 Kč na kapitalizovaném úroku z prodlení.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Soud příslušný podle čl. 7 odst. 1 nařízení Rady č. 1215/2012 s ohledem na souhlas žalobce a absenci vyjádření žalovaného ve smyslu § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OSŘ“), nenařizoval jednání a rozhodl na základě listinných důkazů, z nichž vyplynulo, že žaloba je důvodná pouze zčásti.3. Z listin bylo zjištěno, že mezi předchůdcem žalobce a žalovaným byla 12. 8. 2021 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta částka 30 000,- Kč, s níž byla spojena povinnost uhradit související poplatky a úrok v celkové výši 33 963,- Kč. Úrok byl sjednán ve výši 88 %, když dluh měl být hrazen ve splátkách po 821,- Kč/měsíc (78 splátek). Ze zákaznické karty plynou příjmy žalovaného ve výši 23 663,- Kč a další příjmy domácnosti ve výši 23 914,- Kč, výdaje pak v částce 1 000,- Kč. Z karty plyne, že byly předkládány pracovní smlouva a výplatní pásky. Vzdělání bylo učňovské, žalovaný bydlel na ubytovně a pracoval jako operátor výroby. Z přehledu plateb bylo zjištěno, že bylo hrazeno nepravidelně, za dobu plateb od září 2021 do února 2023 celkem byla uhrazena částka 20 100,- Kč. Pohledávka na žalobce byla postoupena smlouvou z 29. 1. 2024 a tato skutečnost byla žalovanému oznámena dopisem z 29. 1. 2024. Dluh nebyl uhrazen přes výzvu z 22. 5. 2024.4. Soud v projednávané věci aplikoval zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OZ”). Dle ustanovení § 2395 OZ se úvěrující zavazuje na požádání úvěrovaného poskytnout mu peněžní prostředky a oproti tomu stojí závazek úvěrovaného mu tyto prostředky vrátit s úrokem. S přihlédnutím k vymezení práv a povinností obou účastníků v předložených dokladech dospěl soud k závěru, že o takový vztah se jedná i v projednávané věci, když měla vzniknout smlouva o úvěru. Předchůdce žalobce žalovanému poskytl úvěr ve výši 30 000,- Kč. Jelikož v dané věci je žalovaný spotřebitelem (z ničeho neplynul opak, resp. neplynulo u první ze smluv, že by úvěr jakkoli souvisel s podnikatelskou činností žalovaného, která byla jinak udávána jako zdroj příjmů), je třeba na jeho postavení aplikovat rovněž zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále též jen „zákon“), a to s ohledem na skutečnost, že smluvní vztah (ani jedna ze smluv) účastníků nespadá pod výjimky stanovené v ustanovení § 2 zákona. Z ustanovení § 86 odst. 1 zákona plyne, že „poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“. K tomu je nepochybně nezbytné zkoumat příjmovou složku – existenci pracovněprávního vztahu či zdroje výdělku, délku jeho trvání a výši mzdy, případně jiného zdroje příjmů, stejně jako složku výdajovou – náklady na bydlení, dopravu, existující závazky či snad dokonce exekuce či insolvenci.5. V projednávané věci byla předkládána zákaznická karta, dle níž byl deklarován výdělek žalovaného cca 24 000,- Kč. Vedle toho byly tvrzeny výdaje ve výši 1 000,- Kč. K příjmové stránce byly doloženy pouze pracovní smlouva a výplatní pásky, k výdajové nic. Žalovaný měl bydlet na ubytovně.6. Soud je toho názoru, že u půjčky sjednané v relativně menší výši není třeba klást s přihlédnutím ke sjednané výši splátky a její četnosti takové nároky na ověřování rozhodných skutečností, jako je tomu u úvěrů s vyšším plněním, pročež s ohledem na uvedené okolnosti považoval v projednávané věci posouzení ze strany předchůdce žalobkyně za nedostatečné k tomu, aby smlouva byla považována za platnou.7. V prvé řadě žalobce neuvedl ničeho k tomu, s jakým výsledkem byl žalovaný prověřen v případných registrech klientských informací či evidenci exekucí. To samo o sobě by nutně nemuselo znamenat neplatnost smluv, svědčí to pouze o laxním přístupu předchůdce žalobce k prověřování klientů, u nichž se spolehne pouze na jimi sdělené informace. K neplatnosti smlouvy nicméně přispěl uvedený přístup zejména díky tomu, že není zmíněn žádný relevantní doklad prokazující další příjem nebo výdaj (soud v tomto směru zcela odhlíží k možné blízkosti vztahu žalovaného v této věci a žalovaného ve věci vedené pod sp. zn. 112 C 212/2024, nebylo ale jeho úkolem dovozovat souvislost obou věcí a tvorbu domácnosti oběma osobami žalovaných s ohledem na jejich stejné příjmení a zaměstnavatele jakož i pozici u něj). Příjem deklarovaný žalovaným by v zásadě umožnil poskytnutí půjčky za situace, kdy by byly relevantním způsobem dokládány zejména právě výdaje, které jsou zcela evidentně podhodnocené. Výdaje ve výši 1 000,- Kč jsou zcela nereálné i při bydlení na ubytovně a při nezohlednění výdajů na volný čas, zdraví a potraviny případně dopravu. Prověření tak bylo v této věci zcela nulové, když se nabízel zejména výpis z účtu, kterým dle karty žalovaný disponoval. To, že schopnost žalovaného řádně hradit nebyla dostatečně prověřena, prokazuje i následná platební morálka žalovaného, který sice hradil, ve sjednané výši však pouze marginálně, a nepravidelně. Lze tak vyjádřit značné pochybnosti nad tím, zda si úvěr mohl dovolit sjednat.8. S ohledem na laxně provedenou prověrku úvěryschopnosti soud považoval úvěrovou smlouvu za neplatnou, pročež nicméně je na místě posoudit poskytnuté plnění jako vztah z bezdůvodného obohacení podle § 2991 OZ a násl. Žalovaný je tak povinen vrátit žalobci pouze jistinu, která mu byla poskytnuta. U první ze smluv činila jistina částku 30 000,- Kč, když dle platební historie bylo uhrazeno 20 100,- Kč navíc. Zbýval by tedy dluh ve výši 9 900,- Kč. S touto částkou není spojeno právo na úhradu příslušenství, neboť důsledkem neplatnosti je povinnost vrátit pouze jistinu v době přiměřené možnostem dlužníka podle § 87 odst. 1 zákona. Jako takovou soud považoval lhůtu deseti měsíců, a to s ohledem na dřívější platební historii žalovaného, který v řadě případů právě tuto částku byl evidentně schopen uhradit. Uvedená lhůta je tak lhůtou podle § 160 odst. 1 OSŘ. Ve zbytku tak je na místě žalobu zamítnout výrokem pod bodem II.9. Výrok pod bodem III. je odůvodněn ustanovením položky 2 odst. 2 a položky 1 odst. 1 písm. a) přílohy k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. S ohledem na nevydání platebního rozkazu bylo na místě pokračovat běžným postupem a soudní poplatek doměřit konečným rozhodnutím ve věci v souladu s § 9 odst. 4 a 6 zákona o soudních poplatcích per analogiam. Doplatek soudního poplatku činí 438,- Kč. Lhůta k plnění byla stanovena žalobci podle § 160 odst. 1 OSŘ.10. Výrok pod bodem IV. je odůvodněn tím, že tím, kdo fakticky v řízení převážně uspěl, byl žalovaný, jemuž by bylo na místě náklady řízení hradit, žádné však nevynaložil.