52 C 51/2024-103 — Městský soud v Brně

Žalobou podanou na soud dne 9. 11. 2023 se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení částky ve výši 12 754,97 Kč s odůvodněním, že právní předchůdce žalobce, , Anonymizováno, a.s. (dříve , Anonymizováno, , a.s.), na základě smlouvy o úvěru ze dne 2. 6. 2022 poskytl žalovanému kontokorentní úvěr ve výši 10 000 Kč. Žalovaný se zavázal splatit úvěr tak, že za období 3 měsíců zajistí na běžném účtu kreditní obrat ve výši 25 % celkové výše kontokorentu. Splátky měly probíhat formou jakékoliv příchozí transakce na běžný účet žalovaného. Pohledávka za žalovaným byla ze strany banky postoupena na žalobce smlouvou o postoupení pohledávek účinnou k 30. 6. 2023. Žalobce rovněž požaduje zaplacení sjednané smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z dlužné částky kapitalizované v částce 1 180,59 Kč. Žalovaný byl ze strany žalobce před podáním žaloby marně vyzýván k zaplacení dlužné částky.Žalovaný k podané žalobě vyjádřil prostřednictvím ustanoveného opatrovníka v tom smyslu, že uplatněný nárok žalobce neuznává. Právní předchůdce žalobce před uzavřením úvěrové smlouvy řádně a pečlivě nezkoumal úvěruschopnost žalovaného a žalovaný rovněž popřel pravost podpisu dlužníka na úvěrové smlouvě, dále pak pravost a správnost smlouvy.Z předložených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav: Z rámcové smlouvy o poskytování bankovních, platebních a investičních služeb a ze žádosti o zřízení účtu z 2. 6. 2022, z potvrzení o zřízení účtu a kopie občanského průkazu žalovaného soud zjistil, že věřitel pro žalovaného na základě jeho žádosti zřídil a vedl běžný účet č. , č. účtu, . Z návrhu na uzavření smlouvy č. , RČ, ze dne 2. 6. 2022 soud zjistil, že společnost , právnická osoba, . poskytla žalovanému finanční prostředky do výše 10 000 Kč, které měly představovat kontokorent k účtu žalovaného č. , č. účtu, do ujednané výše. Smlouva byla ze strany dlužníka podepsána potvrzovací SMS v internetovém bankovnictví. Z protokolu o ověření úvěruschopnosti klienta z 2. 6. 2022 soud zjistil, že právní předchůdce žalobce provedl lustraci žalovaného v externích úvěrových registrů a databázi dlužníků s tím, že jako výši příjmů a výdajů zohlednil částky deklarované žalovaným. Z výpisu účtu žalovaného z 30. 9. 2022 soud zjistil, že žalovaný se dostal do záporného zůstatku na běžném účtu ve výši 11 574,38 Kč. Z výpisů účtu za následující měsíce říjen 2022 až květen 2023 vyplývá, že záporný zůstatek nevyrovnal. Na existenci dluhu byl ze strany věřitele písemně upozorněn dne 12. 5. 2023 a byl vyzván k úhradě dlužné částky. Ze smlouvy o postoupení pohledávek č. 12/2022/06 ze dne 27. 6. 2023 soud zjistil, že , právnická osoba, ., postoupila svoji pohledávku za žalovaným na žalobce, což bylo žalovanému dne 12. 7. 2023 písemně oznámeno. Žalobce žalovaného před podáním žaloby dne 27. 9. 2023 písemně prostřednictvím svého právního zástupce vyzval k úhradě dluhu nejpozději do 12. 10. 2023.Z ostatních provedených důkazních prostředků soud nezjistil žádné další rozhodné skutečnosti.Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „OZ“), Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v platném znění (dále jen „ZoSU“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.Dle § 86 odst. 1 ZoSU poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.Dle § 580 odst. 1 OZ neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.Podle § 588 OZ soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.Podle § 2991 odst. 1 OZ kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.Soud se nejprve z úřední povinnosti (SDEU C-679/18 OPR-Finance) zabýval tím, zda právní předchůdce žalobce jakožto věřitel před uzavřením smlouvy o úvěru splnil svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného – dlužníka, neboť úvěrová smlouva měla být jakožto s dlužníkem uzavřena se spotřebitelem (§ 419 OZ). Schopnost dlužníka splácet úvěr má věřitel povinnost zkoumat především z informací, které má snažit získat od dlužníka, příp. pokud by to bylo nezbytné, také z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů (§ 86 ZoSU). Věřitel má s odbornou péčí posoudit, zda dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č. j. 1 As 30/2015-39).Takto rozsáhlé požadavky na prověřování poměrů dlužníka ze strany věřitele jsou dány vývojem spotřebitelských vztahů, který má negativní celospolečenské dopady a vede ke spirále předlužování spotřebitelů, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd. (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Při výkladu a aplikaci právních předpisů, tj. i zákona o spotřebitelském úvěru, nelze pomíjet jejich účel a smysl, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaný smlouvu uzavřel, a pokud jí podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusela ji s žalobcem uzavírat. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil (rozhodnutí Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 221/2019).Soudní dvůr Evropské unie rozhodl ve věci C -679/18 o předběžné otázce položené Okresním soudem v Ostravě tak, že české soudy jsou povinny z úřední povinnosti (ex offo) zkoumat, zda věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele (tedy nikoli pouze k námitce dlužníka). Dle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/, je spotřebitel v nerovném postavení z hlediska vyjednávací síly i úrovně informovanosti, což ho vede k přistupování podmínek jednostranně stanovených věřitelem, cílem unijní úpravy je, aby věřitel jednal zodpovědně a neposkytoval úvěr spotřebitelům, kteří nejsou úvěruschopní, a existuje nezanedbatelné nebezpečí, že se nevědomý spotřebitel nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Pro efektivní ochranu spotřebitele je nutné, aby soudy zkoumaly ex offo splnění povinnosti věřitele zkoumat úvěruschopnost spotřebitele a pokud soud dojde k závěru, že došlo k porušení této povinnosti, je povinen z toho vyvodit důsledky stanovené vnitrostátním právem (dodržení zásady efektivity). Viz rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci C- 679/18 ze dne 5. 3. 2020.Pokud by tedy byla následně mezi věřitelem a žalovaným jakožto dlužníkem, uzavřena úvěrová smlouva, byla by tato smlouva neplatná jednak pro rozpor se zákonem na ochranu spotřebitele (§ 580 odst. 1 OZ ve spojení s § 86 ZoSU, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a dále pro rozpor s dob