38 C 51/2022-62 — Městský soud v Brně

1. Žalobou podanou Městskému soudu v Brně dne 10. 3. 2022 se žalobkyně po změně žaloby připuštěné dne 31. 1. 2023 domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud stanovil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 36.830 Kč s příslušenstvím a úhradu nákladů řízení. K odůvodnění uvedla, že byla zaměstnancem žalované podle pracovní smlouvy ze dne 1. 9. 2015, dle které pracovala jako referentka klientského centra, dohodou ze dne 28. 4. 2017 došlo ke změně pracovní smlouvy, dle které žalobkyně vykonávala druh práce specialista administrativy klientského centra. Dne 3. 3. 2021 byl žalobkyni oznámen vznik překážek na straně zaměstnavatele, dle nadpisu dle § 208 zákoníku práce, avšak dle textu oznámení se jednalo o překážky dle § 207 písm. b) zákoníku práce, bez bližší specifikace. Podmínky pro tyto překážky v práci však nejsou dány, což žalobkyně žalované sdělila dne 6. 3. 2021 se sdělením, že si není vědoma jakýchkoliv povětrnostních vlivů nebo živlů, které by jí bránily v práci a dožadovala se současně umožnění návratu do práce. Pracovní poměr mezi účastníky skončil ke dni 31. 5. 2021 na základě výpovědi žalované ze dne 29. 3. 2021, žalovaná však za období březen 2021 až květen 2021 nezaplatila žalobkyni náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku dle § 208 zákoníku práce, když žalobkyně v tuto dobu nepracovala z důvodu překážek v práci na straně zaměstnavatele. Údajné překážky v práci nebyly nepředvídatelnou okolností danou přírodními silami, ale promyšleným postupem žalované, jak snížit mzdové náklady, a to za situace, kdy kolegové žalobkyně působící na stejném pracovišti v předmětném období do práce na stejné pracoviště chodili a údajné překážky jim v práci nebránily. Žalovaná zaplatila žalobkyni náhradu mzdy ve výši 60% jejího průměrného výdělku a to za březen 2021 částku 16.535 Kč, za duben 2021 částku 18.882 Kč a za květen 2021 částku 19.826 Kč. Dluží tak na náhradách mzdy za březen 2021 částku 11.024 Kč, za duben 2021 částku 12.588 Kč a za květen 2021 částku 13.218 Kč.2. Žalovaná v písemném vyjádření k žalobě navrhla zamítnutí žaloby s odůvodněním, že žalobkyně uzavřela se žalovanou pracovní smlouvu a pracovní poměr trval až do 31. 5. 2021. V období od 3. 3. 2021 do 31. 5. 2021 nebylo s ohledem na tehdejší nepříznivou pandemickou situaci onemocněním Covid-19 v možnostech žalované přidělovat svým zaměstnancům práci v místě jejich pracoviště bez jakýchkoliv omezení tak, aby zajistila takové pracovní podmínky, které by umožňovaly bezpečný výkon práce všech svých zaměstnanců. V bezprostřední době před oznámením tzv. překážek žalobkyni byla pandemie onemocnění Covid-19 z hlediska počtu nakažených osob na vzestupu a žalovaná se v souladu s tehdejšími vládními doporučeními snažila minimalizovat riziko přenosu nákazy mezi svými zaměstnanci tím, že jim umožnila vykonávat práci na tzv. home office, a že se v místě pracoviště mohl pod přísnou kontrolou pohybovat pouze po zcela nezbytnou dobu naprosto nezbytný personál. K tomuto však s ohledem na charakter své práce žalobkyně nepatřila. Žalobkyně neakceptovala tzv. home office a domáhala se práce z pracoviště, což ovšem s ohledem na přijatá opatření nebylo objektivně možné, a proto žalobkyně oznámila vznik překážek z důvodu živelní události spočívající v nekontrolovaném šíření nemoci Covid-19, což bylo ze strany žalované krajní řešení. I přes zlepšení pandemické situace, umožňující návrat některých zaměstnanců zpět na pracoviště, režim přísných hygienických opatření vyplývajících z tehdy platných vládních opatření a doporučení neumožňoval návrat žalobkyně zpět na pracoviště v plném rozsahu a bez jakýchkoliv omezení, proto byla žalobkyně ponechána na těchto překážkách až do skončení pracovního poměru. Žalovaná po celou dobu pandemie hledala způsoby, jak eliminovat riziko nákazy a karantény svých zaměstnanců, kterým by v takovém případě náležela pouze náhrada mzdy ve výši 60% průměrného výdělku. V očekávání totálního ochromení společnosti a možného omezení poptávky po jejích službách pojišťovny přistoupila k vydání vnitřního předpisu dle § 209 zákoníku práce. Za daných okolností bylo pro žalovanou přijatelnější přijmout opatření, které sice dopadlo na všechny zaměstnance, ale současně zajišťovalo jistotu v přidělování práce všem zaměstnancům, tedy bez negativních dopadů na jejich výdělky. Dle žalované má pandemie Covidu všechny znaky celosvětově „nezadržitelné virové záplavy“ a je to projev přírody, který má do značné míry zničující účinky. To, že je pro společnost novou zkušeností, by nemělo bránit tomu zařadit tuto pandemii mezi „živelní události“ ve smyslu zákoníku práce, tedy mezi jevy, kam svojí podstatou, škodlivými důsledky ale i právními nástroji, které je třeba k jejímu překonání použít. Žalovaná je přesvědčena, že rozhodnutí vlády skutečně nelze považovat za živelní událost ve smyslu zákoníku práce, ale okolnosti vedoucí k přijetí tohoto mimořádného vládního opatření, již tento termín naplňovat mohou. Žalovaná je tak přesvědčena, že jarní vlnu pandemie onemocnění Covid-19 v roce 2021 bylo možné považovat za živelní událost dle § 207 písm. b) zákoníku práce. Mezi účastnicemi nedošlo k dohodě o podobě výkonu práce, která by reflektovala okolnosti této události a žalované nezbylo než oznámit žalobkyni vznik překážek s náhradou mzdy ve výši 60% průměrného výdělku.3. Žalobkyně k vyjádření žalované uvedla, že žalovaná sice umožnila tzv. home office zaměstnancům, ale jednalo se o znemožnění vykonávat práci z pracoviště, což žalovaná činila v rozporu se zákoníkem práce k povinnosti zajistit zaměstnanci podmínky k výkonu práce. Žalovaná přitom věděla, že žalobkyně se přestěhovala a nebylo pro ni možné vykonávat práci z domu. Režim home office neumožňovala pracovní smlouva ani situace, když žalobkyně bydlela v malém bytě s přítelem, ve sdíleném pokoji žalobkyně neměla možnost zabránit spolubydlícímu k přístupu k údajům žalované. Žalovaná svévolně rozhodla o tom, že nebude přidělovat práci zaměstnancům na pracovišti. V březnu 2021 nelze již označit Covid-19 za nové, zcela nečekané onemocnění, bylo možno očekávat brzké „uklidnění situace“ a pokles počtu nakažených. V daném případě se nejednalo o živelní událost. V době od 3. 3. 2021 do 31. 5. 2021 na pracovišti žalované po celou dobu mohli zaměstnanci objektivně pracovat a mnozí i pracovali.4. Žalobkyně podáním ze dne 14. 5. 2023 vzala žalobu z části zpět, a to co do částky 19.435 Kč včetně příslušenství (doplněno na jednání soudu dne 16. 11. 2023), když žalovaná dne 12. 5. 2023 zaplatila částku 19.435 Kč, a to za období nároku od 12. 4. 2021 do 30. 4. 2021 a za květen 2021. Soud tak v souladu s ust. § 96 odst. 1, 2 o.s.ř. řízení částečně zastavil, když s tímto částečným zpětvzetím žaloby žalovaná souhlasila.5. Soud vzal za svá skutková zjištění shodná tvrzení účastníků řízení o existenci předmětného pracovního poměru mezi účastníky uzavřením pracovní smlouvy ze dne 1. 9. 2015 s druhem práce referentka klientského centra, a to v , adresa, , dále že žalobkyně obdržela dne 29. 3. 2021 výpověď z pracovního poměru s tím, že v období od 3. 3. 2021 do 31. 5. 2021 žalovaná žalobkyni nepřidělovala práci z důvodu pandemie Covid-19 a hradila jí 60% průměrné měsíční mzdy. V rozhodném období docházela na pracoviště žalované jen část zaměstnanců, určená zaměstnavatelem. Mezi žalovanou a odborovou organizací nebyla uzavřena dohoda k překážkám v práci na straně zaměstnavatele.6. Z předložených důkazů (pracovní smlouva ze dne 1. 9. 2015, dohoda o změně pracovní smlouvy ze dne 1. 6. 2015 a 28. 4. 2017, mzdový výměr ze dne 1. 7. 2019, oznámení o vzniku překážek v práci na straně zaměstnavatele ze dne 3. 3. 2021, výpověď z pracovního poměru ze dne 29. 3. 2021, výplatnice žalobkyně za období březen až květen 2021, usnesení vlády ze dne 18. 3. 2021 č. 299, usnesení vlády ze dne 26. 3. 2021 č. 314, usnesení vlády ze dne 26. 3. 2021 č. 315, usnesení vlády ze dne 26. 2. 2021 č. 216, emailová komunikace mezi účastníky ze dne 21. 7. 2022, 26. 2. 2021, 5. 3. 2021, 16. 4. 2021, článek , tituly před jménem, , jméno FO, , , tituly za jménem, ze dne 20. 3. 2020, výplatnice za období říjen 2020 až prosinec 2020 a leden 2021 až únor 2021, emailová komunikace ze dne 24. 3. 2021, stížnost ze dne 21. 5. 2021, předžalobní výzva ze dne 29. 9. 2021, detail zprávy ze dne 21. 5. 2021 a 29. 9. 2021, listina základních práv zaměstnance během epidemie koronaviru, tisková zpráva z 12. 3. 2020 Ministerstva práce a sociálních věcí, a to: koronavirus a pracovněprávní souvislosti, zaměstnanec je v nařízené karanténě, pojistné podmínky k cestovnímu pojištění žalované) soud zjistil následující skutkový stav:7. Na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 9. 2015 byla žalobkyně zaměstnána u žalované s druhem práce referentka klientského centra s místem výkonu práce v , Anonymizováno, . Nástup do práce byl dne 1. 9. 2015 a pracovní poměr byl uzavřen na dobu určitou na dobu jednoho roku.8. Z dohody o změně pracovní smlouvy ze dne 1. 6. 2015 a 28. 4. 2017 vyplývá, že pracovní poměr byl změněn na dob