41 C 168/2024-59 — Městský soud v Brně

1. Žalobce se původně žalobou podanou ke zdejšímu soudu domáhal vydání rozhodnutí, podle kterého by žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 14 673,59 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 2 066,53 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 685,11 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 14 673,59 Kč od 30. 1. 2024 do zaplacení ve výši 15 % a 24,36 % úrok ročně z částky 14 673,59 Kč od 30. 1. 2024 do zaplacení, jakož i úhrady vzniklých nákladů řízení. V odůvodnění žaloby žalobce uvedl, že žalovaný čerpal od společnosti , právnická osoba, , IČO: , IČO, částku 20 000 Kč, a to na základě řádně sepsané žádosti o spotřebitelský úvěr a následně uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 16. 2. 2022, vedené pod č. , hodnota, . V průběhu celého smluvního vztahu žalovaný na dluh zaplatil celkem částku 16 568 Kč. Zbylé finanční prostředky však věřiteli nezaplatil. Žalobce měl za to, že pro obsah žádosti o spotřebitelský úvěr jeho právní předchůdce své zákonné povinnosti splnil, když úvěruschopnost žalovaného řádně prověřil. Žalobce pak pohledávku za žalovaným do svého majetku nabyl na základě postupní smlouvy od původního věřitele. Protože celá dlužná pohledávka uhrazená nebyla, nezbylo žalobci než podat žalobu k soudu.2. Žalovaný se k věci nevyjádřil.3. Ze strany soudu byl žalovaný v průběhu řízení řádně obesílán na adresu , adresa, , která je zjevná jak z obsahu smluvních ujednání, tak je i adresou žalovaného podle tzv. základních registrů. Protože se žalovaný k jednání nedostavil, jednal soud v jeho nepřítomnosti. Ve věci pak rozhodoval na základě obsahu spisu a výsledků provedeného dokazování.4. Z listin do spisu založených byl zjištěný následující skutkový stav věci.:5. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že byla uzavřená dne 16. 2. 2022 mezi , právnická osoba, na straně jedné, jako poskytovatelem úvěru a žalovaným na straně druhé, jako příjemcem úvěru. Podle obsahu smlouvy byla částka 20 000 Kč žalovanému věřitelem také poskytnutá. Žalovaný se ji zavázal věřiteli splatit v 21 splátkách po 2 071 Kč měsíčně. Celkem ve výši 43 491 Kč.6. Z tzv. zákaznické karty – žádosti o spotřebitelský úvěr bylo soudem zjištěno, že žalovaný v ní uvedl své osobní údaje, kontaktní adresu a email, jakož i to, že je osobou se základním vzděláním, svobodný, a že bydlí v nájmu. Není majitelem auta a pracuje u společnosti , právnická osoba, jako operátor výroby s tím, že jeho příjem činí částku 21 716 Kč měsíčně. Dále uvedl, že jeho běžné výdaje činí 14 000 Kč měsíčně a extérní splátky 900 Kč měsíčně. Vlastní bankovní účet, má pracovní smlouvu od 2. 9. 2019. K dispozici měly být i dva výpisy z účtu banky.7. Ze smlouvy o postoupení pohledávek a její přílohy je patrné, že pohledávka za žalovaným měla být postoupena do majetku současného žalobce. Stejně tak z oznámení o postoupení pohledávky a z výzvy před podáním žaloby ve smyslu ustanovení § 142a o.s.ř. vyplývá, že žalovaný by informován o tom, že pohledávka se dostala do majetku současného žalobce a zároveň, že byl vyzván k úhradě dluhu před podáním žaloby.8. Podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (zákon č. 257/2016 Sb.) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.9. Podle ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.10. Podle ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.11. Podle ustanovení § 2991 odst. 1 občanského zákoníku kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.12. Podle ustanovení § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.13. Po provedeném dokazování soud konstatuje, že žaloba byla shledána důvodnou jen co do části uplatněného nároku.14. K věci samotné lze uvést, že byť žalobce tvrdil, že mezi ním, resp. jeho právním předchůdcem a žalovaným byla uzavřená platná smlouva o spotřebitelském úvěru, tak z provedeného dokazování, a po žalobci daném poučení ve smyslu ustanovení § 5, § 101 a § 118a zákona č. 99/1963 Sb. (dále jen „o. s. ř.“), bylo zjištěno, že tomu tak ve skutečnosti nebylo.15. Zjevné je a rozporováno nebylo, že právní předchůdce žalobce měl žalovanému poskytnout částku 20 000 Kč s tím, že žalovaný ji měl v horizontu necelých dvou let věřiteli vrátit, a to v částce fakticky dvojnásobně vysoké. Ve vztahu k ověření úvěruschopnosti žalovaného byla soudu v rámci dokazování k dispozici jen proklamace uvedená v samotné zákaznické kartě o tom, že žalovaný by měl být zaměstnán, že jeho příjem přesahuje částku 21 000 Kč měsíčně, a že jeho náklady činí cca 15 000 Kč měsíčně. Zároveň z uvedené listiny vyplývá, že měla být věřiteli/zprostředkovateli úvěru předložená pracovní smlouva, případně bankovní výpisy. Ve skutečnosti, však žalobce takovélistinné důkazy soudu nepředložil. Žalobce naopak uvedl, že takové listinné důkazy k dispozici nemá.16. Na tomto místě lze uvést, že v rámci vedeného civilního nalézacího řízení soud uplatněné nároky neposuzuje jen na základě uvedených skutkových tvrzení, ale předně na základě výsledků ve věci provedeného listinného dokazování, neboť jde o řízení sporné, kde záleží jen na žalobci, zda svůj nárok obhájí, resp. řádně prokáže. V řízení bylo jasné, že obsah zákaznické karty nebude ve skutečnosti podložený žádným dalším reálným listinným důkazem. Nadto sám žalovaný soudu k dispozici nebyl a úvěr fakticky poskytoval právní předchůdce žalobce. I když výše úvěru není pohledem doby a obecné cenové hladiny nijak vysoká, tak to ještě z věřitele nesnímá povinnost prověřit majetkové poměry potencionálního dlužníka, tedy řádně ověřit pravdivost tvrzení ohledně výše jeho příjmů a výdajů, aby bylo učiněné za dost ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Prověření úvěruschopnosti by mělo být předně profesionální, tedy řádně podložené a doložené. Nikoliv nedbalé, vedené ryzí snahou o poskytnutí úvěru za každou cenu a komukoliv, při ignorování standardních zákonných povinností uvedených v zákoně o spotřebitelském úvěru. Takovým nedbalým postupem by byla zároveň vážně dotčena i práva spotřebitele chráněná prostřednictvím ustanovení § 1810 a násl. občanského zákoníku.17. Jinak řečeno soud nemá za to, že by věřitel řádným způsobem prověřil úvěruschopnost žalovaného, když k dispozici nebyl žádný další relevantní listinný důkaz ohledně jeho majetkového statusu. Nelze dovodit ani to, že byť měl žalovaný věřiteli zaplatit cca 8měsíčních splátek, že by to samotné mělo svědčit o tom, že při kontraktaci a prověření úvěruschopnosti žalovaného, bylo věřitelem učiněno za dost právní úpravě výše uvedené. Soud nemůže pominout ani samotnou výši splátek při uvedených příjmech a výdajích žalovaného, když příjmy žalovaného rozhodně nebyly vysoké. Soud vzal v úvahu také to, že žalobce další listiny, prokazující jeho skutková tvrzení ve vztahu k řádnému prověření úvěruschopnosti, k dispozici neměl. Tudíž žalobce svá tvrzení řádně neprokázal. Samotnou smlouvu o spotřebitelském úvěru soud hodnotí jako neplatnou ve smyslu ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, když žalobci ve skutečnosti nenáleží celý jím uplatněný nárok, který žalobce odvozoval od obsahu závazkového vztahu, ale jen nárok