108 C 236/2024-37 — Městský soud v Brně

1. Podanou žalobou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 25 000 Kč se zákonným i sjednaným příslušenstvím. Jedná se o nárok vyplývající ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne , datum, uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně (společností , právnická osoba, ) a žalovanou Ze skutkových tvrzení vyplývá, že se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 25 000 Kč jako nevrácené zapůjčené jistiny, kapitalizovaných úroků ve výši 3 103 Kč, kapitalizovaných zákonných úroků ve výši 2 884,96 Kč, úroků ve výši 20,88 % ročně z dlužné jistiny ve výši 25 000 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení a úroků z prodlení v zákonné výši 8,5 % ročně z dlužné jistiny od 28. 9. 2023 do zaplacení. Na své závazky žalovaná uhradila částku 2 000 Kč, kterou žalobkyně započetla na sjednané poplatky. Ohledně ověření úvěruschopnosti žalované vyšla právní předchůdkyně žalobkyně z informací poskytnutých jí žalovanou před uzavřením smlouvy, kdy tato byla dotazována na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry. Tyto informace pak právní předchůdkyně žalované ověřila z dokladů předložených žalovanou. Právní předchůdkyně žalobkyně pak neměla důvod pochybovat o správnosti a pravdivosti tvrzení žalované.2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila.3. V souladu s ustanovením § 115a o. s. ř. soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili.4. Z žalobkyní předložených listinných důkazů soud učinil následující skutková zjištění. Dne , datum, byla mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě byla žalované poskytnuta na její bankovní účet částka 25 000 Kč (viz smlouva o spotřebitelském úvěru ze dne , datum, ). Žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr splácet právní předchůdkyni žalobkyně v pravidelných 21 měsíčních splátkách. Sjednaná úroková sazba činila 86 % ročně a sjednaný kapitalizovaný úrok ve výši 24 103 Kč. Dále byl mezi účastníky sjednán administrativní poplatek ve výši 1 500 Kč a poplatek za komfortní a flexibilní splácení ve výši 5 206 Kč. Celková částka, kterou se žalovaná zavázala vrátit, činila 55 809 Kč. Z Karty zákazníka ze dne , datum, bylo zjištěno, že žalovaná při uzavírání smlouvy uvedla, že bydlí v nájemním bydlení a je svobodná. Dále uvedla, že je nezaměstnaná, avšak má příjem 10 225 Kč. Jako další příjem domácnosti uváděla částku 20 000 Kč. Celkové výdaje potvrdila ve výši 2 000 Kč měsíčně. Dále uvedla, že splácí další splátky ve výši 4 000 Kč měsíčně. K těmto tvrzením doložila 2 výpisy z účtu, výměr důchodu či přiznané dávky. Právní předchůdkyně žalobkyně při hodnocení úvěruschopnosti žalované vycházela pouze z těchto údajů. Ohledně výdajů vyšla jen z tvrzení žalované.5. Z oznámení o postoupení pohledávky, smlouvy o postoupení pohledávek a seznamu postoupených pohledávek pak bylo zjištěno, že obě pohledávky za žalovanou byly postoupeny na žalobkyni.6. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.7. Soud dospěl k závěru, že na závazkový vztah mezi žalobkyní a žalovanou je nutno aplikovat zákon č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. V dané věci se mělo jednat o spotřebitelský úvěr dle ust. § 2 cit. zákona, když se jedná o poskytnutí finanční služby fyzické osobě, která nejedná v rámci své podnikatelské činnosti. Naopak žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně, je osobou poskytující úvěr v rámci své podnikatelské činnosti (viz. ust. § 7 cit. zákona) V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované peněžní prostředky v částce 25 000 Kč.8. Podle ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (odst. 2).9. Podle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.10. Z uvedeného je tedy zřejmé, že věřitel poskytne úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva neplatná. Byť zákon stanoví, že soud zkoumá námitku neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka jen na návrh dlužníka, soud v tomto směru odkazuje na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie sp. zn. C–679/18, ve kterém se zcela jednoznačně soudní dvůr vyjádřil k otázce relativní či absolutní neplatnosti smluv o spotřebitelském úvěru. V citovaném rozhodnutí je uvedeno, že: „Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu. Soud z tohoto důvodu zkoumal otázku posouzení úvěruschopnosti ze strany žalobkyně (resp. její právní předchůdkyně) z úřední povinnosti. Věřiteli je uložena před uzavřením smlouvy o úvěru povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, přičemž při této činnosti je povinen vynaložit odbornou péči. Tato činnost představuje vysoce kvalifikovanou činnost profesionála v příslušném oboru, jejímž obsahem je individuální posouzení konkrétní situace každého jednotlivého spotřebitele žádajícího o úvěr. Jedná se o institut, jehož smyslem je odpovědný přístup věřitelů, kteří mají předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet a v případě, že je výsledek posouzení úvěruschopnosti negativní, spotřebitele nezadlužovat. Primárním cílem je ochrana spotřebitele před neúměrným zadlužováním, sekundárně je chráněn i věřitel před vznikem v budoucnu nedobytných pohledávek. V neposlední řadě je pak chráněna společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy (k tomu dále srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).11. Ohledně splnění povinnosti dle ust. § 86 zák. č. 257/2016 Sb. žalobkyně odkázala na informace sdělené jí žalovanou, ze kterých při posouzení úvěruschopnosti žalované její právní předchůdkyně vycházela. Právní předchůdkyně žalobkyně však při posouzení úvěruschopnosti a hodnocení zejména výdajové stránky žalované vycházela pouze z ústních informací žalované. Předestřené informace nijak neověřovala. Tvrzené výdaje na bydlení ani jejich výše nebyla právní předchůdkyní žalobkyně ověřeny vůbec. Právní předchůdkyně žalobkyně si od žalované sice vyžádala výpisy z účtu, avšak není zřejmé jak tyto reálně vyhodnotila. Právní předchůdkyně žalobkyně nijak neověřovala tvrzené příjmy žalované, zejména pak další tvrzený příjem domácnosti, u nějž není vůbec zřejmé z jakých zdrojů by měl pocházet. Žalovaná uváděla že je nezaměstnaná a dle toho, že právní předchůdkyní žalobkyně doložila rozhodnutí o přiznání dávky, se lze toliko domnívat, že je jí nějaká dávka vyplácena. Z předložených informací však není zřejmé jaký a v jaké výši. Žalovaná uváděla, že je svobodná a nezaměstnaná, přesto právní předchůdkyně žalobkyně při uzavírání smlouvy vycházela z dalšího příjmu ve výši 20 000 Kč aniž by ověřila, zda jej žalovaná skutečně má. Pokud pak žalovaná jako celkové měsíční výdaje (včetně výdajů na jídlo, oblečení, dopravu atp.) uváděla částku 2 000 Kč, jde o další údaj, který si právní předchůdkyně žalobkyně nijak neověřila. Navíc s ohledem na to, že tyto výdaje by měly představovat i náklady na bydlení, jeví se soudu jako zcela nereálně nízké, zvláště v situaci, kdy žalovaná deklarovala, že bydlí v nájemním bydlení. Právní předchůdkyně žalobkyně zjevně před uzavření