47 C 61/2025-29 — Městský soud v Brně

1. Žalobce se žalobou ze dne 17. 12. 2024 (u soudu podána téhož dne) domáhal uložení povinnosti žalovanému zaplatit:- jistinu 34 999,98 Kč,- poplatek za vyplacení tranší úvěru 696,50 Kč,- smluvní úrok 36 886,44 Kč,- poplatek za službu „Presto“ 165 Kč,- smluvní pokutu 973,82 Kč a- zákonný úrok z prodlení z částky 35 861,48 Kč od 11. 6. 2024 do zaplacení v sazbě 14,75 % ročně,to vše z titulu smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru ze dne 15. 12. 2023, č. , hodnota, uzavřené mezi žalobcem a žalovaným distanční formou. Žalovaný se během řízení nevyjádřil.2. Z listinných důkazů provedených při jednání soud zjistil následující skutkový stav.3. Žalobce s žalovaným uzavřeli dne 15. 12. 2023 distančním způsobem smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, prostřednictvím webu www.flexifin.cz (důkaz: Smlouva o revolvingovém spotřebitelském úvěru a vyjmenované smluvní dokumenty; autorizace ověření totožnosti žalovaného s datem 15. 12. 2023; BankID výpis).4. Na základě smlouvy se žalobce zavázal poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr jiný než na bydlení až do výše 57 500 Kč s možností postupného čerpání. Žalovaný se dle čl. VII odst. 2 a čl. VI smlouvy zavázal zaplatit žalobci poplatek za vyplacení tranší úvěru ve výši 1,99 % z vyplacené tranše. Žalovaný se dle čl. VII odst. 3 a čl. VI smlouvy zavázal zaplatit žalobci smluvní úrok ve výši 0,93 % denně z nesplacené části jistiny.5. Žalobce uvedl, že posoudil úvěruschopnost žalovaného následovně. Žalobce nahlédl do registru bankovních a nebankovních klientských informací (NRKI a BRKI registry), do insolvenčního rejstříku, centrální evidence exekucí a „případně žalobce vycházel z žalovaným předložených výpisů z účtu a z výplatních pásek prokazujících jeho pravidelný příjem. Žalobcem ověřená výše čistého měsíčního příjmu žalovaného činila 55000 Kč“.6. K prokázání shora uvedených tvrzení ale žalobce předložil jen dva důkazy.7. Jednak jde o listinu nazvanou „Identifikované příjmy“, v níž je uveden žalobce jako její vystavitel. Nicméně tato listina je nedatovaná a není v ní dokonce ani uvedeno, kterého klienta (dlužníka) se týká. Nelze ji tak bezpečně ztotožnit s žalovaným. V této listině je uvedeno, že „příjem byl spotřebitele doložen prostřednictvím bankovního výpisu, který obsahoval příjmové transakce… Výše ověřeného čistého měsíčního příjmu: 55 000“. Z toho plyne, že i kdyby se tato listina týkala shora uvedeného smluvního vztahu mezi účastníky, pak se žalobce zjevně nezabýval výdaji žalovaného. Z této listiny též neplyne, z jakých zdrojů měl žalovaný příjem získávat a o výpis z účtu za jakou dobu se jedná.8. Druhak žalobce předložil listinu nazvanou jako „Výpis o posouzení úvěruschopnosti u společnosti , Jméno žalobce, .“, v níž je uveden žalobce jako její vystavitel. V listině je uveden žalovaný jako klient. Uvádí se v ní zejména, že žalovaný žije sám, výše jeho pravidelných měsíčních výdajů na půjčky činí 6 000 Kč, na bydlení 3 000 Kč, další nezbytné výdaje jsou 2 000 Kč ostatní zbytné výdaje jsou 2 000 Kč, „výše ověřeného čistého měsíčního příjmu“ je 55 000 Kč a výše čistého měsíčního příjmu uvedeného spotřebitelem činí 28 000 Kč.9. Žalobce poskytl žalovanému úvěr ve výši celkem 69 000 Kč, a to na účet žalovaného č. , č. účtu, : dne 15. 12. 2023 částku 17 000 Kč, 7. 1. 2024 částku 17 000 Kč a 9. 2. 2024 částku 35 000 Kč (důkaz smlouvou o revolvingovém úvěru, Přehled bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli a sdělení od Air bank a.s. ze dne 7. 4. 2025 na č. l. 16).10. Žalovaný splatil na jistinu celkem 34 000 Kč následujícím způsobem: dne 16. 12. 2023 částku 17 000 Kč, dne 6. 2. 2024 částku 1,31 Kč a dne 7. 2. 2024 částku 16 998,69 Kč (viz již tvrzení žalobce na str. 3 žaloby).11. Předžalobní výzva byla žalovanému odeslána žalobcem dne 27. 11. 2024 (důkaz: výzva k úhradě před podáním žaloby s datem 27. 11. 2024 s podacím lístkem s datem 27. 11. 2024).Právní posouzení zjištěného skutkového stavu12. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze v části, ve které se žalobce domáhal vrácení jistiny úvěru.13. Žalobce a žalovaný uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jako „zákon“), ve spojení s § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jako „o. z.“). Jedná se o spotřebitelský úvěr dle § 2 odst. 1 zákona - jde o úvěr poskytovaný spotřebiteli. Žalobce je osobou poskytující úvěr v rámci své podnikatelské činnosti (viz § 7 zákona).14. Soud nejprve posuzoval (viz § 87 odst. 1 zákona), zda žalobce v souladu s § 86 odst. 1 a 2 zákona řádně zkoumal úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy.15. Věřiteli je uložena před uzavřením smlouvy o úvěru povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, přičemž při této činnosti je povinen vynaložit odbornou péči. Tato činnost představuje kvalifikovanou činnost profesionála v příslušném oboru, jejímž obsahem je individuální posouzení konkrétní situace každého jednotlivého spotřebitele žádajícího o úvěr. Jedná se o institut, jehož smyslem je odpovědný přístup věřitelů, kteří mají předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet a v případě, že je výsledek posouzení úvěruschopnosti negativní, spotřebitele nezadlužovat. Primárním cílem je ochrana spotřebitele před neúměrným zadlužováním, sekundárně je chráněn i věřitel před vznikem v budoucnu nedobytných pohledávek. V neposlední řadě je pak chráněna společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).16. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.)17. Nejvyšší soud se k podobné otázce (k výkladu obdobného § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru) podrobně vyjádřil například v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. V něm uvedl mj., že „věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit… Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud....“ (obdobně rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 201/2018 a 33 Cdo 2981/2022).18. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18, bod 19. uvedl: „Nejvyšší správní soud posuzoval kasační stížnost obchodní společnosti [srov. jeho rozsudek z 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39] poskytující spotřebitelské úvěry a při výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinného do 30. 11. 2016 (když obsahově obdobná úprava je zakotvena i v § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů, tedy pro účely tohoto výkladu lze vycházet z toho, že se právní úprava nezměnila) dovodil, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit)… Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie (dále jen "Soudní dvůr") v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (CA Consumer Finance SA v. Ingrid Bakkaus a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen "směrnice"), a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno - v orig. "the burden of proving") posoudit úvěryschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru s