34 C 293/2024-30 — Městský soud v Brně

1. Žalobou podanou na soud dne 26. 9. 2024 se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení 25 562,15 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil tak, že mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobce, společností , právnická osoba, , byla dne 28. 6. 2022 uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému částku 30 000 Kč za úplatu v podobě úroku ve výši 14 914 Kč, poplatku za zpracování úvěru ve výši 1 500 Kč a poplatku za komfortní splácení ve výši 5 994 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnutý úvěr a celkové náklady ve 52 pravidelných týdenních splátkách po 1 045 Kč nejpozději do 27. 6. 2023. Žalovaný svoji smluvní povinnost řádně a včas nesplnil, na dluh uhradil 8 400 Kč. S účinností ke dni 27. 9. 2023 právní předchůdce žalobce postoupil pohledávku za žalovaným na žalobce. Po postoupení pohledávky žalovaný neuhradil ničeho.2. Žalovaný se k doručené žalobě nevyjádřil.3. Soud v této věci rozhodoval pouze na základě listinných důkazů, neboť to typová povaha věci umožňuje (skutková zjištění o právně významných skutečnostech, jež jsou mezi účastníky sporné, lze činit jen na základě listin) a bez jednání ve smyslu § 115a o.s.ř. (žalobce s tímto postupem soudu souhlasil, žalovaný souhlasil za použití ustanovení § 101 odst. 4 o.s.ř.).4. Soud provedl následující dokazování, z něhož zjistil tento skutkový stav.5. Ze smlouvy ze dne 28. 6. 2022 soud zjistil, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobce smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky ve výši 30 000 Kč za celkové náklady ve výši 24 332 Kč sestávající z úroku ve výši 14 914 Kč s úrokovou sazbou 18,17 % ročně, poplatku za zpracování úvěru ve výši 1 500 Kč a poplatku za komfortní splácení ve výši 5 994 Kč. Úvěr byl žalovanému poskytnut v hotovosti při uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal celkovou dlužnou částku splácet ve 52 pravidelných týdenních splátkách po 1 045 Kč; poslední splátka byla splatná 27. 6. 2023.6. Ze zákaznické karty žalovaného ze dne 28. 6. 2022 soud zjistil, že v době žádosti o poskytnutí úvěru žil žalovaný v nájmu, byl svobodný, měl dvě vyživovací povinnosti a vlastnil auto. Žalovaný byl zaměstnaný na plný úvazek, jeho příjem činil 35 388 Kč; žalovaný rovněž uvedl, že má jeden zdroj příjmů. Měsíční výdaje žalovaného byl stanoveny odhadem na částku 20 000 Kč. Příjmy byly ověřeny předložením pracovní smlouvy a výplatních pásek.7. Z přehledu plateb (tabulka umoření) bylo zjištěno, že žalovaný uhradil dne 28. 6. 2022, 15. 7. 2022, 29. 7. 2022 a 15. 8. 2022 vždy částku 2 100 Kč; celkem žalovaný uhradil 8 400 Kč.8. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21. 9. 2023 soud zjistil, že s účinností k 27. 9. 2023 právní předchůdce žalobce postoupil svoji pohledávku za žalovaným na žalobce. Postoupení pohledávky bylo žalovanému písemně oznámeno dopisem ze dne 29. 9. 2023; dopis byl dle podacího lístku odeslán žalovanému 27. 10. 2023.9. Z výzvy k plnění ze dne 28. 3. 2024 soud zjistil, že žalovaný byl ze strany žalobce na existenci svého dluhu upozorněn a byl vyzván k jeho úhradě do 2. 4. 2024; upomínka byla dle podacího lístku odeslána žalovanému téhož dne.10. Soud zhodnotil provedené důkazy (jednotlivě i všechny důkazy ve vzájemné souvislosti) z hlediska zákonnosti, závažnosti a pravdivosti a má za to, že tyto důkazy jsou spolehlivým podkladem pro rozhodnutí ve věci, tedy, že nic nebrání tomu, aby z nich soud při rozhodování o věci vycházel. Pravost ani pravdivost (listinných) důkazů nebyla v tomto řízení účastníky zpochybňována.11. Soud v projednávané věci aplikoval zákon č. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“) a zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“).12. Neplatnost smlouvy ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru jako důsledek porušení zákonem stanovené povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele, je neplatností absolutní. Soud k neplatnosti právního jednání, které se příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek, přihlíží i bez návrhu (srov. rozhodnutí ESD č. C–679/18 a též ÚS ČR, sp. zn. III ÚS 4129/18). Soud se proto z úřední činnosti nejdříve zabýval platností předmětné smlouvy o úvěru.13. Smluvní ujednání mezi účastníky bylo svým charakterem spotřebitelskou smlouvou, neboť předchůdce žalobce v rámci své podnikatelské činnosti poskytoval spotřebitelům úvěry. Podle zákona o spotřebitelském úvěru je povinností věřitele s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Z posouzení úvěruschopnosti spotřebitele pak musí být zřejmé, že spotřebitel bude schopen splácet úvěr, jinak je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná.14. V posuzované věci žalovaný sice předložil právnímu předchůdci žalobce přehled o svých pravidelných měsíčních příjmech a výdajích, avšak ze zákaznické karty nevyplývá, že by informace poskytnuté žalovaným byly ze strany právního předchůdce žalobce dostatečně ověřovány a hodnoceny. Předchůdce žalobce zjišťoval údaje týkající se pouze příjmů žalovaného Výdaje žalovaného nebyly zjišťovány a ověřovány vůbec, předchůdce žalobce nezjišťoval (a tedy ani neověřoval), jaké jsou reálné výdaje žalovaného, jaká částka je vynakládána na náklady spojené s bydlením, výživným pro dvě děti, osobní potřeby žalovaného, obživu, léky apod. O této skutečnosti svědčí také to, že výdaje žalovaného byly stanoveny pouze odhadem.15. Předchůdce žalobce tedy postupoval formálně a do žádosti o úvěr uvedl údaje sdělené žalovaným bez toho, aniž by dostatečně hodnotil příjmy a výdaje žalovaného, ačkoliv poskytnuté údaje samy o sobě vyvolávaly pochybnosti o jejich věrohodnosti. Právě dostatečné zjištění a ověření převisu příjmů nad výdaji úvěrované osoby je nutné pro určení schopnosti řádně hradit dluh. Pouhé doplnění čísel do formuláře, aniž je zřejmé, na základě, čeho a jak byly tyto údaje získány, proto nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí „na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, kdy poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným spotřebitelem, ale sám tyto údaje aktivně prověří, případně si je nechá od spotřebitele doložit, obzvláště pak v případě, že takto poskytnuté údaje vyvolávají pochybnosti o jejich pravdivosti (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č.j. , spisová značka, , a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp.zn. , spisová značka, ).16. Předchůdce žalobce nedostál své zákonem stanovené povinnosti, když poskytl žalovanému úvěr v rozporu s § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Předchůdce žalobce zcela nesprávně vyhodnotil údaje o příjmech a výdajích žalovaného, řádně tedy neposoudil, jaké jsou skutečné volné měsíční prostředky žalovaného a zda tedy žalovaný bude schopen hradit splátky úvěru. Za této situace neměl být úvěr žalovanému vůbec poskytnut.17. Soud proto uzavřel, že smlouva o úvěru byla od počátku absolutně neplatná. V obecné rovině je při plnění z neplatné smlouvy nutné vycházet ze zásad bezdůvodného obohacení stanovených občanským zákoníkem. Ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru však představuje speciální úpravu k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení, které vedle vypořádání plnění z neplatné smlouvy současně stanoví povinnost spotřebitele vrátit poskytnutou a dosud nesplacenou jistinu v době přiměřené možnostem spotřebitele. Účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je postih věřitele, který nedostatečně posoudil schopnost spotřebitele řádně splácet úvěr, v podobě ztráty zisku na smluvních úrocích, smluvních pokutách a dalších poplatcích. Současně je pak vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru projevem ochrany spotřebitele v tom smyslu, že poskytnutou jistinu není dlužník povinen vrátit ihned, ale až v době odpovídající jeho možnostem. Splatnost nevrácené jistiny ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru nastává v době přiměřené možnostem spotřebitele, určení počátku prodlení spotřebitele s vrácením nesplacené jistiny proto není možné odvíjet od výzvy věřitele k plnění, jako je tomu v případě obecné úpravy bezdůvodného obohacení dle občanského zákoníku. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení a věřiteli tak nemůže vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku. Novou dobu splatnosti nevrácené jistiny je v takovém případě nutné určit dle dohody účastníků, v opačném případě ji založí soud svým rozhodnutím. Do této doby však není spotřebitel v prodlení s vrácením poskytnuté jistiny a věřitel není oprávněn žádat nejen veškeré smluvní úroky, poplatky či smluvní pokuty sjednané dle absolutně neplatné smlouvy, ale není ani oprávněn žádat úrok z prodlení, neboť splatnost nevrácené jistiny dosud nenastala (srov. rozsude