108 C 258/2024-33 — Městský soud v Brně

1. Podanou žalobou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 27 506,03 Kč se zákonným i sjednaným příslušenstvím. Jedná se o nárok vyplývající ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne , datum, č. , hodnota, uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně (společností , právnická osoba, ) a žalovaným. Ze skutkových tvrzení vyplývá, že se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 27 506,03 Kč jako nevrácené zapůjčené jistiny, kapitalizovaných úroků ve výši 5 009,40 Kč, kapitalizovaných zákonných úroků ve výši 4 831,89 Kč, úroků ve výši 20,88 % ročně z dlužné jistiny ve výši 27 506,03 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení a úroků z prodlení v zákonné výši 8,5 % ročně z dlužné jistiny ve výši 27 506,03 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení. Na své závazky žalovaný uhradil částku 10 212 Kč. Ohledně ověření úvěruschopnosti žalovaného vyšla právní předchůdkyně žalobkyně z informací poskytnutých jí žalovaným před uzavřením smlouvy, kdy tento byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry. Tyto informace pak právní předchůdkyně žalobkyně ověřila z dokladů předložených žalovaným. Právní předchůdkyně žalobkyně pak neměla důvod pochybovat o správnosti a pravdivosti tvrzení žalovaného.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. V souladu s ustanovením § 115a o. s. ř. soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili.4. Z žalobkyní předložených listinných důkazů soud učinil následující skutková zjištění. Dne , datum, byla mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta částka 30 000 Kč (viz smlouva o spotřebitelském úvěru ze dne , datum, ). Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr splácet právní předchůdkyni žalobkyně v pravidelných 78 týdenních splátkách. Sjednaná úroková sazba činila 88 % ročně a sjednaný kapitalizovaný úrok ve výši 24 177 Kč. Dále byl mezi účastníky sjednán administrativní poplatek ve výši 1 500 Kč a poplatek za komfortní a flexibilní splácení ve výši 8 286 Kč. Celková částka, kterou se žalovaný zavázal vrátit, činila 66 303 Kč. Ze Zákaznické karty – žádosti o spotřebitelský úvěr ze dne , datum, bylo zjištěno, že žalovaný požadoval poskytnutí úvěru ve výši 20 000 Kč. Při uzavírání smlouvy uvedl, že žije s rodiči. Dále uvedl, že je zaměstnán s příjmem 20 588 Kč měsíčně. Jako další příjmy domácnosti uváděl částku 30 000 Kč. Celkové výdaje odhadoval ve výši 2 235 Kč měsíčně. K těmto tvrzením doložil pracovní smlouvu a potvrzení o příjmu za jeden měsíc. Právní předchůdkyně žalobkyně při hodnocení úvěruschopnosti žalovaného vycházela pouze z těchto údajů. Ohledně výdajů vyšla jen z tvrzení žalovaného.5. Z tabulky umoření bylo zjištěno, že žalovaný uhradil celkem 12 splátek po 851 K, tedy celkem 10 212 Kč, kdy poslední splátka byla uhrazena dne 6. 9. 2021.6. Z oznámení o postoupení pohledávky, smlouvy o postoupení pohledávek a seznamu postoupených pohledávek pak bylo zjištěno, že pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni.7. Soud dospěl k závěru, že na závazkový vztah mezi žalobkyní a žalovaným je nutno aplikovat zákon č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. V dané věci se mělo jednat o spotřebitelský úvěr dle ust. § 2 cit. zákona, když se jedná o poskytnutí finanční služby fyzické osobě, která nejedná v rámci své podnikatelské činnosti. Naopak žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně, je osobou poskytující úvěr v rámci své podnikatelské činnosti (viz. ust. § 7 cit. zákona) V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky v částce 30 000 Kč.8. Podle ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (odst. 2).9. Podle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.10. Z uvedeného je tedy zřejmé, že věřitel poskytne úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva neplatná. Byť zákon stanoví, že soud zkoumá námitku neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka jen na návrh dlužníka, soud v tomto směru odkazuje na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie sp. zn. C–679/18, ve kterém se zcela jednoznačně soudní dvůr vyjádřil k otázce relativní či absolutní neplatnosti smluv o spotřebitelském úvěru. V citovaném rozhodnutí je uvedeno, že: „Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu.“ Soud z tohoto důvodu zkoumal otázku posouzení úvěruschopnosti ze strany žalobkyně z úřední povinnosti. Věřiteli je uložena před uzavřením smlouvy o úvěru povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, přičemž při této činnosti je povinen vynaložit odbornou péči. Tato činnost představuje vysoce kvalifikovanou činnost profesionála v příslušném oboru, jejímž obsahem je individuální posouzení konkrétní situace každého jednotlivého spotřebitele žádajícího o úvěr. Jedná se o institut, jehož smyslem je odpovědný přístup věřitelů, kteří mají předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet a v případě, že je výsledek posouzení úvěruschopnosti negativní, spotřebitele nezadlužovat. Primárním cílem je ochrana spotřebitele před neúměrným zadlužováním, sekundárně je chráněn i věřitel před vznikem v budoucnu nedobytných pohledávek. V neposlední řadě je pak chráněna společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy (k tomu dále srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).11. Ohledně splnění povinnosti dle ust. § 86 zák. č. 257/2016 Sb. žalobkyně odkázala na informace sdělené jí žalovaným, ze kterých při posouzení úvěruschopnosti žalovaného vycházela. Žalobkyně však při posouzení úvěruschopnosti a hodnocení příjmové i výdajové stránky žalovaného předestřené informace nijak neověřovala. U příjmu žalovaného vyšla pouze z předložené pracovní smlouvy a potvrzení o příjmů, avšak nepožadovala doložit mzdové lístky ani výpisy z účtu za poslední období, ze kterých by bylo možno zjistit, zda uváděná výše mzdy je žalovanému reálně vyplácena. Tvrzené měsíční výdaje ani jejich výše nebyla žalobkyní taktéž vůbec ověřena. Žalobkyně vůbec nijak nepožadovala doložit tvrzený další příjem domácnosti, z jakého zdroje pochází, zda je pravidelný a v čem vlastně spočívá. Od žalovaného nebyl vyžádán dokad o výši hrazeného nájemného, nabylo požadováno ani doložení výše plateb za spotřebu energií v bytě a dalších plateb souvisejících s nájmem bytu. Zejména z výpisů z účtů žalovaného by přitom bylo seznatelné, jaké jsou jeho měsíční příjmy i výdaje, tedy i jeho celková životní úroveň a jaká částka mu reálně zbývá na případné splátky úvěrů. Výši měsíčních příjmů ani výdajů žalovaného si však žalobkyně nijak neověřila. Navíc ani není zřejmé, z jakého důvodu byla žalovanému poskytnuta právě částka 30 000 Kč, když žádal o úvěr ve výši 20 000 Kč.12. Žalobkyně zjevně před uzavřením smlouvy o úvěru reálně nijak, natož s odbornou péčí, neposoudila schopnost žalovaného úvěr splácet, když naprosto nezjišťovala, resp. neověřovala tvrzené majetkové poměry žalovaného, jeho reálné příjmy, výdaje, počet vyživovacích povinností atp. A vůbec se nezabývala výdaji žalovan