47 C 250/2024-34 — Městský soud v Brně

1. Žalobce se žalobou ze dne 3. 8. 2024 (podána u soudu téhož dne) domáhal uložení povinnosti žalované zaplatit:- jistinu 13 200 Kč,- poplatek za poskytnutí úvěru 3 570 Kč,- poplatek za službu „, Anonymizováno, “ 165 Kč,- poplatek za službu „Informační SMS servis“ 145 Kč,- smluvní pokutu 1 549,11 Kč a- zákonné úroky z prodlení 15 % z částky 17 080 Kč za dobu od 12. 10. 2023 do zaplacení,to vše z titulu smlouvy o úvěru ze dne 6. 5. 2023 č. , hodnota, .2. Žalovaná se v řízení nevyjádřila.3. Soud z listinných důkazů zjistil následující skutečnosti.4. Mezi žalobcem a žalovanou došlo dne 6. 5. 2023 k uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru s postupným čerpáním, var. sym. , Anonymizováno, , na základě které žalobce poskytl žalované dne 6. 5. 2023 bezúčelový spotřebitelský úvěr 13 200 Kč na účet žalované č. , č. účtu, (důkaz: Údaje o poskytovateli spotřebitelského úvěru; Smlouva o spotřebitelském úvěru s postupným čerpáním s datem 6. 5. 2023; Všeobecné obchodní podmínky platné od 1. 8. 2020; Sazebník platný od 1. 12. 2021; Kopie občanského průkazu žalované; Autorizace ověření totožnosti; Přehled bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli; , Anonymizováno, ze dne 25. 10. 2024 na č. l. 19 a 20).5. Na základě označené smlouvy se žalovaná zavázala vrátit poskytnuté peněžní prostředky 13 200 Kč a dále zaplatit poplatek za sjednání úvěru 3 570 Kč, to vše do 5. 6. 2023, a platit poplatky za službu „, Anonymizováno, “ 165 Kč, za službu „Informační SMS servis“ 145 Kč.6. Dále byla mezi účastníky sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z jistiny až do zaplacení stávajícího dluhu (čl. 6.4 VOP a čl. 3 Sazebníku). Žalobce požaduje smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně, kterou počítá ze zůstatku na úvěru v každém kalendářním dni v určeném období od 12. 10. 2023 až 10. 1. 2024.7. Žalobce při ověřování úvěruschopnosti vyšel z toho, že u žalované činí celkový počet členů domácnosti 2 osoby, že tyto 2 osoby mají příjem, že žalovaná uvedla v žádosti o úvěr pravidelné měsíční výdaje v celkové výši 7 000 Kč (4 000 Kč na půjčky, 2 000 Kč na bydlení a „ostatní zbytné výdaje“ ve výši 1 000 Kč), že uvedla čistý měsíční příjem ve výši 26 500 K, z čehož žalobce ověřil čistý příjem měsíčně ve výši 13 050 Kč (důkaz: Výpis o posouzení úvěruschopnosti u společnosti , Jméno žalobce, .; Identifikované příjmy; Obecné principy posuzování a filozofie Společnosti).8. Žalovaná byla vyzvána ke splnění dluhu v dodatečné lhůtě, a to předžalobní výzvou ze dne 7. 6. 2024, odeslanou téhož dne na adresu žalované (důkaz: dopis ze dne 7. 6. 2024 s poštovním podacím lístkem).Právní posouzení9. Soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná v části, ve které se žalobce domáhal vrácení poskytnutých peněžních prostředků na jistině.10. Soud dospěl k závěru, že žalobce a žalovaná uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jako „zákon“), ve spojení s § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jako „o. z.“) V dané věci se jedná o spotřebitelský úvěr dle ust. § 2 odst. 1 zákona, když se jedná o úvěr poskytovaný spotřebiteli. Právní předchůdce žalobce byl osobou poskytující úvěr v rámci své podnikatelské činnosti (viz. ust. § 7 zákona). V řízení bylo prokázáno, že žalobce poskytl žalované peněžní prostředky ve výši 13 200 Kč.11. Soud nejprve posuzoval (dle § 87 zákona), zda věřitel v souladu s § 86 odst. 1 a 2 zákona řádně zkoumal úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy.12. Smlouva o úvěru je absolutně neplatná dle § 86 odst. 1, 2 a § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jelikož žalobce řádně nezkoumal úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy.13. Věřiteli je uložena před uzavřením smlouvy o úvěru povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, přičemž při této činnosti je povinen vynaložit odbornou péči. Tato činnost představuje kvalifikovanou činnost profesionála v příslušném oboru, jejímž obsahem je individuální posouzení konkrétní situace každého jednotlivého spotřebitele žádajícího o úvěr. Jedná se o institut, jehož smyslem je odpovědný přístup věřitelů, kteří mají předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet a v případě, že je výsledek posouzení úvěruschopnosti negativní, spotřebitele nezadlužovat. Primárním cílem je ochrana spotřebitele před neúměrným zadlužováním, sekundárně je chráněn i věřitel před vznikem v budoucnu nedobytných pohledávek. V neposlední řadě je pak chráněna společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).14. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.)15. Nejvyšší soud se k podobné otázce (k výkladu obdobného § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru) podrobně vyjádřil například v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. V něm uvedl mj., že „věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit… Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze , právnická osoba, ), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud....“ (obdobně rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 201/2018 a 33 Cdo 2981/2022).16. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18, bod 19. uvedl: „Nejvyšší správní soud posuzoval kasační stížnost obchodní společnosti [srov. jeho rozsudek z 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39] poskytující spotřebitelské úvěry a při výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinného do 30. 11. 2016 (když obsahově obdobná úprava je zakotvena i v § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů, tedy pro účely tohoto výkladu lze vycházet z toho, že se právní úprava nezměnila) dovodil, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit)… Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie (dále jen "Soudní dvůr") v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (CA Consumer Finance SA v. Ingrid Bakkaus a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen "směrnice"), a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno - v orig. "the burden of proving") posoudit úvěryschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady)…“. Na citované Ústavní soud souhlasně odkázal i v nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 10/17, bod 96.17. Jak uvedl Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 24. 3. 2023 sp. zn. 33 ICdo 126/2022, „Hodnocení úvěruschopnosti žadatele o úvěr však vyžaduje porovnání zjištěných příjmů se zjištěnými výdaji dlužníka; pouhé zkoumání jedné z těchto složek k řádnému posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr nestačí. Stanovila-li věřitelka výdaje pouze na základě ekonomického modelu, aniž by dlužníka vedla k doložení konkrétních údajů, nezkoumala výdajovou stránku žadatele řádně… vycházet pouze z informací o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva bez zjištění konkrétních informací o žadateli, neodpovídá řádnému posouzení úvěruschopnosti.“18. Příjmy a výdaje jsou „jednou stránkou téže mince“. Pokud by žadatel o úvěr měl výdaje převyšující jeho příjmy, pak z logiky věci by jeho příjem (byť by byl sebevětší) nestačil na