49 C 250/2024-44 — Městský soud v Brně

1. Žalobce se domáhal, aby soud uložil žalovanému zaplatit žalobci 13.807 Kč s úroky a úroky z prodlení ve výši, z částek a za dobu, jež rozvedl. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že se žalovaným dne , datum, uzavřela společnost , právnická osoba, smlouvu o zápůjčce, podle níž žalovaný čerpal v hotovosti 20.000 Kč (později žalobce doplnil, že částku 15.317 Kč žalovaný čerpal v hotovosti, částka 4.683 Kč byla použita na refinancování předchozího závazku) a tuto se zavázal spolu se sjednaným úrokem a dalšími poplatky, které žalobce dále rozvedl, zaplatit v 24 měsíčních splátkách. V rozporu s ujednáním ve smlouvě žalovaný zaplatil pouze částku v celkové výši 13.850 Kč, jinak ničeho. Smlouvou ze dne , datum, byla pohledávka za žalovaným postoupena žalobci, žalovaný o tom byl písemně informován. Žalobce vyzval žalovaného před podáním žaloby k zaplacení dlužné částky, marně.2. Žalovaný se ve věci – ač k tomu soudem vyzván – ve lhůtě mu k tomu soudem určené ani do dnešního dne nevyjádřil. K jednání soudu nařízenému na 20. 2. 2025, ač předvolán řádně a včas, se pak bez omluvy nedostavil, aniž soudu sdělil jakýkoli důvod, který by mu v účasti bránil. Za této situace soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného.3. Ke zjištění skutkového stavu věci soud provedl tyto důkazy a učinil z nich následující skutková zjištění:4. Ze smlouvy o zápůjčce ze dne , datum, soud zjistil, že ji uvedeného dne podepsali , jméno FO, za , právnická osoba, a žalovaný, že podle ní , právnická osoba, měl poskytnout částku ve výši 4.683 Kč na „refinancování zápůjčky“ ze smlouvy č. , hodnota, a dále že podle ní žalovanému při podpisu smlouvy poskytl částku 15.317 Kč v hotovosti. Žalovaný měl podle této smlouvy splácet 24 měsíčních splátek po 1.616 Kč, celkem měl zaplatit 38.730 Kč. Jde-li o částku 4.683 Kč, žalobce přes výzvu soudu neuvedl a nedoložil, zda a kdy byla předchozí smlouva uzavřena, jakou částku měl podle ní žalovaný čerpat, jakou měl splatit a jak byla před uzavřením smlouvy zkoumána jeho úvěruschopnost (při jednání ve věci žalobce uvedl, že k tomuto nemá žádné informace a nemůže doplnit ničeho).5. Z karty zákazníka soud zjistil, že podle ní žalovaný v době podpisu smlouvy o zápůjčce ke dni , datum, bydlel v pronajatém bydlení, měl základní vzdělání, byl svobodný, měl vyživovací povinnost k jedné osobě, jediným zdrojem jeho příjmů byl invalidní důchod. Na druhé straně téže karty je uveden „čistý příjem žadatele“ v částce 15.488 Kč, „ostatní příjmy žadatele“ v částce 4.100 Kč (není zřejmé, o jaké příjmy by se mělo jednat, když žalovaný měl mít jediný příjem z invalidního důchodu), na straně výdajů pak „interní splátky , Anonymizováno, “ a v částce 1.737 Kč a „odhadované měsíční výdaje žadatele“ v částce 3.000 Kč. Údaje uvedené v zákaznické kartě měly být ověřeny dvě výplatními páskami (červenec, srpen 2019), což je rovněž s podivem s ohledem na to, že se mělo jednat o invalidního důchodce, který neměl mít jiný zdroj příjmů (podle údajů uvedených na první straně zákaznické karty). Odhlédne-li soud od okolnosti, že údaje uvedené na kartě, přinejmenším na straně výdajů, jsou pouze odhadované, nikoli reálné, i od okolnosti, že evidentně nebyly nijak ověřeny (z ničeho neplyne, že by byla např. ověřena forma bydlení žalovaného včetně nákladu na něj, či výše jeho invalidního důchodu), je na první pohled i pro laika, natož pro profesionála, jímž , právnická osoba, v dané oblasti trhu nepochybně je, evidentní naprostá nereálnost částek uvedených na zákaznické kartě. Je např. zcela mimo realitu, aby žalovaný měl při jedné vyživovací povinnosti a bydlení v nájmu v , adresa, měsíční náklady pouze 3.000 Kč. Kdyby byly jeho příjmy skutečně ve výši 19.588 Kč a výdaje 3.000 Kč měsíčně, jak je na kartě uvedeno, sotva by měl potřebu čerpat prostředky z nebankovních půjček (úvěrů). Okolnost, že žalovaný čerpal prostředky z půjček (úvěrů), a to opakovaně, jak o tom svědčí údaj o „interních splátkách , Anonymizováno, “, naopak zcela nepochybně svědčí o tom, že výše příjmů žalovaného nedosahovala částky, kterou žalovaný vynakládal.6. Pokud jde o ověření údajů v kartě zákazníka, soud tedy nevzal za prokázané, že by informace v nich uvedené poskytovatel zápůjčky ověřoval (k tomu mj. soud vyzýval žalobce před nařízením jednání k doplnění skutkových tvrzení a označení důkazů; rovněž při jednání se soud žalobce dotazoval, zda údaje byly nějak ověřeny, nato žalobce uvedl, že „nic dalšího uvést nemůže“. Soud proto upustil od dalšího poučení a výzvy postupem podle ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Nadto nutno uvést, že i kdyby tyto údaje skutečně ověřeny byly, jsou pro posouzení úvěruschopnosti žalovaného zcela nepostačující. V zákaznických kartách není uvedena celá řada dalších informací, které jsou z hlediska posouzení úvěruschopnosti relevantní (otázka reálných, nikoli odhadovaných výdajů žalovaného).7. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne , datum, soud vzal za prokázané, že pohledávka za žalovaným byla postoupena žalobci.8. Z „tabulek umoření“ a z podacího lístku ze dne 27. 10. 2023 soud neučinil žádné pro rozhodnutí ve věci určující skutkové zjištění. Jde-li o podací lístek 27. 10. 2023, soud jím nevzal za prokázané tvrzení žalobce, že uvedeného dne bylo žalovanému odesláno oznámení o postoupení pohledávky ze dne , datum, . V první řadě se nejeví jako logické odeslání listiny měsíc po jejím vyhotovení. Především však oznámení o postoupení učinil , právnická osoba, , zatímco zásilku dne 27. 10. 2023 odeslal žalobce, tj. odlišná osoba. Tvrdil-li žalobce, že zásilkou odeslanou dne 27. 10. 2023 byly společně odeslány oznámení o postoupení a další listina (informace o zpracování osobních údajů), z podacího lístku ani z žádného jiného důkazního prostředku (ani ve vzájemné souvislosti) nic takového dovodit nelze.9. Z výzvy k plnění ze dne 28. 3. 2024 soud vzal za prokázané, že jím žalobce vyzval žalovaného k plnění před podáním žaloby. Z připojeného podacího lístku soud vzal za prokázané, že listina byla žalovanému odeslána dne 2. 4. 2024.10. Po takto provedeném dokazování soud učinil tento závěr o skutkovém stavu věci: Dne , datum, , právnická osoba, a žalovaný podepsali smlouvu o zápůjčce o shora uvedeném obsahu a žalovaný od , právnická osoba, převzal v hotovosti částku 15.317 Kč. Čerpání částky ve výši 4.683 Kč (za účelem „refinancování“) v tomto případě soud nemá za prokázané (žalobce nedoložil, že před 30. 9. 2019 měl žalovaný dluh za , právnická osoba, , že by tento dluh byl ve výši 4.683 Kč a že by byl uhrazen z prostředků podle smlouvy o zápůjčce ze dne , datum, ; důkazy k prokázání tvrzení o čerpání zápůjčky v tomto rozsahu žalobce neoznačil a z listin, které jsou obsahem spisu, nic takového neplyne; vzhledem k tomu, že na dotaz soudu při jednání žalobce uvedl, že další důkazy k prokázání tvrzení o refinancování označit nemůže, i v tomto případě soud upustil od postupu podle ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř.). Soud nemá za prokázané, že by , právnická osoba, jakkoli (reálně) před uzavřením obou smluv ověřoval schopnost žalovaného zápůjčky splatit. Z karty klienta – u níž navíc nelze vzít za prokázané, že by údaje v ní uvedené byly reálné, tj. že je poskytovatel půjčky jakkoli skutečně ověřoval – je zřejmé, že , právnická osoba, zcela rezignoval na zjišťování reálných výdajů žalovaného (v kartě jsou uvedeny pouze „odhadované výdaje“, které jsou uvedeny v tak nízkých částkách, že to musí budit důvodné pochybnosti i u osoby zcela mimo obor, natož u osoby profesionála, jímž , právnická osoba, , pokud jde o poskytování půjček a úvěrů, nepochybně je. Smlouvou ze dne , datum, byla pohledávka za žalovaným postoupena žalobci (o tom svědčí oznámení o postoupení). Žalovaný zaplatil celkem částku 13.850 Kč (tvrzení žalobce, žalovaný netvrdil, že by zaplatil více). Přípisem odeslaným dne 2. 4. 2024 žalobce vyzval žalovaného k zaplacení, marně.11. Jde-li o částku, která měla být poskytnuta na „refinancování“, soud dovozuje, že je nutno odlišovat situaci, kdy banka (poskytovatel úvěru či zápůjčky) poskytuje plnění na „refinancování“ odlišnému subjektu (třetí osobě), tzn. peněžní prostředky reálně žalovanému poskytne tak, že je odešle třetí osobě, a situaci v projednávané věci, kdy částka ve výši 4.683 Kč fakticky měla být započtena na dluh z předchozí smlouvy, tj. reálně vyplacena nikomu nebyla. V této situaci je podle názoru soudu nutno zvážit smysl a účel právní úpravy zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Jestliže zákonodárce vyžaduje k platnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru mj., aby poskytovatel úvěru zkoumal schopnost úvěr splácet pod sankcí absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru, kdy lze přiznat pouze plnění z titulu bezdůvodného obohacení, nikoli však smluvní plnění, nelze připustit faktické obcházení této úpravy tím, že předchozí „dluhy“ z případně neplatné smlouvy budou „refinancovány“, takže uniknou přezkumu soudu. Jinými slovy, v případě, že žalobce tvrdí, že část čerpané částky byla použita na refinancování předchozí smlouvy u té