13 C 282/2024-94 — Městský soud v Brně

1. Žalobou doručenou soudu dne , datum, se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud žalovanému uložil povinnost k zaplacení částky ve výši 25 833,96 Kč spolu sa) úrokem ve výši 19,90 % ročně z částky 25 833,96 Kč od 14. 6. 2024 do zaplacení,b) zákonným úrokem z prodlení z částky 25 833,96 Kč od 14. 6. 2024 do zaplacení,c) kapitalizovaným úrokem ve výši 1 769,90 Kč ad) kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 807,39 Kč,to vše z titulu smlouvy o úvěru č. , hodnota, uzavřené mezi účastníky dne , datum, . Žalobkyně uvedla, že na základě uvedené smlouvy poskytla žalovanému kreditní kartu, prostřednictvím které mohl žalovaný čerpat peněžní prostředky až do výše sjednaného úvěrového limitu 40 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr splácet v měsíčních splátkách, a to včetně sjednaných úroků ve výši 19,90 % ročně. Protože žalovaný úvěr řádně a včas nesplácel, rozhodla se žalobkyně jeho neuhrazenou část po žalovaném vymáhat soudní cestou.2. Žalovaný se k žalobě přes výzvu soudu nevyjádřil.3. Soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť lze ve věci rozhodnout jen na základě účastníky předložených důkazů a účastníci s tímto postupem souhlasili (§ 115a o. s. ř.) Zatímco žalobkyně svůj souhlas vyjádřila již ve svém návrhu na zahájení řízení, žalovaný na příslušnou výzvu soudu, která mu byla doručena dne , datum, , nereagoval. S odkazem na znění ustanovení § 101 odst. 4 o. s. ř. má proto soud za to, že žalovaný s postupem podle § 115a o. s. ř. souhlasil.4. Z předložených listinných důkazů učinil soud tato skutková zjištění (§ 115a ve spojení s § 101 odst. 4 o. s. ř.):5. Dne , datum, podepsal žalovaný žádost o poskytnutí úvěru, v níž žalobkyni požádal o poskytnutí úvěru do výše úvěrového limitu 40 000 Kč. Z žádosti mj. vyplynulo, že je žalovanému , číslo, let a je zaměstnán (prokázáno žádostí o poskytnutí osobního úvěru vč. záznamu o podpisu klienta). V žádosti naopak nebyly uvedeny žádné informace o vzdělání žalovaného, o jeho osobním stavu a případných vyživovacích povinnostech, o jeho příjmech a výdajích, o jeho zaměstnavateli a mzdě, ani o jeho bytové situaci – tj. zda mu v souvislosti s bydlením vznikají pravidelné výdaje v podobě nájemného, záloh na služby apod. K žádosti nebyly připojeny žádné další podklady či přílohy. Žalobkyně si před uzavřením smlouvy o úvěru nechala vyhotovit výpis z , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, (, Anonymizováno, ), z něhož vyplynulo, že je u žalovaného evidováno celkem , hodnota, kontraktů, a to 2 existující úvěrové kontrakty, 1 zamítnutá žádost o úvěrový kontrakt a 2 ukončené úvěrové kontrakty. Z uvedeného výpisu vyplynulo, že dne , datum, byla zamítnuta žádost žalovaného o poskytnutí osobního úvěru ve výši , částka, . Hned , datum, byl nicméně žalovanému poskytnut úvěr, jehož nesplacená jistina činila v době uzavírání smlouvy s žalobkyní částku 215 555 Kč. Kromě uvedených úvěrů byla žalovanému dne , datum, poskytnuta kreditní karta s úvěrovým limitem , částka, (vše prokázáno výpisem z , Anonymizováno, ). Žalobkyně žádost žalovaného schválila, přičemž ze schvalovacího protokolu vyplynulo, že nesplacená jistina spotřebitelských úvěrů žalovaného u žalobkyně činí 147 928,49 Kč a že dne , datum, (tj. den před uzavíráním smlouvy s žalobkyní) žalovaný u žalobkyně též přečerpal „, Anonymizováno, Osobní konto Plus“, a to v rozsahu 36 000 Kč (vše prokázáno schvalovacím protokolem). Nadto z výpisu z účtu žalovaného za období od listopadu 2011 do června 2013 (č. l. 40 verte) vyplynulo, že dne , datum, přijal žalovaný částku ve výši 124 265,30 Kč, jež byla označena jako „Aut. čerpání úvěru“, u níž lze – s ohledem na její absenci ve výpisu z , Anonymizováno, – předpokládat, že představovala nebankovní úvěr, jehož existencí se žalobkyně nijak nezabývala.6. Ačkoliv žalobkyně tvrdila, že žalovaného prolustrovala mj. v nebankovním registru klientských informací, insolvenčním rejstříku a v databázi , právnická osoba, (srov. č. l. 3), tato skutečnost z ničeho nevyplynula. Stejně tak žalobkyně nedoložila údajné čestné prohlášení žalovaného o výši jeho příjmů (srov. č. l. 26 verte), a neprokázala ani to, že by před schválením žádosti žalovaného skutečně kontrolovala finanční toky na jeho bankovních účtech (srov. tvrzení žalobkyně na č. l. 26 verte). Ve své původní žalobě naopak žalobkyně výslovně uvedla, že příjmy a výdaje žalovaného odhadovala na základě historických dat z , Anonymizováno, (srov. č. l. 3), a tak se její dodatečné tvrzení ohledně ověřování příjmů žalovaného jeví jako účelové, obzvláště když o takovém způsobu ověřování příjmů a výdajů není v doložených schvalovacích dokumentech ani zmínka.7. Na základě uvedené žádosti o poskytnutí úvěru byla dne , datum, uzavřena smlouva o úvěru č. , hodnota, .V ní si strany sjednaly úvěrový limit ve výši 40 000 Kč s úrokovou sazbou 19,90 % ročně a měsíčními splátkami splatnými vždy 19. dne v měsíci (prokázáno smlouvou o úvěru). Za dobu využívání kreditní karty žalovaný vyčerpal celkem 164 336,22 Kč a žalobkyni uhradil celkem 142 555,15 Kč (prokázáno rozpisem čerpání a splácení úvěru).8. Jelikož žalovaný přestal hradit splátky poskytnutého úvěru řádně a včas, žalobkyně mu zaslala hned několik upomínek k úhradě dluhu (prokázáno třemi samostatnými výzvami). Dne 31. 12. 2023 přistoupila žalobkyně k zesplatnění celého úvěru a vyzvala jej k jeho úhradě (prokázáno oznámením o zesplatnění vč. dokladu o doručení). Protože tak žalovaný neučinil, zaslala mu žalobkyně kvalifikovanou předžalobní výzvu (prokázáno předžalobní výzvou ze dne 5. 4. 2024 vč. potvrzení o doručení).9. Právním posouzením dospěl soud k závěru, že je žaloba důvodná, ovšem pouze v části týkající se poskytnutých peněžních prostředků na jistině úvěru.10. Mezi žalobkyní a žalovaným byla dne , datum, uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) ve spojení s § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“). Na jejím základě žalovaný získal od žalované celkem 164 336,22 Kč, z nichž celkem a 142 555,15 Kč žalobkyni vrátil.11. Jelikož je žalobkyně osobou poskytující úvěr v rámci své podnikatelské činnosti ve smyslu § 7 zákona o spotřebitelském úvěru, byla jakožto poskytovatel úvěru povinna před uzavřením smlouvy o úvěru důkladně posoudit úvěruschopnost žalovaného, jak vyžaduje § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Poklud by tuto svou povinnost nesplnila, byla by smlouva o úvěru absolutně neplatná a žalovaný by byl povinen vrátit žalobkyni toliko poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, a to v době přiměřené jeho možnostem (srov. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Proto se soud v prvé řadě zabýval otázkou, zda vůbec žalobkyně tuto svou předsmluvní povinnost splnila.12. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru měla žalobkyně prověřit úvěruschopnost žalovaného na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných informací, přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Žalovanému přitom měla úvěr poskytnout pouze tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti žalovaného vyplynulo, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného spotřebitelský úvěr splácet.13. Posuzování úvěruschopnosti poskytovatelem úvěru představuje kvalifikovanou činnost profesionála v příslušném oboru. Odborná péče poskytovatele úvěru přitom spočívá mj. v tom, že se nemůže bez dalšího spoléhat na údaje tvrzené spotřebitelem. Jak v tomto ohledu opakovaně zdůraznil Nejvyšší soud, věřitel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nepostupuje s odbornou péčí, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Odborná péče totiž předpokládá, že poskytovatel údaje, které mu spotřebitel uvedl, ověří, resp. že si je nechá od spotřebitele podložit. Poskytovatel samozřejmě může využívat veřejně dostupné informace (o životním a existenčním minimu, o průměrných výdajích obyvatelstva apod.), ty však musí porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. (srov. rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018., sp. zn. 33 Cdo 201/2018 a 33 Cdo 2981/2022). Obdobně jako Nejvyšší soud se v daném kontextu vyjádřil též Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, který byl publikován ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, a jehož závěry opakovaně citoval též Ústavní soud – viz nálezy sp. zn. III. ÚS 4129/18 či Pl. ÚS 10/17).14. Uvedené závěry českých soudů jsou zcela v souladu s judikaturou Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“), který v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 uvedl, že poskytovatel úvěru má povinnost (a nese v tomto ohledu důkazní břemeno) po