262 C 11/2024-68 — Městský soud v Brně

1. Žalobou doručenou soudu dne 15. 5. 2024, ve znění jejího částečného zpětvzetí a změny ze dne 22. 1. 2025, se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení 763 884 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 763 884 Kč od 1. 4. 2024 do zaplacení. Uvedla, že žalované podle jejích objednávek dodávala v době od října 2023 do února 2024 jídla pro zaměstnance. Cenu dodaných jídel žalobkyně žalované fakturovala měsíčně. Jelikož žalovaná vystavené faktury nehradila, vznikl jí dluh, který dne 2. 2. 2024 písemně uznala a zavázala se splatit v pravidelných splátkách ve výši 25 000 Kč; podle této dohody uhradila celkem tři splátky, tj. 75 000 Kč. Žalovaná nadále za dodávky jídel neplatila, proto bylo dodávání jídel ukončeno v měsíci únoru 2024. Dne 7. 3. 2024 žalovaná opětovně písemně uznala svůj dluh a zavázala se jej splatit ve čtyřech splátkách, nejpozději do 30. 6. 2024. Neuhradila však ani první splátku splatnou dne 31. 3. 2024. Žalovaná na svůj dluh neuhradila ničeho, přestože k tomu byla ze strany žalobkyně písemně vyzvána a upozorněna na možnost podání žaloby., právnická osoba, námitkám žalované žalobkyně uvedla, že spolupráce mezi ní a žalovanou probíhala bez problémů. Žalovaná nikdy dodaná jídla nereklamovala. Dodávky probíhaly tak, že řidič žalované denně vyzvedával objednaná jídla u žalobkyně a následně vracel nádoby, ve kterých byla jídla dodávána. Žalobkyně se žalovanou komunikovala emailem; žalovaná vždy objednala příslušný počet jídel podle nabídky žalobkyně.3. Žalovaná navrhla, aby žaloba byla zamítnuta. Potvrdila, že žalobkyně jí dodávala jídla podle jejích objednávek. Jednotlivé dodávky však neodpovídaly objednávkám. Jídlo bylo předáváno vždy v uzavřených přepravkách, řidič žalované neměl možnost zkontrolovat, zda jídla v přepravkách odpovídají objednávce. Při dalším zpracování jídel žalovaná zjistila rozdíly mezi objednávkou a skutečným počtem jídel, nikdy však dodávky nereklamovala, neboť měla zájem o další spolupráci. Žalovaná potvrdila, že podepsala uznání dluhu ze dne 2. 2. 2024, jakož i uznání dluhu ze dne 7. 3. 2024, učinila tak však v tísni.4. Tíseň žalovaná spatřuje v tom, že v okamžiku podpisu neměla možnost ověřit si, zda výše dluhu odpovídá skutečnosti. Nadto se obávala o další spolupráci. Obava přitom vycházela z jejího subjektivního pocitu, že by spolupráce se žalobkyní nepokračovala, kdyby uznání dluhu nepodepsala. Žalobkyně na žalovanou nevyvíjela žádný nátlak.5. Soud provedl dokazování listinami, provedené důkazy hodnotil (jednotlivě i všechny důkazy ve vzájemné souvislosti) z hlediska zákonnosti, závažnosti a pravdivosti a má za to, že jsou spolehlivým podkladem pro rozhodnutí ve věci, tedy že nic nebrání tomu, aby z nich soud při rozhodování o věci vycházel; přitom přihlížel ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.6. Mezi účastnicemi nebylo sporu o tom, že žalobkyně dodávala žalované obědy pro její zaměstnance.7. Dne 5. 2. 2024 byla mezi žalobkyní a žalovanou uzavřena dohoda o plnění dluhu ve splátkách, v jejímž rámci žalovaná uznala svůj dluh vůči žalobkyni ve výši 499 007 Kč, který vznikl neuhrazením faktur za obědy dodané žalobkyní v období od října do prosince 20238. Přípisem ze dne 7. 3. 2024 byla žalovaná vyzvána k úhradě dluhu ve výši 763 884 Kč a upozorněna na možnost podání žaloby.9. V rámci dohody uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou dne 7. 3. 2024 žalovaná opětovně uznala svůj dluh vůči žalobkyni, který ke dni 6. 3. 2024 činil 763 884 Kč, a zavázala se jej splatit v postupných splátkách tak, že první splátka bude uhrazena do 31. 3. 2024, druhá splátka do 30. 4. 2024, třetí splátka do 31. 5. 2004 a čtvrtá splátka do 30. 6. 2004, aby celý dluh byl uhrazen nejpozději 30. 6. 2024. Okamžikem prodlení dlužníka se splněním splátkového kalendáře se stává splatným celý dluh. Z dohody rovněž vyplývá, že původní dluh vzniklý neuhrazením faktur za dodané obědy za období od října 2023 do února 2024 činil 838 884 Kč a že žalovaná na tento dluh uhradila celkem 75 000 Kč. Přílohou dohody byl seznam faktur.10. Z mailové komunikace mezi žalobkyní a žalovanou probíhající v době od 9. 10. 2023 do 21. 2. 2024 vyplývá, že žalovaná objednávala u žalobkyně konkrétní počty a druhy jídel vždy na týden dopředu. Žalobkyně pak cenu dodaných jídel fakturovala po měsících. Fakturou č. , hodnota, ze dne 6. 11. 2023, splatnou dne 20. 11. 2023, vyúčtovala žalobkyně žalované 164 443 Kč za obědy odebrané v říjnu 2023. Fakturou č. , hodnota, ze dne 4. 12. 2023, splatnou dne 18. 12. 2023, vyúčtovala žalobkyně žalované cenu odebraných obědů za měsíc listopad 2023 ve výši 192 100 Kč. Fakturou č. , hodnota, ze dne 2. 1. 2024, splatnou dne 16. 1. 2024, vyúčtovala žalobkyně žalované 143 464 Kč za obědy odebrané v měsíci prosinci 2023. Fakturou č. , hodnota, ze dne 5. 2. 2024, splatnou dne 19. 2. 2024, vyúčtovala žalobkyně žalované 181 101 Kč za obědy odebrané v měsíci lednu 2024. Fakturou č. , hodnota, ze dne 1. 3. 2024, splatnou dne 15. 3. 2024, vyúčtovala žalobkyně žalované 158 776 Kč za obědy odebrané v měsíci únoru 2024.11. Podle § 2053 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“) uzná-li někdo svůj dluh co do důvodu i výše prohlášením učiněným v písemné formě, má se za to, že dluh v rozsahu uznání v době uznání trvá.12. Důsledkem uznání dluhu je přesun důkazní povinnosti (důkazního břemene) z věřitele na dlužníka, na němž tak je, aby prokázal, že závazek nevznikl, zanikl či byl převeden na jiného. Skutečnost, které svědčí vyvratitelná právní domněnka, není předmětem procesního dokazování, a nebyla-li v řízení domněnka existence uznaného závazku vyvrácena, soud musí mít tuto skutečnost za prokázanou (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2000, sp. zn. 29 Cdo 2854/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 633/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 180/2003 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2004, sp. zn. 32 Odo 1160/2003, všechny dostupné na ww.nsoud.cz). Je-li prokázáno, že dluh vůbec nevznikl, pak tato skutečnost je způsobilá právní domněnku existence dluhu vyvrátit (§ 133 o. s. ř.), neboť je jejím opakem (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2006, sp. zn. 33 Odo 1028/2004).13. Žalovaná písemným prohlášením ze dne 7. 3. 2024 výslovně uznala svůj dluh vůči žalobkyni v žalované výši. Bylo tedy na ní, aby domněnku existence dluhu vyvrátila. Žalovaná však netvrdila, že dluh v žalované výši vůbec nevznikl či zanikl anebo sice existoval, ale v jiné (nižší) výši. Přestože byla soudem o přenosu důkazního břemene poučena, toliko obecně uváděla, že jednotlivé dodávky neodpovídaly objednávkám, aniž tvrzený rozpor mezi objednávkami a dodávkami jakkoliv konkretizovala, natož specifikovala, jak se měl projevit ve výši dluhu; mezi účastnicemi ostatně nebylo sporu o tom, že žalovaná za celou dobu trvání smluvního vztahu žalobkyni žádné nedostatky nevytkla.14. Žalovaná sice navrhovala svůj účastnický výslech, resp. výslech svého jednatele, soud však účastnický výslech shledal nehospodárným a neúčelným. Žalovaná (její jednatel) se jednak k jednání nedostavila, jednak neuvedla žádná tvrzení způsobilá vyvrátit domněnku existence dluhu, přičemž důkazní prostředky slouží k prokázání toho, co je již tvrzeno, prováděním důkazů nelze napravit absenci tvrzení. Nadto nelze přehlédnout, že jednatel žalované, jehož výslech byl navrhován, podepsal uznání dluhu, dokonce dvakrát, aniž by dal jakkoliv najevo výhrady ke způsobu plnění smluvních povinností ze strany žalobkyně.15. Tvrzení žalované, že dodávky neodpovídaly objednávkám, které se v kontextu dané věci jeví být výtkou ke kvalitě a objemu plnění (byť žalovaná ani nespecifikovala, v čem měly rozdíly spočívat, zda žalobkyně plnila méně nebo více), je přímém rozporu s dalším obranným tvrzením žalované, že v době, kdy podepisovala uznání dluhu a dohodu o plnění ve splátkách, měla zájem o další spolupráci, resp. obávala se, že spolupráce nebude pokračovat, pokud dluh neuzná. Nedává žádného rozumného smyslu, aby žalovaná současně měla výhrady ke kvalitě plnění žalobkyně a současně stála o další spolupráci, dokonce tak moc, že uznala dluh, aniž se zabývala tím, zda uznaná výše dluhu odpovídá skutečnosti.16. Stejně tak shledal soud nadbytečným, a proto nehospodárným, dokazování výpověďmi svědků navržených žalobkyní. Svědci měli vypovídat o způsobu, jakým byl zajištěn a realizován výdej jídla žalované, a jak byla celá spolupráce organizována. Žalobkyně však svou důkazní povinnost bezezbytku splnila, když prokázala existenci uznávacího prohlášení žalované, bylo by tedy nadbytečné vést dokazování k tomu, že žalobkyně splnila, k čemu se zavázala, a žalovaná ve vztahu k obsahu dodávek neunesla ani břemeno tvrzení, jak bylo popsáno výše.17. Námitka žalované, že dluh uznala v tísni s tím, že stav tísně spojovala se subjektivním pocitem obavy o další spolupráci se žalobkyní a tím, že v okamžiku podpisu uznání dluhu „neměla možnost ověřit skutečnou výši