112 C 41/2025-34 — Městský soud v Brně

1. Žalobce se žalobou podanou dne 19. 12. 2024 domáhal uložení povinnosti žalovanému zaplatit mu částku 87 676,40 Kč s příslušenstvím. Mezi účastníky byla 18. 11. 2022 uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru. Úvěr činil částku 22 000,- Kč, následně byl limit navýšen na částku 85 000,- Kč. Načerpáno bylo celkem 92 090,87 Kč, uhrazeno bylo 30 844,23 Kč. Předmětem řízení kromě jistiny 84 741,72 Kč jsou i poplatky za pojištění ve výši 678,68 Kč, poplatky ve výši 156,- Kč, náklady vymáhání ve výši 600,- Kč a smluvní pokuty ve výši 1500,- Kč.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Po provedeném dokazování soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. Mezi účastníky byla18. 11. 2022 uzavřena smlouva, na jejímž základě byl žalovaný oprávněn čerpat částku 22 000,- Kč s tím, že splátka bude činit 4 % čerpané jistiny, s úrokem ve výši 26,28 % ročně. Byly sjednány náklady na vymáhání ve výši 300,- Kč/měsíc, pokuta za prodlení s platbou ve výši 500,- Kč a pojištění ve výši 5,9 % splátky jistiny. Následně byl limit úvěru navýšen na částku 85 000,- Kč (č. l. 25 a 26). Čerpáno bylo na základě smlouvy celkem 92 090,87 Kč (výpis účtu), přičemž uhrazena byla částka 30 844,23 Kč. Z výpisu splátkového kalendáře plynuly dluhy na jednotlivých částkách tak, jak je tvrdil žalobce v žalobě, tedy pojištění, náklady vymáhání i smluvní pokuty. Dluh byl pro nepravidelné hrazení sesplatněn dopisem z 19. 9. 2024, přičemž znovu byl žalovaný k úhradě vyzván dopisem z 10. 10. 2024. Z úvěrových podmínek plynulo oprávnění žalobce požadovat celý dluh zpět v případě, že dojde o porušení platební povinnosti žalovaného. Ze sdělení úřadu práce plynulo, že žalovaný byl poživatelem rodičovského příspěvku ve výši 13 000,- Kč. To byl příjem, s nímž bylo počítáno žalobcem pro účely prověření úvěryschopnosti, když k tomu byl zohledněn i další příjem domácnosti ve výši 80 000,- Kč. Žalovaný měl bydlet s rodiči a výdaje měly činit celkem částku 15 000,- Kč. Z výpisu NRKI neplynulo, že by žalovaný byl úvěrově zatížen.4. Soud v projednávané věci aplikoval zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OZ”). Dle ustanovení § 2395 OZ se úvěrující zavazuje na požádání úvěrovaného poskytnout mu peněžní prostředky a oproti tomu stojí závazek úvěrovaného mu tyto prostředky vrátit s úrokem. S přihlédnutím k vymezení práv a povinností obou účastníků v předložených dokladech dospěl soud k závěru, že o takový vztah se jedná i v projednávané věci, když měla vzniknout smlouva o úvěru. Žalobce žalovanému poskytl úvěr ve výši 85 000,- Kč, kterou mu tento měl vrátit v pravidelných splátkách. Žalovaný na svůj dluh uhradil pouze část ve výši 30 844,23 Kč. Jelikož v dané věci je žalovaný spotřebitelem (z ničeho neplynul opak), je třeba na jeho postavení aplikovat rovněž zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále též jen „zákon“), a to s ohledem na skutečnost, že smluvní vztah (ani jedna ze smluv) účastníků nespadá pod výjimky stanovené v ustanovení § 4 zákona. Z ustanovení § 86 odst. 1 zákona plyne, že „poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“. K tomu je nepochybně nezbytné zkoumat příjmovou složku – existenci pracovněprávního vztahu, délku jeho trvání a výši mzdy, případně jiného zdroje příjmů, stejně jako složku výdajovou – náklady na bydlení, dopravu, existující závazky či snad dokonce exekuce či insolvenci.5. V projednávané věci byla předkládána karta klienta s informací od žalovaného o výdělku cca 13 000,- Kč v podobě rodičovského příspěvku a dále s byly kalkulovány příjmy domácnosti ve výši 80 000,- Kč. Výdaje byly kalkulovány v částce 15 000,- Kč.6. Podle § 87 odst. 1 zákona „poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem“. S ohledem na formulaci ustanovení, jež v dřívější podobě mohla svádět k domněnce, že se jedná o neplatnost relativní, je následkem porušení povinnosti neplatnost smlouvy absolutní (s přihlédnutím k rozsudku Nejvyššího soudu z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, publikovaný v systému ASPI pod č. JUD381523CZ). Nechrání totiž pouze spotřebitele, ale i další subjekty, v konečném důsledku i stát, na němž předlužený dlužník bude závislý v rámci systému státní sociální podpory nebo hmotné nouze, čímž se soud dostává k možnosti posoudit tedy z pozice orgánu veřejné moci takovou neplatnost ex offo.7. Žalobce dokládal příjem žalovaného potvrzený úřadem práce, ve zbytku se nicméně spokojil s tvrzením žalovaného o dalším příjmu domácnosti ve výši 80 000,- Kč, který nebyl nijak doložen. Je v zásadě zřejmé, že žalobce nemá jiné možnosti zjistit další příjmy domácnosti jinak, než ze sdělení žadatele o úvěr. K tomu, aby však dostál řádnému plnění své zákonné povinnosti, se nemůže spokojit s pouhým tvrzením, ale měl by po žadateli požadovat i další doklady (výpisy z účtu např.). Jakkoli ostatním členům domácnosti neplyne vůči žalobci žádná povinnost a on sám nic vyžadovat po dotčených osobách nemůže, mohl by chtít tyto doklady po žadateli o úvěr. Ten by ve svém zájmu měl spolupracovat a hodnověrným způsobem prokázat takto násobný další příjem domácnosti. Soudu je jasné, že i žadatelé se mohou obrátit na jiného poskytovatele úvěru, který po nich chce co nejméně a dělá co nejmenší obstrukce při poskytnutí prostředků, čímž bude trpět do určité míry podnikatelský záměr poskytovatele řádného, jedná se však o plnění zákonné povinnosti, na němž je třeba trvat.8. Žalobce vůči žalovanému nebyl dostatečně tvrdý, nic jiného než tvrzení žalovaného, nepožadoval, pročež nadále kalkuloval s výdaji ve výši 15 000,- Kč, aniž by i ty byly jakýmkoli řádným způsobem prověřeny. Přestože žalovaný uváděl bydlení u rodičů, ani zde nebránilo nic žalobci požadovat alespoň nájemní smlouvu, z níž by se podávaly minimálně výdaje na nájemné ze strany rodičů a částečná validace údajů na výdajové straně. Při nedoložení dalších příjmů a absenci jakéhokoli dokladu o výdajích, které v kalkulované výši přesahovaly jinak prokazovaný příjem žalovaného, nebylo dle názoru soudu možné dospět k řádnému závěru o úvěryschopnosti žalovaného, a to ani ve vztahu k původní výši úvěru na koupi movité věci, když teprve následně se z daného vztahu stal úvěr revolvingový s limitem 85 000,- Kč. Žalobce byl i při jednání poučen podle § 118a odst. 1 a 3 OSŘ o povinnosti dotvrdit a prokázat prověření i uvedených dalších okolností rozhodných pro účely posouzení úvěryschopnosti, žádné další informace však nad rámec těch sdělených neměl. Neunesl tak břemeno tvrzení a důkazní břemeno o tom, že úvěryschopnost žalovaného prověřil dostatečně.9. Na posouzení finanční situace žalovaného nelze hledět jako na provedené s odbornou péčí. V situaci, kdy věřitel nesplní svoje povinnosti odpovídajícím způsobem (mimo jiné povinnost poskytovatele postupovat s odbornou péčí - § 75 zákona), je jeho jednání v rozporu s uvedenou povinností třeba považovat za jednání rozporné nejen s dobrými mravy, kdy tak potenciální problémy se svým klientem externalizuje i do vztahů s dalšími subjekty, na jejichž úkor se pak do jisté míry obohacuje, ale i rozporné s jasným textem zákona upravujícího materii veřejnoprávního charakteru. Nelze v této souvislosti pominout ani tu skutečnost, že poskytnutí úvěru, aniž by poskytovatel prověřil úvěryschopnost dlužníka, naplňuje skutkovou podstatu přestupku podle § 154 odst. 1 písm. e) zákona, za který je možné uložit sankci až do výše 20 000 000,- Kč. S ohledem na výši sankce je pak třeba učinit závěr, že sám zákonodárce považuje takové jednání za natolik závažné, a zájem chráněný uložením sankcionované povinnosti poskytovateli za natolik významný, že si zasluhuje zásadní správně-trestní sazbu pokuty. Na dané veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poukázal i Ústavní soud v nálezu z 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 (dostupný v systému ASPI pod č. JUD418271CZ), byť v poměrech předchozí právní úpravy. Soud tak vychází ze závěru, že smlouva o úvěru je neplatná.10. V projednávané věci pak při neplatnosti právního jednání bylo na místě vztah mezi účastníky posoudit jako bezdůvodné obohacení podle § 2991 a násl. občanského zákoníku, kdy se žalovaný obohatil na žalobci o poskytnutou částku jistiny „úvěru“, kterou je povinen vrátit. Vrátit je jí však povinen pouze samotnou, bez jakýchkoli doprovodných sjednaných