43 C 229/2024-45 — Městský soud v Brně

Žalobce se žalobou domáhal po žalovaném zaplacení 24 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 25 215 Kč od 5.10.2023 do zaplacení s odůvodněním, že účastníci uzavřeli smlouvu o zápůjčce dne 11.7.2023, na základě které poskytl žalobce žalovanému finanční prostředky ve výši 15 000 Kč, které se žalovaný zavázal vrátit spolu s poplatkem 9 000 Kč do 4.10.2023, uhradil však pouze 8 000 Kč. Žalovaná částka sestává z jistiny zápůjčky a poplatku za poskytnutí zápůjčky 24 000 Kč a nákladů na upomínky 2 500 Kč dle článku 2.3 smlouvy. Při prověření schopnosti žalovaného splácet úvěr posuzoval žalobce údaje získané od žalovaného o jeho rodinných, pracovních, příjmových a výdajových poměrech. Před podáním žaloby byl žalovaný vyzván k úhradě.Žalovaný se k doručené žalobě nevyjádřil.V souladu s ustanovením § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání za použití ustanovení § 101 odst. 4 o.s.ř. souhlasili.Z předložených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav. Mezi účastníky byla dne 11.7.2023 uzavřena smlouva o zápůjčce, na základě níž žalobce žalovanému poskytl téhož dne na účet finanční prostředky ve výši 15 000 Kč, žalovaný se zavázal zápůjčku splatit spolu s poplatkem za poskytnutí zápůjčky ve výši 9 000 Kč ve třech splátkách po 8 000 Kč, poslední splátka byla splatná devadesátý třetí den od poskytnutí zápůjčky (smlouva o zápůjčce, výpis z účtu). Zástupce žalobce vyzval před podáním žaloby žalovaného k úhradě ve lhůtě tří dnů dopisem ze dne 2.7.2024 odeslaným prostřednictvím pošty téhož dne (předžalobní výzva, podací lístek).Právním posouzením zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je zčásti důvodná.Smlouva uzavřená mezi účastníky byla smlouvou o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon č. 257/2016 Sb.“), neboť žalobce jednal při uzavření smlouvy v rámci své podnikatelské činnosti, žalovaný jako nepodnikající fyzická osoba.Poskytovatel spotřebitelského úvěru má podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. povinnost posoudit schopnost žadatele úvěr splácet a spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Tato činnost představuje kvalifikovanou činnost profesionála v příslušném oboru, jejímž obsahem je individuální posouzení konkrétní situace každého jednotlivého spotřebitele žádajícího o úvěr. Jedná se o institut, jehož smyslem je odpovědný přístup věřitelů, kteří mají předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet a v případě, že je výsledek posouzení negativní, spotřebitele nezadlužovat. Primárním cílem je ochrana spotřebitele před neúměrným zadlužováním, sekundárně je chráněn i věřitel před vznikem v budoucnu nedobytných pohledávek. V neposlední řadě je pak chráněna společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy. Schopnost žadatele úvěr splácet je poskytovatel povinen posoudit na základě dostatečných informací, nespoléhá se pouze na údaje tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá doložit, na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 26.2.2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, ze dne 26.1.2012, sp. zn. I. ÚS 199/11, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25.7.2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 20.3.2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá žadatelem doložit, jinak se dopouští správního deliktu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1.4.2015, sp. zn. 1 As 30/2015).Soud dospěl k závěru, že žalobce nedostál své povinnosti vyplývající z ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. posoudit úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí, neboť postupoval formálně a spolehl se pouze na údaje získané od žalovaného. Uzavřená smlouva je proto neplatná podle ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. a podle ustanovení § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.z.“), neboť též zjevně narušuje veřejný pořádek, přičemž k této neplatnosti soud přihlíží z úřední povinnosti (srov. opět shora uvedené nálezy Ústavního soudu a rozsudky Nejvyššího soudu, jakož i rozsudek Soudního dvora ze dne 5.3.2020 ve věci C-679/18).Jelikož uzavřená smlouva o úvěru byla od počátku neplatná, práva z ní nelze přiznat. Dle ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. má žalobce právo na vrácení nesplacené jistiny. Žalobce tak má právo na vrácení částky 7 000 Kč představující rozdíl mezi poskytnutými finančními prostředky ve výši 15 000 Kč a úhradami žalovaného 8 000 Kč. Žalovaný byl vyzván k úhradě dopisem odeslaným prostřednictvím pošty dne 2.7.2024, který se při běžném chodu věcí dostal do sféry dispozice žalovaného třetí pracovní den, tj. v pondělí 8.7.2024, posledním dnem poskytnuté třídenní lhůty byl čtvrtek 11.7.2024. Od 12.7.2024 je žalovaný v prodlení, a žalobce má dle ustanovení § 1970 o.z. právo na úrok z prodlení, jehož výše dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění účinném k prvnímu dni prodlení, činí 12,75 % ročně. Soud proto žalobě co do částky 7 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 7 000 Kč od 12.7.2024 do zaplacení vyhověl (výrok I) a ve zbytku žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II). Lhůta k plnění byla určena podle ustanovení § 160 odst. 1 o.s.ř.Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. Žalovaný byl v řízení procesně úspěšnější, podle obsahu spisu mu však žádné náklady řízení nevznikly.