47 C 208/2024-37 — Městský soud v Brně

1. Žalobce se žalobou ze dne 2. 6. 2024 domáhal uložení povinnosti žalovanému zaplatit:- jistinu ve výši 14 000 Kč,- kapitalizované úroky ve výši 2 087,90 Kč,- kapitalizované zákonné úroky z prodlení ve výši 2 636,57 Kč,- úroky v sazbě 21,39 % ročně z dlužné jistiny 14 000 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení,- úroky z prodlení v zákonné sazbě 11,75 % ročně z dlužné jistiny 14 000 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení,to vše z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 21. 10. 2021, č. , hodnota, .2. Žalovaná se během řízení nevyjádřila.3. Soud za splnění podmínek § 115a, § 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), rozhodl ve věci samé bez nařízení jednání a vyhlásil tento rozsudek. Z listinných důkazů soud zjistil následující skutečnosti.4. Mezi právním předchůdcem žalobce, společností , právnická osoba, , IČ: , IČO, , a žalovanou došlo dne 21. 10. 2021 k uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, . Na základě této smlouvy poskytl právní předchůdce žalobce žalované peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy, což žalovaná potvrdila svým podpisem smlouvy (důkaz: listina smlouvy ze dne 21. 10. 2021, č. , hodnota, ).5. Právní předchůdce žalobce, jakožto poskytovatel úvěru, posoudil před jejím poskytnutím schopnost žalované požadovanou částku splácet dle zákaznické karty ze dne 20. 10. 2021. Věřitel přijal závěr, že žalovaná má příjem ze státní podpory ve výši 10 500 Kč, že další čisté příjmy domácnosti žalované činí 40 000 Kč, což činí celkem částku 50 500 Kč, a že žalovaná nemá úvěr z kreditní karty ani zápůjčku u jiné společnosti, tudíž je dána schopnost žalované splácet nynější úvěr (důkaz: Zákaznická karta ze dne 20. 10. 2021). Právní předchůdce žalobce ověřil před uzavřením smlouvy o úvěru č. , hodnota, majetkovou situaci žalované z jen výměru sociální podpory za měsíc červenec roku 2021 a vyšel z tvrzení žalované, že její odhadované měsíční výdaje činí 3 820 Kč (důkaz: Zákaznická karta).6. Žalovaná se zavázala v citované smlouvě splácet úvěr částkou 381 Kč týdně, s úrokem 21,39 % ročně, v celkem , hodnota, splátkách, poslední splátka dne 19. 1. 2023 (důkaz citovanou smlouvou). Žalovaná zaplatila toliko částku 1 500 Kč (viz již tvrzení žalobce v žalobě a důkaz Tabulkou umoření).7. Pohledávka vyplývající z uvedené smlouvy byla ze strany společnosti , právnická osoba, postoupena na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21. 9. 2023 žalobci jako novému věřiteli, (důkaz: Smlouva o postoupení pohledávek, Příloha č. , hodnota, Smlouvy o postoupení pohledávek – strana č. , hodnota, ze Seznamu postoupených pohledávek; dále oznámení o postoupení pohledávky původního věřitele ze dne 29. 9. 2023 odeslané žalované).Právní posouzení8. Soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná v části, ve které se žalobce domáhal vrácení poskytnutých peněžních prostředků na jistině úvěru.9. Soud dospěl k závěru, že žalobce a žalovaná uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jako „zákon“), ve spojení s § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jako „o. z.“) V dané věci se jedná o spotřebitelský úvěr dle ust. § 2 odst. 1 zákona, když se jedná o úvěr poskytovaný spotřebiteli. Právní předchůdce žalobce byl osobou poskytující úvěr v rámci své podnikatelské činnosti (viz. ust. § 7 zákona). V řízení bylo prokázáno, že žalobce poskytl žalované peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, se splatností do 19. 1. 2023, s úrokem ve výši 21,39 % ročně.10. Soud nejprve posuzoval (dle § 87 zákona), zda věřitel v souladu s § 86 odst. 1 a 2 zákona řádně zkoumal úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy.11. Věřiteli je uložena před uzavřením smlouvy o úvěru povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, přičemž při této činnosti je povinen vynaložit odbornou péči. Tato činnost představuje kvalifikovanou činnost profesionála v příslušném oboru, jejímž obsahem je individuální posouzení konkrétní situace každého jednotlivého spotřebitele žádajícího o úvěr. Jedná se o institut, jehož smyslem je odpovědný přístup věřitelů, kteří mají předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet a v případě, že je výsledek posouzení úvěruschopnosti negativní, spotřebitele nezadlužovat. Primárním cílem je ochrana spotřebitele před neúměrným zadlužováním, sekundárně je chráněn i věřitel před vznikem v budoucnu nedobytných pohledávek. V neposlední řadě je pak chráněna společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).12. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.).13. Nejvyšší soud se k podobné otázce (k výkladu obdobného § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru) podrobně vyjádřil například v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. V něm uvedl mj., že „věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit… Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze , právnická osoba, ), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud....“ (obdobně rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 201/2018 a 33 Cdo 2981/2022).14. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18, bod 19. uvedl: „Nejvyšší správní soud posuzoval kasační stížnost obchodní společnosti [srov. jeho rozsudek z 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39] poskytující spotřebitelské úvěry a při výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinného do 30. 11. 2016 (když obsahově obdobná úprava je zakotvena i v § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů, tedy pro účely tohoto výkladu lze vycházet z toho, že se právní úprava nezměnila) dovodil, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit)… Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie (dále jen "Soudní dvůr") v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (CA Consumer Finance SA v. , jméno FO, a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen "směrnice"), a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno - v orig. "the burden of proving") posoudit úvěryschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady)…“. Na citované Ústavní soud souhlasně odkázal i v nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 10/17, bod 96.15. Jak uvedl Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 24. 3. 2023 sp. zn. 33 ICdo 126/2022, „Hodnocení úvěruschopnosti žadatele o úvěr však vyžaduje porovnání zjištěných příjmů se zjištěnými výdaji dlužníka; pouhé zkoumání jedné z těchto složek k řádnému posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr nestačí. Stanovila-li věřitelka výdaje pouze na základě ekonomického modelu, aniž by dlužníka vedla k doložení konkrétních údajů, nezkoumala výdajovou stránku žadatele řádně… vycházet pouze z informací o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva bez zjištění konkrétních informací o žadateli, neodpovídá řádnému posouzení úvěruschopnosti.“.16. Příjmy a výdaje jsou „jednou stránkou téže mince“. Pokud by žadatel o úvěr měl výdaje převyšující jeho příjmy