62 C 190/2024-37 — Městský soud v Brně

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 10. 6. 2024 domáhala zaplacení 15.000 Kč s příslušenstvím. Uvedla, že žalovaná uzavřela dne 27. 10. 2017 s předchůdcem žalobkyně (, právnická osoba, ) smlouvu o úvěru, na základě které byla žalované v hotovosti poskytnuta částka 15.000 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit tuto částku spolu s úrokem ve výši 25,85 % ročně ve 13 měsíčních splátkách, smlouvou sjednané povinnosti ale neplnila řádně a včas; na dluh neuhradila ničeho. Pohledávka za žalovanou byla následně postoupena na žalobkyni.2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.3. Soud v této věci rozhodoval pouze na základě listinných důkazů, neboť to typová povaha věci umožňuje (skutková zjištění o právně významných skutečnostech, jež jsou mezi účastníky sporné, lze činit jen na základě listin) a bez jednání ve smyslu § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“); žalobkyně s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasila, souhlas žalované se předpokládá (§ 101 odst. 4 o. s. ř.).4. Dne 27. 10. 2017 byla mezi společností , právnická osoba, a žalovanou uzavřena smlouva o úvěru č. , hodnota, -3155. Žalovaná svým podpisem potvrdila, že jí byla v hotovosti poskytnuta částka ve výši 15.000 Kč a zavázala se ji vrátit spolu s náklady spotřebitelského úvěru v celkové výši 10.950 Kč a úrokem 28 % ročně ve 13 měsíčních splátkách po 1.930 Kč.5. V souvislosti s uzavřením předmětné smlouvy o úvěru žalovaná prohlásila, že je svobodná, má dvě děti a žije ve společné domácnosti s přítelem, jehož příjem činí 10.000 Kč měsíčně. Žalovaná byla v době poskytnutí úvěru na mateřské dovolené s příjmem 7.600 Kč a pobírala přídavky na děti ve výši 1.000 Kč. Měsíční výdaje činily 12.250 Kč (náklady na bydlení 7.050 Kč, stravování a výživné 5.000 Kč, ostatní výdaje 200 Kč). Údaje uvedené žalovanou byly předchůdcem žalobkyně ověřeny příjmovými doklady (příjem partnera 10.000 Kč), ústřižky a nájemní smlouvou (nájem 7 050 Kč).6. Na základě smlouvy o prodeji závodu ze dne 6. 9. 2018 nabyla pohledávku za žalovanou společnost , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, .s. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 11. 12. 2019 byla pohledávka postoupena na společnost , právnická osoba, , která na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 9. 6. 2021 postoupila pohledávku za žalovanou na žalobkyni.7. Předžalobní upomínkou ze dne 26. 2. 2020 žalobkyně upozornila žalovanou na výši dluhu a opětovně ji vyzvala k okamžité úhradě. Upomínka byla odeslána 26. 2. 2020. Žalované byla zaslána předžalobní výzva také dne 28. 1. 2024.8. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.9. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.10. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem11. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.12. Podle § 547 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), musí právní jednání obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu.13. Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.14. Neplatnost smlouvy ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru jako důsledek porušení zákonem stanovené povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele, je neplatností absolutní. Soud k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek, přihlíží i bez návrhu (srov. rozhodnutí ESD č. C - 679/18 a též ÚS ČR, sp.zn. III ÚS 4129/18). Soud se proto z úřední činnosti nejdříve zabýval platností předmětných smluv o úvěru.15. Smluvní ujednání mezi účastníky byla svým charakterem spotřebitelskou smlouvou, neboť žalobkyně, resp. její předchůdce, v rámci své podnikatelské činnosti poskytoval spotřebitelům úvěry. Podle zákona o spotřebitelském úvěru je povinností věřitele s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Z posouzení úvěruschopnosti spotřebitele pak musí být zřejmé, že spotřebitel bude schopen splácet úvěr, jinak je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná.16. Předchůdce žalobkyně dostatečně zjistil a ověřil informace o příjmech a výdajích žalované, získané informace ale nehodnotil zcela správně. Žalovaná byla v době žádosti o poskytnutí úvěru na rodičovské dovolené se dvěma dětmi. Jediným zdrojem příjmů žalované tak byl rodičovský příspěvek a přídavky na děti, které ale primárně slouží potřebám dětí, nikoliv rodičů. Příjem domácnosti (bez přídavků) činil 17.060 Kč, výdaje byly stanoveny na 12.250 Kč a volné měsíční prostředky tedy nedosahovaly ani 5.000 Kč. Poskytnutí úvěru za situace, kdy žalovaná je na rodičovské dovolené, má dvě vyživovací povinnosti, zdrojem jejího příjmu je pouze rodičovský příspěvek a zbytek nákladů pokrývá partner žalované ze zjevně nízkého příjmu, aniž by současně bylo zřejmé, že je ztotožněn s tím, že z jeho prostředků bude hrazen úvěr, to vše při současné vědomosti předchůdce žalobce o nízkých volných prostředcích domácnosti pro čtyřčlennou rodinu, nelze hodnotit jako obezřetný a pečlivý přístup poskytovatele úvěru při zkoumání schopnosti dlužníka řádně hradit dluh. Za této situace neměl být úvěr žalované vůbec poskytnut.17. Předchůdce žalobkyně tedy postupoval formálně, aniž by řádně vyhodnotil majetkovou a sociální situaci žalované, ačkoliv poskytnuté údaje samy o sobě vyvolávaly pochybnosti o jejich věrohodnosti. Pouhé doplnění čísel do žádosti k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě, čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí „na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, kdy poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným spotřebitelem, ale sám tyto údaje aktivně prověří, případně si je nechá od spotřebitele doložit, obzvláště pak v případě, že takto poskytnuté údaje vyvolávají pochybnosti o jejich pravdivosti (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č.j. 1 As 30/2015-39, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).18. Soud proto uzavřel, že smlouva o úvěru byla od počátku absolutně neplatná. V obecné rovině je při plnění z neplatné smlouvy nutné vycházet ze zásad bezdůvodného obohacení stanovených občanským zákoníkem. Ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru však představuje speciální úpravu k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení, které vedle vypořádání plnění z neplatné smlouvy současně stanoví povinnost spotřebitele vrátit poskytnutou a dosud nesplacenou jistinu v době přiměřené možnostem spotřebitele. Účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je postih věřitele, který nedostatečně posoudil schopnost spotřebitele řádně splácet úvěr, v podobě ztráty zisku na smluvních úrocích, smluvních pokutách a dalších pop