19 C 196/2023-45 — Městský soud v Brně

1. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 11. 4. 2023 domáhal vydání rozhodnutí, jímž by soud žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 23.680 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru č. , hodnota, uzavřené mezi právním předchůdcem žalobce - společností , právnická osoba, a žalovaným dne 7. 6. 2022, ohledně jistiny ve výši 20.000 Kč v rámci tzv. krátkodobého úvěru splatného původně ve lhůtě do 30 dnů od poskytnutí (7. 7. 2022). Současně žalobce požadoval příslušenství pohledávky v podobě zákonných úroků z prodlení. Předmětná pohledávka byla na základě smlouvy o postoupení pohledávky postoupena ze společnosti , právnická osoba, na žalobce.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. V souladu s § 115a ve spojení s § 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť účastníci neměli proti tomuto postupu námitky (žalobce vyjádřil souhlas podáním doručeným soudu dne 9. 2. 2024, žalovaný se k výzvě soudu nevyjádřil, čímž v souladu s připojenou doložkou soudu bylo možno dospět k závěru, že s takovým postupem soudu bez nařízení jednání souhlasí) a ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky (žalobcem) předložených listinných důkazů.4. Na základě provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutečnosti:5. Z formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru a ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, ze dne 7. 6. 2022 bylo zjištěno, že žalovaný podepsal tuto smlouvu o úvěru splatnou ve lhůtě do 30 dnů od poskytnutí úvěru (7. 7. 2022). Obsahem této úvěrové smlouvy je úvěr ve výši 20.000 Kč, při RPSN ve výši 680,60 %, úrokové sazbě ve výši 223,87 % ročně, kdy na straně úvěrující vystupuje , právnická osoba, a na straně úvěrované vystupuje žalovaný. Žalovaný se prodloužením splatnosti zavázal vrátit věřiteli částku jistiny spolu s poplatkem ve výši 3.680 Kč. Ve smlouvě stojí, že žalovanému budě úvěr poskytnut na bankovní účet č. , č. účtu, . Součástí textu smlouvy, je mj. uvedeno prohlášení „klienta“ o tom, že se seznámil s textem ustanovení smlouvy včetně přílohy v podobě obchodních podmínek, které byly nedílnou součástí smlouvy. Z výpisu z účtu věřitele vyplývá, že z účtu č. , č. účtu, byla přijata verifikační platba 1 Kč od žalovaného. Z výpisu z účtu dále vyplývá, že dne 7. 6. 2022 byla na shodný účet žalovaného vyplacena částka 20.000 Kč. Žalovaný na úvěr ničeho neuhradil, jak soud zjistil z tvrzení žalobce, kterému neměl důvod nevěřit. Z dohody o postoupení pohledávky s datem 12. 11. 2021 s ověřeným překladem a z potvrzení o přijetí platby bylo zjištěno, že touto smlouvou společnost , právnická osoba, postoupila pohledávku za žalovaným na žalobce. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 16. 1. 2023 a souvisejícího poštovního podacího archu bylo zjištěno, že společnost , právnická osoba, oznámila žalovanému postoupení pohledávky na žalobce. Z upomínky ze dne 10. 8. 2022 a předžalobní výzvy k okamžité úhradě dluhu ze dne 16. 1. 2023, vč. Podacího lístku z téhož dne, bylo zjištěno, že žalovaný byl vyzýván k úhradě dlužné částky. Žalovaný však přes uvedené výzvy dlužnou částku žalobci neuhradil.6. Věc byla s ohledem na § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), účinného od 1. 1. 2014, posouzena dle tohoto zákona, neboť se jedná o právní poměr vzniklý po 1. 1. 2014.7. Podle § 2395 o. z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.8. Podle § 580 odst. 1 o. z. je právní jednání neplatné, jestliže odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Dle ustanovení § 586 o. z. platí, že je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba.9. Podle ustanovení § 86 odst. 1 ZSÚ platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.10. Podle ustanovení § 86 odst. 2 ZSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.11. Podle ustanovení § 87 odst. 1 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.12. Dle dikce § 75 ZSÚ je poskytovatel úvěru povinen postupovat s odbornou péčí. Z ustanovení § 5 o. z. vyplývá, že jedná-li bez odborné péče ten, kdo k tomu má povinnost, jde takové jednání k jeho tíži.13. Ustanovení § 2991 odst. 1 o. z. uvádí, že ten kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. A dle odst. 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.14. Soud aplikoval na zjištěný skutkový stav výše citovaná zákonná ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze v té části, ve které se žalobce domáhá zaplacení jistiny úvěru s příslušenstvím v podobě zákonných úroků z prodlení.15. Soud se nejprve zabýval platností předmětné úvěrové smlouvy. Mezi účastníky existovala vůle uzavřít smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 o. z., na základě které by předchůdce žalobce poskytl žalovanému částku ve výši 20.000 Kč a žalovaný by předchůdci žalobce tuto částku vrátil spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru v částce 3.680 Kč, a to ve lhůtě do 30 dnů. Charakter smluvního ujednání mezi účastníky byl spotřebitelskou smlouvou, neboť předchůdce žalobce v rámci své podnikatelské činnosti poskytuje spotřebitelům úvěry. Podle zákona o spotřebitelském úvěru je povinností věřitele posoudit při sjednávání spotřebitelského úvěru s odbornou péčí schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Z předložených listin není zřejmé, zda byly zjišťovány příjmy a výdaje žalovaného, či zda byly vyžadovány jakékoliv podklady a prováděny lustrace jeho majetkové situace ve veřejných rejstřících. Na výzvu soudu žalobce sdělil, že nahlížel do databází ověřující úvěruschopnost žalovaného a informoval se z tvrzení dlužníka o příjmech a výdajích, avšak nedisponuje dokumenty ohledně lustrace v uvedených databázích ani jinými listinami ověřující jeho příjmy/výdaje k prokázání ověřování úvěruschopnosti žalovaného. Soud má tedy za to, že předchůdce žalobce dostatečně aktivně nezjišťoval schopnost žalovaného úvěr splácet, tak jak to požaduje zákon, a přesto žalovanému poskytl finanční prostředky v částce 20.000 Kč. To celé navíc v případě tzv. krátkodobého úvěru se splatností do 30 dnů, při RPSN ve výši 680,60 % a úrokové sazbě ve výši 223,87 % ročně, což pouhým vyhodnocením zakládá výraznou nerovnováhu v postavení žalovaného coby spotřebitele. Co se týká samotné předložené smlouvy o úvěru, ta rovněž neobsahuje žádný identifikátor, který by zakládal ověření totožnosti žalovaného či prokázání skutečnosti, že právě žalovaný úvěrovou smlouvu uzavřel. Soud proto dospěl k závěru, že předchůdce žalobce dostatečně neprověřil aktiva a pasiva žalovaného a nehodnotil všechny dostupné informace o žalovaném ve svém souhrnu, čímž porušil své zákonné povinnosti při poskytování úvěru žalovanému.16. Právní předchůdce žalobce nedostál své zákonem stanovené povinnosti, neboť nepostupoval s odbornou péčí při posuzování schopnosti žalovaného splácet úvěr (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). K obdobným závěrům dospěl i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18,