38 C 278/2024-23 — Městský soud v Brně

1. Žalobou podanou u Městského soudu v Brně dne 19. 11. 2024 se žalobce domáhal vydání rozhodnutí, kterým by soud stanovil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 39.900 Kč s příslušenstvím a úhradu nákladů řízení. Svoji žalobu odůvodnil tím, že žalobce uzavřel s žalovaným distančně prostřednictvím elektronických prostředků dne 17. 4. 2024 smlouvu o podnikatelském úvěru, na jejímž základě poskytl žalobce žalovanému úvěr ve výši 22.000 Kč. Žalovaný se smlouvou zavázal uhradit poskytnutý úvěr včetně poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 15.400 Kč formou pravidelných měsíčních splátek. Žalovaný je povinen v případě prodlení se splacením dluhu nebo jeho části zaplatit žalobci jednorázovou sankci ve výši 500 Kč, žalovaný byl v prodlení s úhradou pěti splátek a celková výše smluvní pokuty dosahuje částky 2.500 Kč. Žalobce zaplatil žalovanému peněžní prostředky dne 17. 4. 2024 na bankovní účet č. , č. účtu, , žalovaný žalobci žádnou částku nevrátil. Žalobce vyzýval žalovaného k uhrazení dlužných částek.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Z předložených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav:Žalobce předložil soudu žalovaným nepodepsaný návrh smlouvy o podnikatelském úvěru č. , hodnota, ze dne 17. 4. 2024, na základě které měl poskytnout žalovanému úvěr ve výši 22.000 Kč, který měl žalovaný splácet spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 1% denně, a to ve splátkách opakujících se každých 14 dnů po 7.480 Kč, a to celkem pět splátek, splatný dne 25. 6. 2024. Z profilu žalovaného a z potvrzení o provedené platbě ze dne 17. 4. 2024 soud zjistil, že žalobce dne 17. 4. 2024 zaslal na účet žalovaného na bankovní účet č. , č. účtu, částku ve výši 22.000 Kč. Žalobce výzvou k úhradě ze dne 16. 10. 2024 vyzval žalovaného k uhrazení dlužné částky, výzva byla žalovanému odeslána dne 16. 10. 2024, jak vyplývá z podacího lístku. Z ostatních předložených důkazů nebyly zjištěny pro spor žádné rozhodné skutečnosti.4. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná. Žalobce tvrdil, že prostřednictvím elektronických prostředků byla uzavřena smlouva na dálku. Z žádného z předložených důkazů však nevyplynulo, že by konkrétně žalovaný se smlouvou souhlasil. Smlouva není žalovaným podepsána ani zde není možnost jednoznačného určení jednající osoby, když kopie občanského průkazu, sms, inkaso ani emaily jednoznačně nemohou určit, kdo byl jednající osobou, která sms, email či občanský průkaz poskytla, na rozdíl od osobního kontaktu, kde má jednající možnost ověřit alespoň shodu vzhledu s osobou na občanském průkazu. Na dálku fyzicky podepsána smlouva zase umožňuje odborně posoudit pravost podpisu osoby. Způsob uzavírání smluv zvolený žalobcem neumožňuje žádnou aspoň relativní možnost identifikace osoby. K jednoznačné identifikaci jednající osoby při elektronické komunikaci slouží především kvalifikovaný elektronický podpis. Dále je tu možnost sjednat mezi účastníky jiný způsob identifikace osoby prostřednictvím elektronických prostředků, ale dohoda o tomto způsobu musí být smluvně uzavřena způsobem, který dovoluje jednoznačně identifikovat jednající osobu dle zákonných prostředků a nikoliv dohodnutým způsobem, jelikož ten je možné použít až po účinnosti smlouvy.5. Právním posouzením věci dospěl soud k závěru, že předestřená smlouva nebyla ze strany žalovaného řádně podepsána a tedy soud nemá za prokázáno, že by došlo k uzavření předmětné úvěrové smlouvy. Ke splnění povinnosti tvrzení a důkazní nebyl žalobce soudem na jednání vyzván podle ust. § 118a odst. 1, 3 o.s.ř., neboť se jednání soudu nezúčastnil, a proto nemohl být takto soudem poučen. V řízení byla stěžejní aplikace poučovací povinnosti soudu ve smyslu ustanovení § 118a odst. 1, 3 o.s.ř., jenž je poučovací povinností soudu, ke které dochází jen při jednání. Znamená to, že účastník, který se nedostavil k jednání, znemožnil soudu, aby mu poskytl poučení podle § 118a o.s.ř. Nemohl-li soud poskytnout účastníku poučení podle § 118a o.s.ř. proto, že se nedostavil k jednání, není oprávněn a povinen mu sdělovat potřebná poučení jinak a není ani povinen jen z tohoto důvodu odročovat jednání (Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. I. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009 s. 831). Nedostaví-li se k jednání řádně předvolaný účastník a v důsledku této skutečnosti mu nelze poskytnout poučení podle § 118a o.s.ř., nahlíží se na něj jako na účastníka řádně poučeného (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1537/2008, které je veřejně dostupné na jeho internetových stránkách www.nsoud.cz). Soud proto v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o.s.ř. vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů. Opačný postup soudu (odročení jednání pouze za účelem vyzvání žalobce k doplnění skutkových tvrzení a označení důkazů) by bylo porušením zásady rovnosti účastníků řízení (§ 18 odst. 1 věta první o.s.ř.). Navíc je třeba připomenout, že řízení bylo skončením prvního jednání ve věci koncentrováno podle § 118b odst. 1 o.s.ř. a žalobce by v případě odročení jednání už poté nemohl uvádět další rozhodné skutečnosti ani označovat další důkazy k jejich prokázání (s nepatrnými výjimkami uvedenými v § 118b odst. 1 věta třetí o.s.ř.). Žaloba byla projednatelná, nebylo tedy možno postupovat podle § 43 o.s.ř. a proto bylo namístě postupovat pouze podle § 118a o.s.ř.6. Žalobce poskytl žalovanému peněžní prostředky v celkové výši 22.000 Kč a dle tvrzení žalobce žalovaný žalobci žádnou částku nevrátil. Vzhledem k tomu, že právní důvod plnění žalobce odpadl (smlouva o podnikatelském úvěru je neplatná), je třeba na plnění, které žalobce poskytl žalovanému (úvěr ve výši 22.000 Kč), hledět nikoliv jako na plnění žalobce ze smlouvy, ale jako na bezdůvodné obohacení žalovaného (§ 2991 OZ). S ohledem na skutečnost, že žalovaný žalobci dosud žádnou částku nevrátil, je žaloba důvodná co do částky 22.000 Kč. Soud tedy žalobě vyhověl pouze v části poskytnuté jistiny a zavázal žalovaného k úhradě dlužné částky ve výši 22.000 Kč včetně příslušenství, tj. úroku z prodlení v zákonné výši stanovené dle § 1970 OZ ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Částka byla splatná po doručení výzvy k placení dluhu žalovanému v souladu s ust. § 573 OZ dne 21. 10. 2024, následujícím dnem se tak žalovaný ocitnul v prodlení. Od tohoto data žalobci náleží úrok z prodlení. Lhůtu k plnění soud stanovil dle § 160 odst. 1 o. s. ř.7. Vzhledem k tomu, že nebyla prokázána existence celé úvěrové smlouvy, nepřiznal soud žalobci úroky z úvěru/poplatek za poskytnutí úvěru, neboť podklad pro jejich přiznání – úvěrová smlouva – dle výsledků dokazování neexistuje. Při neexistenci úvěrové smlouvy tak není důvod zkoumat případnou výši obvyklého úroku, jako bývá činěno v případech pouhé částečné neplatnosti úvěrových smluv co do sjednaného vysokého úroku z úvěru. Soud tak žalobci nepřiznal ani žalovaný úrok ani zákonný obvyklý úrok.8. S ohledem na neprokázání existence výše uvedené smlouvy se soud dále nezabýval otázkou ohledně případné absolutní neplatnosti smlouvy pro nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti žalovaného ze strany žalobce (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39 či rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) či alespoň absolutní neplatnosti některých ujednání smlouvy pro rozpor s dobrými mravy (nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18) či pro lichvu (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1993/2001), která by dle obsahu tvrzení žalobce ohledně podmínek sjednání smluv mohla přicházet v úvahu.9. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z ustanovení § 150 o.s.ř., když důvody hodné zvláštního zřetele soud shledal v postupu žalobce, který dle zkušeností soudu zjevně poskytuje opakovaně úvěry s úrokem, který se zjevně příčí dobrým mravům. Žalobce tak dle názoru soudu zapříčinil vznik celého soudního řízení poskytnutím úvěru, který vůbec být poskytnut neměl. Obdobně pro chování účastníků řízení postupoval i Nejvyšší soud ČR v rámci svého moderačního práva dle § 150 o.s.ř. (srovnej rozhodnutí ze dne 29. 11. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1805/2001). Soud při úvaze o aplikaci moderačního práva zohlednil i skutečnost, že žalobce vložil do smlouvy úplatu ve výši, která se zjevně příčí dobrým mravům, když při 70 denní splatnosti úvěru měl žalovaný žalobci zaplatit nad rámec poskytnuté jistiny částku 15.400 Kč. Takové chování žalobce jako profesionálního poskytovatele úvěrů je pro společnost vysoce nežádoucí a vede ke zbytečnému prohlubování zadluženosti občanů, kteří se pak stávají subjekty různých řízení a zatěžují i sociální systém celé společnosti.