47 C 96/2025-36 — Městský soud v Brně

1. Žalobce se žalobou ze dne 15. 11. 2024 (podána u soudu téhož dne) domáhal zaplacení:- dlužné jistiny ve výši 20 000 Kč,- kapitalizovaných úroků ve výši 1 303,55 Kč,- kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 4 616,67 Kč,- úroků ve výši 25,23 % ročně z dlužné jistiny ve výši 20 000 Kč od 30. 4. 2024 do zaplacení,- úroků z prodlení v zákonné výši 15 % ročně z dlužné jistiny ve výši 20 000 Kč od 30. 4. 2024 do zaplacení,to vše z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 27. 4. 2022, č. , hodnota, , uzavřené mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobce společností , právnická osoba2. Žalovaný se v řízení nevyjádřil.3. Soud za splnění podmínek § 115a, § 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), rozhodl ve věci samé bez nařízení jednání a vyhlásil tento rozsudek. Z listinných důkazů soud zjistil následující skutečnosti.4. Mezi právním předchůdcem žalobce, společností , právnická osoba, , IČ: , IČO, , a žalovaným došlo dne 27. 4. 2022 k uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, . Na základě této smlouvy poskytl právní předchůdce žalobce žalovanému peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy, což žalovaný potvrdil svým podpisem smlouvy (důkaz: listina smlouvy ze dne 27. 4. 2022, č. , hodnota, ).5. Právní předchůdce žalobce jakožto poskytovatel úvěru posoudil před jeho poskytnutím schopnost žalovaného požadovanou částku splácet dle zákaznické karty ze dne 27. 4. 2022. Věřitel přijal závěr, že : 1) žalovaný měl příjem z práce na plný úvazek 26 476 Kč měsíčně čistého, což ověřil z výplatních pásek za 2/2022 a 3/2022; 2) další příjem domácnosti činí 45 200 Kč měsíčně čistého; 3) žalovaný neměl úvěr z kreditní karty ani spotřebitelský úvěr, 4) odhadované výdaje žalovaného činí 1 391 Kč měsíčně. Tyto skutečnosti žalovaný uvedl do Zákaznické karty – žádosti o spotřebitelský úvěr dne 27. 4. 2022. Žalovaný v Zákaznické kartě též uvedl, že žije s rodiči, je svobodný, bez vyživovacích povinností, a dále že má bankovní účet vedený na své jméno. Současně si z veřejně dostupného insolvenčního rejstříku věřitel ověřil, že vůči žalovanému není vedeno insolvenční řízení.6. Žalovaný se zavázal splácet úvěr částkou 2 270 Kč měsíčně, s úrokem 25,23 % ročně, v celkem , hodnota, splátkách, poslední splátka dne 27. 1. 2024. Žalovaný nezaplatil právnímu předchůdci žalobce ničeho (tvrzení žalobce, které nebylo zpochybněno + důkaz Tabulkou umoření).7. Žalobní pohledávka byla ze strany společnosti , právnická osoba, postoupena na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 29. 4. 2024 žalobci jako novému věřiteli, a to s účinností ke dni 29. 4. 2024 (důkaz: Oznámení postupitele o postoupení pohledávky ze dne 29. 4. 2024, Smlouva o postoupení pohledávek, Příloha č. , hodnota, Smlouvy o postoupení pohledávek – strana č. , hodnota, ze Seznamu postoupených pohledávek).8. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.9. Žalobce a žalovaný uzavřeli smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jako „zákon“), ve spojení s § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jako „o. z.“). Jedná se o spotřebitelský úvěr dle § 2 odst. 1 zákona - jde o úvěr poskytovaný spotřebiteli. Žalobce je osobou poskytující úvěr v rámci své podnikatelské činnosti (viz § 7 zákona).10. Soud tedy ex offo posuzoval (dle § 87 zákona), zda úvěrující v souladu s § 86 odst. 1 a 2 zákona řádně zkoumal úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy.11. Věřiteli je uložena před uzavřením smlouvy o úvěru povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, přičemž při této činnosti je povinen vynaložit odbornou péči. Tato činnost představuje kvalifikovanou činnost profesionála v příslušném oboru, jejímž obsahem je individuální posouzení konkrétní situace každého jednotlivého spotřebitele žádajícího o úvěr. Jedná se o institut, jehož smyslem je odpovědný přístup věřitelů, kteří mají předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet a v případě, že je výsledek posouzení úvěruschopnosti negativní, spotřebitele nezadlužovat. Primárním cílem je ochrana spotřebitele před neúměrným zadlužováním, sekundárně je chráněn i věřitel před vznikem v budoucnu nedobytných pohledávek. V neposlední řadě je pak chráněna společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. , spisová značka, ).12. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.)13. Nejvyšší soud se k podobné otázce (k výkladu obdobného § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru) podrobně vyjádřil například v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. V něm uvedl mj., že „věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit… Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze , právnická osoba, ), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud....“ (obdobně rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 201/2018 a 33 Cdo 2981/2022).14. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18, bod 19. uvedl: „Nejvyšší správní soud posuzoval kasační stížnost obchodní společnosti [srov. jeho rozsudek z 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39] poskytující spotřebitelské úvěry a při výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinného do 30. 11. 2016 (když obsahově obdobná úprava je zakotvena i v § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů, tedy pro účely tohoto výkladu lze vycházet z toho, že se právní úprava nezměnila) dovodil, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit)… Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie (dále jen "Soudní dvůr") v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (, Anonymizováno, v. , jméno FO, a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen "směrnice"), a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno - v orig. "the burden of proving") posoudit úvěryschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady)…“. Na citované Ústavní soud souhlasně odkázal i v nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 10/17, bod 96.15. Jak uvedl Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 24. 3. 2023 sp. zn. , spisová značka, , „Hodnocení úvěruschopnosti žadatele o úvěr však vyžaduje porovnání zjištěných příjmů se zjištěnými výdaji dlužníka; pouhé zkoumání jedné z těchto složek k řádnému posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr nestačí. Stanovila-li věřitelka výdaje pouze na základě ekonomického modelu, aniž by dlužníka vedla k doložení konkrétních údajů, nezkoumala výdajovou stránku žadatele řádně… vycházet pouze z informací o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva bez zjištění konkrétních informací o žadateli, neodpovídá řádnému posouzení úvěruschopnosti.“16. Příjmy a výdaje jsou „jednou stránkou téže mince“. Pokud by žadatel o úvěr měl výdaje převyšující jeho příjmy, pak z logiky věci by jeho příjem (byť by byl sebevětší) nestačil na řádné splácení úvěru. Již proto nelze pojímat otázku povinnost