20 C 4/2025-24 — Městský soud v Brně

Žalobce se žalobou domáhal vydání rozhodnutí, kterým by žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 15 109 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru uzavřené mezi právním předchůdce žalobce , Anonymizováno, , právnická osoba, . a žalovaným.Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. V souladu s § 115a o. s. ř. ve spojení s § 101 odst. 4 o. s. ř. vyzval soud žalovaného, aby sdělil soudu, zda souhlasí s projednáváním věci bez nařízení jednání. Žalovaný na výzvu nereagoval a k návrhu se nevyjádřil. V souladu s výše uvedeným ustanovením soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání.Z listinných důkazů zjistil soud následující skutkový stav. Mezi společností , Anonymizováno, , právnická osoba, . a žalovaným byla uzavřela smlouva o spotřebitelském úvěru na částku 10 500 Kč dne 17. 5. 2023 (důkaz smlouvou č. 62F62 / 577659). Podle specifikace spotřebitelského úvěru je doba trvání úvěru 30 dnů, splatná 16. 6. 2023 jednorázově a žalovaná je povinen vrátit 15 109 Kč, kdy zápůjční úroková sazba je 36 % ročně a RPSN 8273,33,30 %. Nárok byl postoupen ze společnosti , Anonymizováno, , právnická osoba, . na společnost , právnická osoba, . a následně na žalobce dílčími smlouvami o postoupení pohledávek (důkaz smlouvami včetně seznamu postoupení pohledávek). Tímto je prokázána aktivní legitimace žalobce. Žalovaný nevrátil dlužnou částku řádně a včas. Předžalobní výzva byla žalovanému zaslána dopisem ze dne 20. 9. 2024 (důkaz dopisem včetně údaje o doručení).Z provedeného dokazování má soud za prokázáno, že mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným byla uzavřená spotřebitelská smlouva. Žalovaný úvěr nesplatil.Dle ust. § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v platném znění (dále jen „ZoSU“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.Dle ust. § 86 odst. 1 ZoSU poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.Dle ust. § 580 odst. 1 OZ neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.Dle ust. § 588 OZ soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.Dle ust. § 2991 odst. 1 OZ kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.Při posouzení nároku soud dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobce žádným způsobem nezkoumal schopnost žalovaného úvěr splácet, a proto uzavřenou smlouvu považuje soud za neplatnou a přiznal žalobci pouze nárok z titulu bezdůvodného obohacení žalovaného s povinností vrátit zapůjčenou jistotu ve výši 10 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení podle § 1968 občanského zákoníku.S ohledem na shora uvedené a vzhledem k právnímu posouzení věci pak soud ve zbývajících nárocích žalobu jako nedůvodnou zamítl, když smlouva byla shledána neplatnou a tyto nároky žalobce jsou z tohoto důvodu zcela neoprávněné.Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalobce se domáhal zaplacení částky v celkové výši 15 109 Kč a byl úspěšný ve výši 10 500 Kč, což je 69,5 % z požadované částky. Neúspěch žalobce je úspěchem žalovaného, který tedy byl úspěšný v 30,5 %. Po odečtení neúspěchu žalobce od jeho úspěchu, dospěl soud k závěru, že žalovaný je povinen nahradit žalobci 39 % žalobcem vynaložených nákladů řízení. Náklady řízení jsou tvořeny odměnou podle § 14b vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „AT“), za tři úkony právní služby (převzetí a přípravu zastoupení, výzvu k plnění a návrh ve věci samé) po 300 Kč, třemi paušálními částkami náhrady hotových výdajů podle § 14b odst. 5 písm. a) AT po 100 Kč, částkou odpovídající 21% dani z přidané hodnoty z odměny a náhrad ve výši 252 Kč a zaplaceným soudním poplatkem ve výši 800 Kč. Soud přiznal žalobci náhradu nákladů řízení v menší výši, než žalobce požadoval, neboť je mu z úřední činnosti známo, že žalobce uplatňuje své nároky návrhem podaným na ustáleném vzoru opakovaně ve skutkově a právně obdobných sporech. Ve věci jde o peněžité plnění a tarifní hodnota nepřevyšuje 50 000 Kč [§14b odst. 1 písm. b) AT]. Žalobci vznikly náklady celkem ve výši 2 252 Kč, přičemž 30 % z této částky představuje 878 Kč a tuto částku je žalovaný povinen podle ustanovení § 149 odst. 1 o.s.ř. zaplatit k rukám zástupce žalobce.Lhůta k plnění vychází z § 160 odst. 1 o.s.ř.