61 C 287/2023-66 — Městský soud v Brně

1. Žalobou ze dne 17.8.2023 domáhala se původně , právnická osoba, ., nyní žalobkyně jako právní nástupce ve vztahu k žalované pohledávce, úhrady žalované částky s odůvodněním, že , právnická osoba, . (dále banka) uzavřela s žalovaným dne , datum, úvěrovou smlouvu, na základě které poskytla žalovanému úvěr ve výši 135.000,00 Kč. V důsledku porušení povinnosti žalovaného k úhradě sjednaných splátek úvěru banka úvěr zesplatnila a nárokovala po žalovaném úhradu zůstatku úvěru, přičemž následně pohledávku za žalovaným postoupila až na žalobkyni. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, k jednání se bez omluvy nedostavil, a bylo proto jednáno v jeho nepřítomnosti.2. Ze smlouvy o úvěru, nazvané Smlouva o úvěru s pojištěním schopnosti splácet – Express půjčka, vzal soud za prokázáno, že banka uzavřela elektronickou formou dne , datum, se žalovaným jako dlužníkem smlouvu, kterou se v článku II. bod 1 zavázala poskytnout žalovanému úvěrovou jistinu ve výši 135.000,00 Kč. Úroková sazba byla v článku II. bod 5 smlouvy sjednána ve výši 11,9 % ročně. Žalovaný se zavázal úvěr splatit v 96 měsíčních splátkách, přičemž 95 splátek mělo být uhrazeno ve výši po 2.529,00 Kč a 96. splátka ve výši 2.746,00 Kč. Mimoto se žalovaný zavázal hradit poplatky uvedené v článku III. bod 4 smlouvy. V článku III. bod 6 smlouvy byl sjednán postup pro případ prodlení žalovaného s úhradou sjednaných splátek, vedoucí k zesplatnění úvěru. Součástí úvěrové smlouvy byl rovněž sazebník produktů za produkty a služby pro fyzické osoby, všeobecné produktové podmínky a produktové podmínky pro spotřebitelský splátkový úvěr3. Pokud jde o prověřování úvěruschopnosti žalovaného, původní žalobkyně v podání z 12.12.2023 uvedla, že vycházela z informací uvedených v matričním listu klienta a z žádosti o úvěr z , datum, , přičemž příjem žalovaného byl ověřen z potvrzení o výši příjmu od zaměstnavatele. Dle matričního listu klienta byl žalovaný zaměstnán u společnosti , právnická osoba, ., IČ , IČO, , a to od , datum, . Původní žalobkyně doložila potvrzení o výši příjmu, které je datováno 6.10.2016, tedy tři roky před uzavřením úvěrové smlouvy. Dle tohoto potvrzení měl mít žalovaný za poslední tři měsíce před vystavením potvrzení, příjem celkem , částka, , což odpovídá příjmu , částka, měsíčně. Z veřejně dostupných listin v obchodním rejstříku vyplývá, že tvrzený zaměstnavatel žalovaného , právnická osoba, . je pod uvedenou firmou zapsán v obchodním rejstříku od , datum, , tj. od data, od kterého žalovaný tvrdí svůj pracovní poměr, přičemž od , datum, do , datum, byl žalovaný jednatelem uvedené společnosti a od , datum, do , datum, byl rovněž jejím společníkem. Dle veřejně dostupných výkazů zisku a ztráty, založených do sbírky listin obchodního rejstříku, činily mzdové náklady uvedené společnosti v roce 2015 celkem , částka, a v roce 2016 celkem , částka, , v roce 2017 nebyly vynaloženy žádné mzdové náklady. V roce, v němž byla uzavřena úvěrová smlouva, tj. v roce 2019, uvedená společnost dle přílohy k účetní závěrce, založené do sbírky listin obchodního rejstříku, neměla žádného zaměstnance.4. Z výpisů z účtu žalovaného vzal soud za prokázáno, že dne , datum, byla na účet žalovaného s označením čerpání úvěru připsána částka 135.000,00 Kč. Dále vzal z těchto výpisů z účtu soud za prokázáno, že v období předcházejícím uzavření úvěrové smlouvy, tj. od dubna do července 2019, nebyla na účet žalovaného připisována žádná mzda, od června 2019 byl účet v záporném zůstatku. V únoru 2019 navíc žalovaný čerpal další úvěr ve výši 91.000,00 Kč.5. Z přehledu pohybů na úvěrovém účtu vzal soud za prokázáno, že žalovaný uhradil na splátkách celkem 73.404,05 Kč, přičemž poslední splátku v částce 2.410,02 Kč a 600,00 Kč uhradil dne 22.7.2022. Z přípisu z 21.12.2022 a dokladu o jeho odeslání vzal soud za prokázáno, že banka uvedeným přípisem, odeslaným 22.12.2022, úvěr zesplatnila a nárokovala jeho jednorázovou úhradu ve lhůtě do 4.1.2023.6. Po takto provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba je zčásti důvodná. V řízení bylo prokázáno, že banka a žalovaný uzavřeli úvěrovou smlouvu dle § 2395 an. zákona 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále o.z.), zákona 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále z.s.ú). Soud na základě předložených listin konstatuje, že smlouva byla uzavřena prostředky na dálku, přičemž žalobkyně doložila postup žalovaného při uzavření smlouvy elektronickou formou.7. Soud dále zkoumal splnění povinnosti banky k řádnému prověření úvěruschopnosti dle § 86 z.s.ú. a dospěl k závěru, že banka v tomto směru svou povinnost nesplnila. Banka se spokojila s potvrzením o výši příjmu žalovaného, které bylo vystaveno tři roky před uzavřením úvěrové smlouvy, a navíc bylo vystaveno obchodní korporací, ve které byl žalovaný jednatelem i společníkem. Jinak řečeno, žalovaný vystavil potvrzení o příjmu sám sobě, přičemž deklarovaný příjem byl v rozporu s veřejně dostupnými listinami založenými do sbírky listin, z nichž vyplývá, že uvedená společnost vůbec nevykazovala mzdové náklady, které by odpovídaly nákladům na mzdu žalovaného, jak vyplývala z potvrzení o příjmu (mzdové náklady uvedené společnosti by musely být ročně vyšší než 500 tisíc Kč). Banka přitom nemohla dovodit výši pravidelného příjmu žalovaného z jeho účtu, který vedla na základě smlouvy o bankovních produktech, neboť žalovanému na účet nebyla ze strany uvedené obchodní korporace mzda na účet připisována.8. Navíc z ust. § 86 z.s.ú. vyplývá, že prověřování úvěruschopnosti má probíhat v souvislosti s uzavíranou úvěrovou smlouvou, nikoliv tedy tři roky před jejím uzavřením, a věřitel má povinnost opatřit si povaze a výši úvěru odpovídající informace o majetkových poměrech žalovaného jako spotřebitele. V daném případě však banka neměla vůbec v době uzavření úvěrové smlouvy relevantní informace o majetkových poměrech žalovaného, z nichž by mohla odůvodněně dovodit, že žalovaný dostojí svým závazkům z úvěrové smlouvy.9. Společnost , právnická osoba, ., kde byl žalovaný jednatelem a společníkem, a – dle svých tvrzení, neodpovídajících údajům v účetnictví – také zaměstnancem, dlouhodobě vykazovala špatné výsledky hospodaření, kdy za rok 2016 hospodařila se záporným výsledkem, za rok 2017 s výsledkem hospodaření , částka, . V roce, kdy byla uzavřena úvěrová smlouva, tj. v roce 2019, uvedená společnost, jak bylo uvedeno výše, neměla žádného zaměstnance (tedy ani žalovaného), a hospodařila s účetní ztrátou.10. Soud navíc přihlédl ke skutečnosti, že banka byla institucí, která měla k dispozici měsíční výpisy z účtu žalovaného, z nichž nemohla dovodit majetkové poměry, které by odůvodňovaly předpoklad splnění závazků ze smlouvy, jakož i k tomu, že údaje, týkající se nesouladu potvrzení o výši příjmu s ekonomickými a účetními údaji tvrzeného zaměstnavatele, jsou údaji veřejně dostupnými.11. S ohledem na absenci řádného prověření úvěruschopnosti, soud dospěl k závěru o neplatnosti uzavřené úvěrové smlouvy, kdy tuto neplatnost považuje za absolutní, k níž soud přihlíží z úřední povinnosti. Soud v tomto směru odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci 33 Cdo 2178/2018, rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci 1As 30/2015, čl. 8 směrnice 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru a bod 26 její preambule, a konstatuje povinnost věřitele nespoléhat na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem o úvěr, ale povinnost tyto údaje relevantním způsobem prověřovat.12. S ohledem na neplatnost úvěrové smlouvy soud nárok žalobkyně posoudil z titulu bezdůvodného obohacení dle § 2991 a násl. o.z., a to jako plnění bez právního důvodu (§ 2991 odst. 2 o.z.), které je žalovaný povinen vydat (§ 2991 odst. 1 o.z.) v rozsahu, v jakém se obohatil. Výše tohoto obohacení pak odpovídá vyplacené jistině, ponížené o platby, které žalovaný realizoval, v daném případě tedy rozdílu mezi vyplacenou částkou 135.000,00 Kč a částkou 73.404,05 Kč, tj. 61.595,95 Kč (výrok I. rozsudku). Soud proto do uvedené částky žalobě vyhověl, a to včetně úroku z prodlení dle § 1970 o.z. a vládního nařízení 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení. Pokud jde o dobu prodlení, s ohledem na závěr o neplatnosti úvěrové smlouvy soud vycházel z první doložené výzvy k vydání obohacení, což je v daném případě oznámení o zesplatnění úvěru z 21.12.2022. Toto oznámení bylo odesláno dne 22.12.2022, dle fikce obsažené v § 573 o.z. soud vychází z doručení dne 28.12.2022 (třetí pracovní den po odeslání). Lhůta k plnění byla v uvedeném přípise stanovená bankou na 4.1.2023 a soud proto přiznal žalobkyni úrok z prodlení za dobu od 5.1.2023 do zaplacení. Lhůta k plnění byla stanovená dle § 160 odst. 1 zákona 99/1963 Sb. občanský soudní řád (dále o.s.ř.). Ve zbytku byla žaloba výrokem II. rozsudku zamítnuta.13. Výrokem III. byl žalovaný zavázán k úhradě nákladů řízení dle § 142 odst. 2 o.s.ř, a to v návaznosti na poměr úspěchu žalobkyně (53,67 % žalované částky) a neúspěchu (46,33 % žalované částky). Žalovaný tak byl zavázán k úhr