47 C 230/2024-29 — Městský soud v Brně

1. Žalobce se domáhal po žalovaném zaplacení peněžitého plnění obsaženého ve výroku I. a II. tohoto rozsudku z titulu smlouvy o úvěru č. , hodnota, uzavřené mezi účastníky dne 9. 3. 2023 distančním způsobem. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.2. Soud na základě dokazování provedeného při jednání v nepřítomnosti účastníků zjistil následující skutkový stav: účastníci uzavřeli na dálku v elektronické formě smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě dne 9. 3. 2023 převedl žalobce žalovanému na účet (č. , č. účtu, ) částku 30 000 Kč jako jistinu úvěru (důkaz smlouvou ze dne 9. 3. 2023 a sdělením , právnická osoba, . ze dne 5. 11. 2024 s výpisem z účtu z 9. 3. 2023).3. Žalobce a žalovaný tak uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jako „zákon“), ve spojení s § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jako „o. z.“). Jedná se o spotřebitelský úvěr dle § 2 odst. 1 zákona - jde o úvěr poskytovaný spotřebiteli. Žalobce je osobou poskytující úvěr v rámci své podnikatelské činnosti (viz § 7 zákona).4. Nicméně smlouva o úvěru je absolutně neplatná dle § 86 odst. 1, 2 a § 87 odst. 1 zákona ve spojení s § 588 o. z., jelikož žalobce řádně nezkoumal úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy, což plyne z následujícího.5. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.).6. Nejvyšší soud se k podobné otázce (k výkladu obdobného § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru) podrobně vyjádřil například v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. V něm uvedl mj., že „věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit… Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze , právnická osoba, ), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud....“ (obdobně rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 201/2018 a 33 Cdo 2981/2022).7. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18, bod 19. uvedl: „Nejvyšší správní soud posuzoval kasační stížnost obchodní společnosti [srov. jeho rozsudek z 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39] poskytující spotřebitelské úvěry a při výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinného do 30. 11. 2016 (když obsahově obdobná úprava je zakotvena i v § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů, tedy pro účely tohoto výkladu lze vycházet z toho, že se právní úprava nezměnila) dovodil, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit)… Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie (dále jen "Soudní dvůr") v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (CA Consumer Finance SA v. , jméno FO, a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen "směrnice"), a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno - v orig. "the burden of proving") posoudit úvěryschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady)…“. Na citované Ústavní soud souhlasně odkázal i v nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 10/17, bod 96.8. Jak uvedl Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 24. 3. 2023 sp. zn. 33 ICdo 126/2022, „Hodnocení úvěruschopnosti žadatele o úvěr však vyžaduje porovnání zjištěných příjmů se zjištěnými výdaji dlužníka; pouhé zkoumání jedné z těchto složek k řádnému posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr nestačí. Stanovila-li věřitelka výdaje pouze na základě ekonomického modelu, aniž by dlužníka vedla k doložení konkrétních údajů, nezkoumala výdajovou stránku žadatele řádně… vycházet pouze z informací o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva bez zjištění konkrétních informací o žadateli, neodpovídá řádnému posouzení úvěruschopnosti.“.9. Příjmy a výdaje jsou „jednou stránkou téže mince“. Pokud by žadatel o úvěr měl výdaje převyšující jeho příjmy, pak z logiky věci by jeho příjem (byť by byl sebevětší) nestačil na řádné splácení úvěru. Již proto nelze pojímat otázku povinnosti řádně zkoumat úvěruschopnost žadatelů o úvěr tak, že dostačující je zkoumání a ověřování jedné strany téže mince (příjmů) a že by snad zkoumání a ověřování druhé strany mince (výdajů) bylo možné podcenit, bagatelizovat apod.10. Ze zákona (§ 86 odst. 1 a 2) i shora demonstrativně citované judikatury (přitom všech vrcholných soudních orgánů, tj. Ústavního, Nejvyššího i Nejvyššího správního soudu) plynou zejména následující právní závěry:- při zkoumání úvěruschopnosti žadatele o úvěr (v pozici spotřebitele) zásadně není dostačující vycházet jen z tvrzení žadatele o úvěr, ale je třeba zásadně tato tvrzení ze strany poskytovatele úvěru ověřit,- zásadně nestačí příjmy a výdaje žadatele o úvěr stanovit (např.) jen na ekonomickém modelu poskytovatele o úvěr, na informacích o životním a existenčním minimu a na průměrných příjmech a výdajích obyvatelstva bez zjištění a ověření konkrétních informací o žadateli.Žalobce těmto požadavkům řádného zkoumání úvěruschopnosti nedostál.11. Z výpisu o posouzení úvěruschopnosti plyne, že žalobce nijak neověřoval výdaje žalovaného (srov. např. srovnání ve Výpise o posouzení úvěruschopnosti u společnosti , Jméno žalobce, . ve vztahu k příjmům, kde je uveden výraz „ověřené“, tj. „Výše ověřeného čistého měsíčního příjmu: 61143“).12. Žalobce dále neověřoval, zda žalovaný skutečně má výdaje na bydlení měsíčně ve výši 11 000 Kč, jak je uvedeno ve Výpise o posouzení úvěruschopnosti.13. Z Výpisu o posouzení úvěruschopnosti plyne, že žalobce počítal jen s minimálními výdaji na straně žalovaného (viz „Vypočítané minimální výdaje: 5780“), tedy nikoli se skutečnými výdaji.14. Navíc sám žalobce zjistil, žalovaný má pravidelné měsíční výdaje na půjčky ve výši 3 000 Kč (důkaz : Výpis o posouzení úvěruschopnosti).15. Z listiny Identifikované příjmy plyne, že žalobce se nezajímal, odkud a zda má pravidelný příjem (např. ze zaměstnání), ale z výpisu účtu žalovaného jen mechanicky převzal všechny příjmy za dobu od 24. 7. 2021 do 23. 7. 2022 a z nich dovodil údajnou výši čistého měsíčního příjmu 61 143 Kč. Neprováděl tak analýzu účtu např. v tom smyslu, od jakého subjektu je příjem a za jakým účelem a zda je rozumná prognóza, že takový či obdobný příjem bude mít žalovaný i v budoucnu. Přitom mohlo jít např. o zápůjčku, úvěr apod. K tomu se přidává, že žalobcem předložené identifikované příjmy končí dnem 23. 7. 2022, tedy více jak 7 měsíců před poskytnutím předmětného úvěru ze dne 9. 3. 2023. Tudíž šlo již o neaktuální příjmy žalovaného a nemohlo být z nich racionálně usuzováno na schopnost žalovaného splácet řádně a včas předmětný úvěr (např. příjmové poměry žalovaného se zásadně mohly zhoršit během sedmi měsíců před poskytnutím úvěru).16. Nadto splatnost úvěru byla velmi krátká, do měsíce (do 8. 4. 2023), a o to větší vyvstaly objektivně důvodné pochybnosti dle § 86 odst. 2 zákona, zda žalovaný bude schopen řádně a včas zaplatit žalobci celkovou smluvní částku 37 775 Kč.17. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze v části, ve které se žalobce domáhal vrácení poskytnutých peněžních prostředků na jistině úvěru ve výši 30 000 Kč, a to v souladu s § 87 odst. 1 věta třetí zákona.18. Z důvodu, že smlouva je pro absenci řádného zk